9 As 45/2011 — Nejvyšší správní soud

9 As 45/2011- 72 - text 9 As 45/2011 - 79 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: JESENIČAN s.r.o., se sídlem Velká Jesenice 141, zastoupená Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem Na Pankráci 30a/404, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 7. 2008, č. j. 511/550/08-Mor, ve věci zařazení stacionárního zdroje do kategorie střední zdroj znečišťování, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2010, č. j. 11 Ca 361/2008  39, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým tento soud zamítl její žalobu proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen „žalovaný“) ze dne 31. 7. 2008, č. j. 511/550/08-Mor. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Hradci Králové (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 5. 2008, č. j. ČIŽP/45/OOO/SR01/0807089.003/08/KLS, kterým byla stěžovatelka jako stacionární zdroj znečišťování ovzduší zařazena do kategorie středního zdroje znečišťování ovzduší na základě § 4 odst. 10 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (zákon o ochraně ovzduší), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“) a bodu 6.7. „Veterinární asanační zařízení“ přílohy č. 1, část II., nařízení vlády č. 615/2006 Sb., o stanovení emisních limitů a dalších podmínek provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší (dále též jen „bod 6.7. přílohy č. 1 nařízení vlády č. 615/2006 Sb.“). Stěžovatelka podává kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. pro nezákonnost napadeného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Nejdříve stěžovatelka namítá, že ustanovení bodu 6.7. přílohy č. 1 nařízení vlády č. 615/2006 Sb. není v souladu se zmocňovacím ustanovením zákona o ochraně ovzduší, tj. s jeho § 4 odst. 12. Tvrdí, že prováděcí předpis má upravovat způsob zařazování stacionárních zdrojů do jednotlivých kategorií, tj. kategorií malého, středního, velkého a zvláště velkého zdroje znečišťování. Pokud by se však mělo vycházet z premisy uplatněné správními orgány a městským soudem, že provozovna stěžovatelky je střední zdroj znečišťování bez dalšího jen proto, že zpracovává vedlejší produkty porážky, potom nařízení vlády č. 615/2006 Sb., minimálně v oblasti produkce krmiv pro zvířata, neupravuje způsob zařazení zdroje znečišťování do jednotlivých zákonem stanovených kategorií. Naopak je zařazuje, a to bez ohledu na vliv tohoto zdroje na ovzduší, do jediné kategorie. V této skutečnosti spatřuje stěžovatelka přinejmenším v bodě 6.7. přílohy č. 1 citovaného nařízení vlády rozpor se zákonem (§ 4 odst. 12 zákona o ochraně ovzduší). Městský soud proto neměl toto ustanovení vůbec podle čl. 95 odst. 1 Ústavy aplikovat. Stěžovatelka má dále za to, že správní orgány i soud nesprávně vyložily a posoudily bod 6.7. přílohy č. 1 nařízení vlády č. 615/2006 Sb. a na základě nesprávných závěrů chybně zařadily provozovnu stěžovatelky mezi střední zdroje znečišťování. Stěžovatelka je názoru, že její provozovna nemůže být zařazena pod bod 6.7. přílohy č. 1 předmětného nařízení vlády z několika důvodů. Za prvé, ve své výrobě nepoužívá žádný v tomto bodě nařízení vlády vyjmenovaný vedlejších produkt porážky. Namísto toho využívá ledviny, játra, maso a kůže. Souhlasí s tím, že v předmětném bodě 6.7. přílohy č. 1 nařízení vlády č. 615/2006 Sb. se nachází pouze demonstrativní výčet, podotýká však, že další položky do demonstrativních výčtů lze doplňovat s ohledem na charakter položek ve výčtu explicitně uvedených. Přitom peří, chlupy, drápy apod. jsou vstupní suroviny zcela odlišného charakteru než ty, které stěžovatelka při výrobě krmiv používá. V této souvislosti uvádí, že zápach vznikající při zpracování kostí, peří, chlupů, drápů apod. je nesrovnatelný se zápachem, který vzniká zpracováním vstupních surovin používaných stěžovatelkou. Suroviny, které používá ona, se běžně zpracovávají při výrobě potravin pro lidskou spotřebu, přitom takové zdroje jsou řazeny mezi střední až v okamžiku, kdy dosahují určité výše produkce, na kterou stěžovatelka nedosáhne. Dále stěžovatelka uvádí, že kategorie pod veterinárními asanačními zařízeními obsahuje jiné technologie výroby – spalování, než jaké používá stěžovatelka. Podotýká, že při spalování, konkrétně surovin demonstrativně uvedených v předmětném bodě 6.7. přílohy č. 1 citovaného nařízení vlády, vznikají značné zplodiny a zápach. Stěžovatelka však suroviny zpracovává uzením, sušením, mícháním apod. Tato skutečnost nebyla zpochybněna, proto nevidí žádného důvodu dělat rozdíl mezi její provozovnou a kategorií udíren, které jsou zařazeny mezi střední zdroje až od denní produkce nad 1000 kg, přičemž stěžovatelka má denní produkci pouze 145 kg výrobků. Stěžovatelka rovněž zpochybňuje názor žalovaného, že by i z § 2 odst. 1 vyhlášky č. 362/2006 Sb., o způsobu stanovení koncentrace pachových látek, přípustné míry obtěžování zápachem a způsobu jejího zjišťování, bylo jednoznačně patrno, že výrobu krmiv z vedlejších produktů porážky je nutno považovat za střední zdroj znečišťování. Má za to, že pokud by zdroje uvedené v příloze vyhlášky, u kterých se provádí stanovení koncentrace pachových látek, byly automaticky zdroji středními, nebylo by v § 2 odst. 1 citované vyhlášky třeba uvádět, že se koncentrace pachových látek neprovádí u zdrojů středních. Stěžovatelka má za to, že pokud zákonodárce považoval za nutné stanovit, že koncentrace pachových látek se obecně stanoví u vyjmenovaných zdrojů, ale nestanoví se u malých zdrojů, pak nezbývá než dovodit, že není možné automaticky zařadit výrobnu krmiv z vedlejších produktů porážky mezi střední zdroje znečišťování. Zároveň je stěžovatelka názoru, že toto ustanovení připouští, že taková výrobna může být i malým zdrojem. Stěžovatelka dále poznamenává, že zařazování zdrojů znečišťování do konkrétních kategorií je nutno provádět s ohledem na smysl zákona o ochraně ovzduší ve věci kategorizace zdrojů, kterým je ochrana ovzduší. V této souvislosti rovněž namítá porušení základní zásady správního práva zakotvené v ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), a uvádí, že již dříve poukazovala na případy výroben krmiv z vedlejších produktů porážky, které jsou vedeny jako malé zdroje, což je nedůvodný rozdíl při aplikaci příslušných právních předpisů. Za další stěžovatelka shledává nedůvodný rozdíl také v tom, že zdroje jako je udírna, používající obdobnou technologii výroby jako stěžovatelka, jsou při produkci dosahující výše produkce stěžovatelky řazeny mezi malé zdroje znečišťování. Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil a uvedl, že se k věci již podrobně vyslovil ve svém rozhodnutí i vyjádření k žalobě. Doplňuje pouze, že bod 6.7. přílohy č. 1 nařízení vlády č. 615/2006 Sb. nestanoví pro zařazení zdrojů znečišťování žádné emisní limity. Jak asanační zařízení, tak výrobny krmiv nemají povinnost provádět měření emisí a jsou provozovány v režimu středních zdrojů pod dohledem inspekce. Tvrzení stěžovatelky, že nenaplňuje limity, za nichž jsou zdroje znečišťování, využívající stejných nebo obdobných technologií výroby jako stěžovatelka, považovány za zdroje znečišťování malé, je proto bezpředmětné. K rozporu bodu 6.7. přílohy č. 1 nařízení vlády č. 615/2006 Sb. se zákonem o ochraně ovzduší žalovaný uvádí, že i nestanovení emisního limitu je tím kritériem, které stěžovatelce schází. Výroba krmiv bude provozována pod dohledem inspekce v režimu středních zdrojů. Žalovaný nesouhlasí ani s tvrzením, že by chlupy, peří a drápy byly surovinami zcela jiného charakteru než vstupní suroviny používané stěžovatelkou. Z hlediska kvality ovzduší mají tyto suroviny stejný, ne-li horší dopad. Následně se žalovaný vyjádřil k námitce, v níž stěžovatelka odkázala na vyhlášku č. 362/2006 Sb., přičemž konstatoval, že jejímu obsahu nerozumí, má však za to, že se stěžovatelka dopustila zjevné chyby, neboť jí zmiňované ustanovení se ve skutečnosti vztahuje na technologie kategorie střední a vyšší. Závěrem konstatoval, že veřejný zájem by mohl být ohrožen zejména produkcí pachových l