5 Afs 37/2011 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 37/2011- 77 - text č. j. 5 Afs 37/2011 - 85 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Cihlářova 4, 571 01 Moravská Třebová, proti žalovanému: Finanční úřad ve Svitavách, T. G. Masaryka 2057/15, 568 02 Svitavy, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2010, č. j. 79240/10/263931108714, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 14. 4. 2011, č. j. 52 Af 4/2010 – 50, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) odmítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2010, č. j. 79240/10/263931108714, kterým žalovaný ve smyslu § 34b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků rozhodl, že zásah do majetku prováděný žalobcem ve zdaňovacím období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2009 a následujícím období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 spočívající ve stavebních úpravách stávajícího septiku u bytových domů na adrese M. č. p. 7 a č. p. 8 v okrese B. je technickým zhodnocením jímky dle § 33 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), zařízení čističky odpadních vod je hmotným majetkem dle § 26 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím dle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a proto žalobu jako nepřípustnou /§ 70 písm. a), § 68 písm. e) ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s./ odmítl. Usnesení o odmítnutí žaloby napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. V této vyslovuje nesouhlas s názorem krajského soudu o tom, že žalobou napadené rozhodnutí o závazném posouzení nezasáhlo do právní sféry stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že jím vynaložené náklady ve výši 401 736 Kč na provedení nezbytné opravy havarijního stavu a nefunkčního septiku neuplatnil do daňově uznatelných nákladů. Žalovaný rozhodl o technickém zhodnocení jímky, ačkoliv nedílnou součástí předmětných domů nikdy žádná jímka nebyla, tudíž ji nebylo možné zhodnotit. Žalovaný tedy rozhodl o něčem jiném, než stěžovatel požadoval. V rozporu s těmito skutečnostmi usoudil krajský soud, že nedošlo k zásahu do právní sféry stěžovatele. Ze spisu je zřejmé, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zákonem a došlo jím k zásahu do právní sféry stěžovatele, a to tím, že doposud neuplatnil náklady vynaložené na nezbytnou opravu septiku jako daňový náklad dle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, což je možné napravit. K zásahu do právní sféry stěžovatele došlo dále tím, že stěžovatel je do doby provedení daňové kontroly v právní nejistotě, zda bude nezákonné rozhodnutí o závazném posouzení hodnoceno jako zákonné, zda lze podle něho rozhodnout o daňové povinnosti či nikoli, a to s daňovým dopadem, jež může být pro stěžovatele likvidačním. K zásahu do právní sféry stěžovatele došlo taktéž zaplacením správního poplatku, přičemž výsledek rozhodnutí je pro stěžovatele nepoužitelným. Stěžovatel doposud nemůže provádět odpisy, neboť předmětný majetek není hmotným majetkem podle § 26 odst. 10 zákona o daních z příjmů, a to ani opravený septik, neboť tento je nedílnou součástí stavby hlavní, bytových domů, jež doposud nejsou daňově hmotným majetkem schopných uplatnění odpisů. Stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 8 As 47/2005 - 86 ze dne 21. 10. 2008. Stěžovatel navrhuje usnesení krajského soudu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti se dne 17. 5. 2011 vyjádřil žalovaný. Žalovaný souhlasí se závěry krajského soudu a setrvává na názoru, že rozhodnutím o závazném posouzení nejsou daňovému subjektu ukládána žádná práva ani povinnosti. K tvrzení stěžovatele, že rozhodl o „něčem jiném“, žalovaný uvádí, že z popisu uvedených prací v žádosti stěžovatele vyplynulo, že ve skutečnosti má dojít k osazení (vybudování) čističky odpadních vod na místě již nefunkčního septiku (jímky). Protože septik (jímka) je z hlediska občanskoprávních předpisů stavbou, která je dle § 26 odst. 2 písm. c) zákona o daních z příjmů samostatným hmotným majetkem, posuzoval správce daně prováděné práce jako zásah do tohoto majetku. Námitky daňového subjektu v kasační stížnosti vycházejí z nepochopení výroku a odůvodnění rozhodnutí ze strany stěžovatele. Žalovaný nadále trvá na posouzení právní povahy jímky. Pro úplnost uvádí, že jímka je příslušenstvím obytných domů a z hlediska zákona o daních z příjmů jde o samostatný hmotný majetek. K námitce stěžovatele ohledně právní nejistoty, ve které se do doby konání daňové kontroly nachází, žalovaný konstatuje, že rozhodnutí o závazném posouzení je účinné pouze vůči správci daně, a to v řízení o stanovení daňové povinnosti daňového subjektu, který o vydání závazného posouzení požádal. Výrok rozhodnutí tvoří deklarace určitého právního stanoviska správce daně, který je jím vůči konkrétnímu daňovému subjektu vázán. Jeho účinky se projeví pouze v nalézacím řízení vedeném správcem daně za účelem stanovení daně. K tvrzenému zásahu do práv stěžovatele ohledně zaplacení správního poplatku a následné nepoužitelnosti rozhodnutí žalovaný zdůrazňuje, že funkcí závazného posouzení není nalezení daňově nejvýhodnějšího řešení určitého záměru, nýbrž posouzení daňových důsledků konkrétně vymezeného skutkového stavu. K tvrzení stěžovatele o tom, že nemůže provádět odpisy, neboť předmětný majetek není hmotným majetkem podle § 26 odst. 10 zákona o daních z příjmů, a to ani opravený septik, neboť tento je nedílnou součástí stavby hlavní, bytových domů, jež doposud nejsou daňově hmotným majetkem schopných uplatnění odpisů, žalovaný uvádí, že dne 1. 9. 2010 stěžovatel předložil vyjádření, ve kterém uvedl, že se stal vlastníkem předmětné nemovitosti na základě § 1 zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, přičemž byl tento majetek do užívání uveden dnem pořízení, žádné ocenění předmětného majetku nebylo provedeno a v této době se jeho provedení předpokládá. Před správcem daně stěžovatel uvedl, že majetek zařadil do užívání dnem pořízení a že majetek je užíván formou pronájmů bytů, ze kterých plynou stěžovateli příjmy. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel v rozporu s tím, co sám uvedl, nyní tvrdí, že se nejedná o hmotný majetek dle § 26 odst. 10 zákona o daních z příjmů. Žalovaný nerozporuje nezbytnost provedených stavebních prací z hlediska funkčnosti daného majetku, ale posuzuje dané výdaje z hlediska zákona o daních z příjmů. Vzhledem k tomu, že provedené stavební úpravy byly na základě předložených podkladů stěžovatelem posouzeny jako pořízení hmotného majetku a technické zhodnocení, nemůže se jednat v souladu s § 25 odst. 1 zákona o daních z příjmů o výdaje daňově uznatelné. Stěžovatel může o tyto výdaje snížit základ daně z příjmů formou odpisů hmotného majetku dle § 24 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Žalovaný se ztotožňuje s názorem soudu ohledně nedostatku aktivní legitimace stěžovatele dle § 65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutím o závazném posouzení nedochází k založení, změně či zrušení nebo závaznému určení práv nebo povinností stěžovateli. Povinnost vycházet z rozhodnutí o závazném posouzení se týká pouze správce daně, a to tehdy, jsou-li splněny i ostatní podmínky stanovené zákonem. Pokud by stěžovatel podal daňové tvrzení ve shodě s rozhodnutím o závazném posouzení, může se proti rozhodnutí o vyměření daně odvolat, i když se vyměřená či doměřená daň nebude odchylovat od daně tvrzené (podle zákona o správě daní a poplatků obecně, dle nové právní úpravy v daňovém řádu na základě § 140 odst. 4 a § 144 odst. 4). Proti pravomocnému rozhodnutí o stanovení daně vydanému v odvolacím řízení je daňový subjekt oprávněn podat žalobu ve správním soudnictví. Pokud by toto rozhodnutí bylo vydáno na základě rozhodnutí o závazném posouzení, soud přezkoumá nejen zákonnost platebního výměru, nýbrž k žalobní námitce rovněž zákonnost rozhodnutí o závazném posouzení, které tvoří jeho podklad (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout. Nejvyšší správní soud poté, co zjistil, že kasační stížnost je přípustná a jsou splněny všechny podmínky řízení, přezkoumal v jejím rozsahu napadené usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud se před zkoumáním věci samé musel nejprve vypořádat s případnými vadami, ke kterým je povinen přihlížet z moci úřední. Nejvyšší správní soud totiž v souladu s § 109 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.), není vázán důvody kasační stížnosti, bylo-li řízení před soude