4 Ads 77/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 77/2011- 74 - text 4 Ads 77/2011 - 82 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: B. H., zast. Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem, se sídlem Jiráskovo nám. 816/4, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2011, č. j. 17 A 51/2010 – 31, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna advokáta Mgr. Lukáše Hegnera s e u r č u j e částkou 1920 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 31. 3. 2010, č. j. 19384/2010/SOK, Městský úřad Sokolov (dále jen „městský úřad“) odňal žalobci od 1. 3. 2010 dávku pomoci v hmotné nouzi příspěvek na živobytí. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán prvního stupně uvedl, že žalobce byl dne 18. 3. 2010 písemně vyzván k doložení skutečností rozhodných pro posouzení trvání nároku na dávku pomoci v hmotné nouzi, její výši a výplatu, a to potvrzení o trvání nebo ukončení pracovní neschopnosti. Výzva byla žalobcem převzata dne 22. 3. 2010. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplnil i přes písemnou výzvu svou zákonnou povinnost, rozhodl správní orgán prvního stupně o odnětí dávky od 1. 3. 2010. Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 5. 2010, č. j. 1097/SZ/10-3, potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 31. 3. 2010, č. j. 19384/2010/SOK, a zamítl odvolání žalobce. V odůvodnění uvedl, že žalobce na výzvu nedoložil ve lhůtě osmi dnů ode dne oznámení výzvy skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu a ani neprokázal, že ve splnění této povinnosti mu bránila těžko překonatelná překážka, zejména zdravotní stav. Ve výzvě bylo uvedeno, že žalobce má doložit rozhodné skutečnosti do osmi dnů ode dne oznámení výzvy a pokud poslední den lhůty připadl na úterý, mohl se dostavit v předcházející den, tedy v pondělí. Žalovaným nebyly shledány žádné nedostatky v postupu správního orgánu prvního stupně při vydání napadeného rozhodnutí, a konstatoval proto, že postup správního orgánu prvního stupně byl v souladu s platnými právními předpisy. V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že jej správní orgán prvního stupně vyzval k doručení důležitých informací pro rozhodnutí ve lhůtě osmi dnů a určil k tomu úřední dny pondělí a středu. Poslední den lhůty připadl na úterý, tak se s vyžádanými doklady dostavil následující den, tedy ve středu. U správního orgánu prvního stupně se dozvěděl, že lhůtu nedodržel, že již bylo rozhodnuto pro něj nepříznivě pro nedodržení lhůty a že rozhodnutí mu přijde poštou. O předložené doklady již správní orgán prvního stupně nejevil zájem. Po obdržení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal odvolání a předpokládal, že odvolací orgán posoudí běh lhůty obvyklým způsobem a napadené rozhodnutí zruší. Obvyklý výklad běhu lhůty je totiž takový, že připadne-li konec lhůty na neúřední den, je posledním dnem lhůty následující úřední či pracovní den. Odvolací orgán však napadené rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že se mohl dostavit v pondělí, tedy sedmý den lhůty. Navrhoval, aby krajský soud obě napadená rozhodnutí zrušil. V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že ve výzvě, která mu došla dne 22. 3. 2010, byl žádán o předložení dokladu o ukončení nebo trvání pracovní neschopnosti. Nic takového předložit nemohl, protože takový doklad nedostal ani nežádal. Doklad z nemocnice, kde se léčil se zlomeninou žeber a pneumotoraxem, předložil již předtím. V tomto dokladu mu lékař doporučil poloklid pro omezenou pohyblivost a bolest. Z tohoto dokladu zřejmě referentka městského úřadu nabyla mylně dojmu, že by mohl mít i tzv. neschopenku. Dále uvedl, že náklady na bydlení obvyklým způsobem předkládá referentce na přelomu měsíce. Protože zaplatil nájemné a zálohy na bydlení právě dne 22. 3. 2010, předložil by příslušný doklad v úřední den ve středu 31. 3. 2010, tedy do 8 dnů i bez výzvy tak, jak mají nacvičeno. Zdůraznil, že ve vyjádření žalovaného se uvádí vyloženě nepravdivá, účelová konstrukce, že se 31. 3. 2010 přišel teprve informovat o údajích, které má doložit. Co chce referentka doložit, bylo jasné z výzvy. Předkládání nákladů na bydlení mají nacvičené obvyklým způsobem měsíčně a doklad o pracovní neschopnosti neměl. Poukázal na skutečnost, že taková návštěva u referentky netrvá ani pět minut, takže neví, proč se jí právě tehdy nechtělo. O protokolu z ústního jednání nic neví. Referentka mu předkládá k podpisu předtištěný formulář při každé návštěvě, ale co tam pak dopisuje, neví. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 31. 1. 2011, č. j. 17 A 51/2010 – 31, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud uvedl, že žalobce v žalobě uplatnil jediný žalobní bod, a to že konec osmidenní lhůty připadl na 30. 3. 2010, což nebyl úřední den správního orgánu prvního stupně, a že tedy posledním dnem lhůty je nejbližší úřední den středa 31. 3. 2010. Poukázal na to, že žalobci byla dne 22. 3. 2010 doručena výzva k doplnění a doložení příslušných dokladů ve lhůtě osmi dnů; v této výzvě byly uvedeny úřední dny a řádné poučení o tom, že pokud nesplní uvedenou povinnost, může mu být podle § 49 odst. 5 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), výplata dávky zastavena nebo dávka odejmuta. Ve smyslu § 40 odst. 1 písm. a) správního řádu začala lhůta běžet dne 23. 3. 2010 a osmý den lhůty připadl na 30. 3. 2010, což bylo úterý, nejednalo se však o úřední den. Správní orgán prvního stupně tedy vzhledem k tomu, že žalobce nedodržel lhůtu stanovenou podle § 49 odst. 2 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi, rozhodl dne 31. 3. 2010 o odnětí dávky. Žalobce se k správnímu orgánu prvního stupně dostavil dne 31. 3. 2010 a žádal informace o dokladech, které měl doložit. Žalobce ani dne 31. 3. 2010 ve smyslu § 49 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi nedoložil, že by mu ve splnění povinnosti bránila těžko překonatelná překážka, zejména zdravotní stav. Soud poukázal na skutečnost, že žalobci běžela lhůta pro doložení podkladů od 23. 3. 2010 do 30. 3. 2010, během níž mohl v jakýkoli úřední den doklady doložit. Nebylo určeno, že musí tyto doklady přinést v poslední den lhůty a pokud poslední den lhůty připadl na den, který nebyl úředním dnem, nelze použít pravidlo uvedené v § 40 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle něhož připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je nejbližším dnem lhůty příští pracovní den. Nikde se nehovoří o úředních dnech a hodinách. Uzavřel, že připadlli poslední den lhůty na neúřední den, nebylo možno lhůtu zachovat a jako nejbližší den lhůty započítat následující den. Takový výklad nemá oporu v zákoně a byl by příliš rozšiřující. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uvedl, že jej referentka městského úřadu písemně vyzvala k tomu, aby ve lhůtě osmi dnů doložil náklady na bydlení a skončení či trvání pracovní neschopnosti. K tomu výslovně uvedla úřední dny pondělí a středa. Osmý den připadl na úterý, proto se s požadovaným dokladem o zaplacení nájemného dostavil následující den ve středu. Doklad o pracovní neschopnosti neměl, neboť v pracovní neschopnosti nebyl. Referentka mu však sdělila, že zmeškal lhůtu a sociální dávka mu byla odejmuta. Byl toho názoru, že referentka postupovala nezákonně a v rozporu se smyslem a účelem zákona. Jednala v omylu, neboť se domnívala, že ve výzvě mu určila jako úřední dny všechny pracovní dny v týdnu a mylně se domnívala, že je v pracovní neschopnosti. Správně měla okopírovat doklad o zaplacení nájemného jako obvykle a rozhodnutí o odejmutí dávky zrušit, nebo mu dát formulář pro novou žádost; tato procedura trvá jen několik sekund a mají ji nacvičenou. Výklad žalovaného, že se měl k referentce dostavit sedmý den lhůty, považoval za vyloženě nesprávný, protože by se jednalo o nezákonné zkrácení lhůty. Za nesprávný považoval rovněž výklad krajského soudu, že zákon nikde nehovoří o úředních dnech a připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den, neboť logický výklad zákona v projednávaném případě je takový, že poslední den lhůty připadl na den, kdy měla referentka podle výzvy zavřeno – tedy jistý druh svátku. Poukázal na to, že podle správního řádu nesmí být určením lhůty ohrožen účel řízení a že v pochybnostech se lhůta považuje za zachovanou, dokud se neprokáže opak. Požádal o ustanovení právního zástupce. Navrhoval, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a poskytl závazný výklad běhu lhůty pro předmětné správní řízení. V doplnění kasační s