6 Ads 2/2011 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 2/2011- 66 - text 6 Ads 2/2011 - 73 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: V. D., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, se sídlem Plzeňská 4, Praha 5, proti žalovanému: Hasičský záchranný sbor Jihočeského kraje, České Budějovice, se sídlem Pražská 52b, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 3. 2010, č. j. HSCB - 1426 - 1/2010 KŘ, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 A 46/2010 - 41 ze dne 26. 11. 2010, takto: Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 10 A 46/2010 - 41 ze dne 26. 11. 2010 se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Kasační stížností se žalobce domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2010, č. j. 10 A 46/2010 - 41, o odmítnutí své žaloby proti rozhodnutí žalovaného o odvolání ve věci odškodnění. Žalobce utrpěl dne 26. 9. 2007 v důsledku pádu z výšky 4,5 metru v rámci lezeckého výcviku úraz, který byl uznán jako služební. Na základě lékařského posudku bylo žalobci rozhodnutím ředitele kanceláře ředitele Hasičského záchranného sboru Jihočeského kraje ze dne 17. 2. 2009, č. j. HSCB - 76 - 12/PS - 2008, přiznáno odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění a úhrada nákladů spojených s léčením celkem ve výši 120 433 Kč. O náhradě za ztrátu na služebním příjmu po dobu neschopnosti ke službě a po jejím skončení a o jednorázovém mimořádném odškodnění bylo rozhodnuto samostatně rozhodnutími ze dne 15. 9. 2008 a ze dne 9. 3. 2009. Proti rozhodnutí ze dne 17. 2. 2009 podal žalobce odvolání, v rámci něhož předložil znalecké posudky, podle nichž bodové ohodnocení pro účely vyčíslení bolestného i ztížení společenského uplatnění mělo být vyšší, než určila ošetřující lékařka žalobce. Žalovaný odvolání žalobce zamítl s odůvodněním, že služební funkcionář rozhodující ve věci v prvním stupni je vázán vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, (dále jen „vyhláška č. 440/2001 Sb.“), podle jejíhož čl. 8 odst. 1 písm. a) lékařský posudek zpracovává posuzující lékař. Podle žalovaného je tak služební funkcionář vázán lékařským posudkem, který vydala ošetřující lékařka žalobce, a z jiných podkladů o výši odškodnění ani vycházet nemohl. Proti tomuto rozhodnutí o odvolání podal žalobce včas žalobu. V žalobě žalobce nesouhlasil se zjištěným skutkovým stavem věci, konkrétně s vyčíslením náhrad, ani s postupem žalovaného, který nepřihlédl k znaleckým posudkům z oboru zdravotnictví předloženým žalobcem. Dále žalobce namítal, že žalovaný se nevypořádal s požadavkem žalobce, aby byl uplatněn § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., podle něhož lze zvýšit odškodnění, jde-li o výjimečný a mimořádného zřetele hodný případ. Konečně žalobce vytýkal žalovanému, že nerozhodl o náhradě nákladů řízení, které žalobce požadoval. Žalovaný ve vyjádření poukázal na to, že krajský soud nemá pravomoc v dané věci rozhodovat vzhledem k výluce podle § 70 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s. ř. s.“). K obsahu žaloby žalovaný uvedl, že trvá na tom, že neměl možnost se odchýlit od lékařského posudku vydaného ošetřující lékařkou žalobce a že se nedomnívá, že by byl oprávněn odškodnit poškozeného na základě předložených znaleckých posudků navýšených za použití vybrané judikatury, na kterou žalobce poukázal. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by měl suplovat právo soudu upravit výši náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., která stanoví, že „ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit“. Podle mínění žalovaného lze sice uvažovat o legislativních disproporcích, když se žalobce nemůže se svým nárokem obrátit na obecný soud, jak by mu bylo umožněno, kdyby byl zaměstnán v pracovním a nikoli v služebním poměru, ale tyto nelze napravit analogickým přenášením procesních pravomocí ze soudu na bezpečnostní sbor. Žalovaný navrhl zamítnout také námitku týkající se úhrady nákladů řízení. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného zastával názor, že rozhodnutí žalovaného nezáviselo výlučně na posouzení zdravotního stavu a nelze jej proto podřadit pod případy podle § 70 písm. d) s. ř. s. Žalobce uvedl, že znalecké posudky z oboru zdravotnictví jsou v případech odškodňování pracovních úrazů v soudní i mimosoudní praxi běžně akceptovány. Vyhláška č. 440/2001 Sb. musí být podle žalobce vykládána stejně ve vztahu ke všem kategoriím poškozených. Žalobce nesouhlasil ani s tím, že by rozhodovací činnost soudu dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. nemohl suplovat žalovaný ve věcech služebního poměru. Na podporu tohoto závěru poukázal žalobce na rozhodnutí Vojenského úřadu pro zastupování Ministerstva obrany, jemuž je svěřena rozhodovací pravomoc v případě služebních úrazů vojáků z povolání a který rovněž rozhoduje o zvýšení odškodnění podle uvedeného ustanovení. Obdobně je v pravomoci ministra vnitra rozhodovat o tomto nároku u příslušníků Policie ČR, jak vyplývá z usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 16 Co 468/2003. Krajský soud žalobu odmítl podle § 70 písm. d) s. ř. s. V odůvodnění uvedl, že kompetenční výluka v tomto ustanovení se týká úkonu správního orgánu, který je rozhodnutím po stránce obsahové a který je vydán na základě výsledků odborného posouzení zdravotního stavu osoby. Ve správním soudnictví se soud má zabývat otázkami právními a jejich aplikací na zjištěný stav věci. Předpokladem pro rozhodnutí o odškodnění žalobce za bolestné a ztížení společenského uplatnění je posouzení zdravotního stavu žalobce a závěr lze učinit pouze na základě podkladů vypracovaných lékařem ve smyslu vyhlášky č. 440/2001 Sb. Takový přezkum omezený výlučně na ověřování posouzení zdravotního stavu žalobce by se vymykal z rámce nastaveného soudním řádem správním pro přípustnost žaloby. Rozhodnutí o náhradě škody na zdraví v souvislosti se služebním úrazem se tak opírá o odborné lékařské hodnocení, jež závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu žalobce a které nepředstavuje samo o sobě právní překážku výkonu povolání žalobce. Vzhledem k uvedenému považoval soud napadené rozhodnutí za spadající pod kompetenční výluku v § 70 písm. d) s. ř. s. a žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 68 písm. e) s. ř. s. Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. V ní namítá, že soud zvolil extenzivní výklad výluky podle § 70 písm. d) s. ř. s. Rozhodnutí správního orgánu podle stěžovatele nezáviselo výlučně na posouzení zdravotního stavu, neboť správní orgán rozhodoval o náhradě škody na zdraví vzniklé v důsledku služebního úrazu a žalobce se domáhal odškodnění za ztížení společenského uplatnění nejen v základní výši, která je závislá na odborném medicínském posouzení zdravotního stavu poškozeného po úrazu, ale požadoval též zvýšení odškodnění pro mimořádné okolnosti ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Zvýšení základní částky odškodnění závisí na dalších faktorech, například na věku, osobních a sociálních poměrech poškozeného, na způsobu jeho života v době před úrazem nebo na rozsahu omezení či úplného vyřazení z obvyklých aktivit z doby před úrazem. Z toho vyplývá, že i při rozhodování o výši nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění správní orgán hodnotí otázky právní i skutkové, přičemž skutková zjištění nezávisí výlučně na posouzení zdravotního stavu poškozeného. Tím, že výše základního bodového hodnocení ztížení společenského uplatnění je pouze jednou ze skutečností, které orgán rozhodující o celkové výši požadovaného odškodnění musí vzít v úvahu, se toto rozhodnutí liší například od rozhodování o přiznávání mimořádných výhod pro osoby těžce zdravotně postižené, od rozhodování lékaře o ukončení dočasné pracovní neschopnosti, od rozhodování správy sociálního zabezpečení o přechodu z pracovní neschopnosti do invalidity a podobně. Ve všech těchto případech jde o rozhodnutí správního orgánu, která jsou založena výlučně na posouzení zdravotního stavu osob. Stěžovatel dále uvádí, že soudy musí přistupovat k výkladu všech ustanovení soudního řádu správního vylučujících přezkum určitých typů správních rozhodnutí ve prospěch zachování práva na přístup k soudu. Jiný přístup by ve svých důsledcích mohl vést k odepření spravedlnosti. Stěžovatel konečně uvedl, že jiný zaměstnanec, který není příslušníkem ozbrojeného sboru, by měl možnost se domáhat zvýšení základního odškodnění, a že jako příslušník ozbrojeného sboru musí mít v případě vzniku služebního úrazu srovnatelná práva. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěrem krajského soudu, že spor závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu žalobce, které není právní překážkou výkonu povolání. Pravomoc zvýšit bodové ohodno