— Nejvyšší správní soud

Komp 3/2010- 27 - text Komp 3/2010 - 29 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Jana Passera, JUDr. Petra Průchy, JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Ministerstvo dopravy se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo financí se sídlem Letenská 15, Praha 1, o žalobě na určení pravomoci mezi ústředními správními úřady podle ustanovení § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s., t a k t o : I. P ř í s l u š n é rozhodnout o odvolání proti výzvě Magistrátu hlavního města Prahy, odboru daní, poplatků a cel, ze dne 17. 3. 2009, č.j. MHMP 143523/2005/Čer/DPC-4, k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě podle ustanovení § 73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, j e Ministerstvo financí. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Obsah žaloby Ministerstva dopravy [1] Ministerstvo dopravy v žalobě uvádí, že rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně správních agend, ze dne 19. 4. 2004, č.j. MHMP 152428/2003 sla/Sl, byl M. B. (dále též „přestupce“) uznán vinným přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. c) a f) a na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle ustanovení § 30 odst. 1 písm. i) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o přestupcích“). Těchto přestupků se přestupce dopustil dne 9. 8. 2003 v podnapilém stavu při řízení vozidla, kdy narazil do pravé boční části jiného stojícího vozidla a způsobil tak hmotnou škodu na tomto automobilu. Přestupci byly za přestupek uloženy jednak pokuta ve výši 9000 Kč, jednak zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 12 měsíců a povinnost uhradit náklady řízení v částce 1000 Kč. Proti rozhodnutí přestupce nepodal odvolání, a to nabylo právní moci dne 19. 4. 2004. [2] Dne 21. 3. 2007 zahájil Magistrát hlavního města Prahy, odbor daní, poplatků a cen (dále též „Magistrát“), řízení o vymáhání peněžitého plnění podle ustanovení § 73 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a vyzval přestupce k zaplacení splatného nedoplatku ve výši 10 000 Kč v náhradní lhůtě 15 dnů ode dne doručení výzvy. V důsledku úmrtí přestupce se nepodařilo výzvu doručit. Správní orgán proto výzvu k zaplacení splatného nedoplatku doručil dne 25. 3. 2009 dceři zemřelého M. B. Ta proti ní podala odvolání. Magistrát poté předložil odvolání Ministerstvu dopravy k vyřízení opravného prostředku. Ministerstvo dopravy mělo za to, že není k vyřízení příslušné a věc dále postoupilo usnesením ze dne 15. 6. 2009 podle § 12 správního řádu Ministerstvu financí. To ale věc vrátilo neformálním dopisem 17. 8. 2009 Ministerstvu dopravy. [3] Žalobce (Ministerstvo dopravy) v žalobě namítlo, že především mu nemělo být postoupeno již samotné odvolání M. B. Výzva není rozhodnutím na úseku výkonu státní správy v dopravě (odvolání bylo podáno proti výzvě vydané ve věci spadající do působnosti Ministerstva financí). Proto také žalobce odvolání postoupil k vyřízení Ministerstvu financí postupem podle § 12 správního řádu. Ministerstvo financí však chybně vrátilo odvolání Ministerstvu dopravy neformálním dopisem s názorem, že právě Ministerstvo dopravy je věcně příslušné k projednání uvedeného opravného prostředku. Ministerstvo dopravy argumentuje tím, že má kompetenci k projednávání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, nikoli ve věci vymáhání platebních povinností, uložených pravomocnými rozhodnutími o těchto přestupcích (protože v tomto navazujícím řízení platí i jiná právní úprava). Jde-li o výkon rozhodnutí vydaných v prvém stupni Magistrátem hlavního města Prahy, odborem dopravně správních agend, tento správní orgán podle ustanovení § 119 odst. 2 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, sám provádí výkon rozhodnutí, není-li podán návrh na jeho soudní výkon. S ohledem na ustanovení § 106 odst. 3 správního řádu přitom postupuje podle předpisu upravujícího správu daní, tedy podle ustanovení § 1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Z tohoto ustanovení vyplývá, že při placení a vymáhání platební povinnosti uložené správním orgánem se postupuje podle části šesté zákona o správě daní a poplatků. [4] Žalobce tedy má za to, že Magistrát hlavního města Prahy je proto třeba považovat ve věci výkonu rozhodnutí za správce daně. Z ustanovení § 4 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kompetenční zákon“) vyplývá, že ústředním orgánem státní správy pro daně, poplatky a clo je Ministerstvo financí. Jestliže se na vymáhání předmětné platební povinnosti vztahuje úprava pro placení daní podle zákona o správě daní a poplatků, je Ministerstvo financí příslušné k rozhodnutí i o odvolání M. B. proti výzvě uvedeného správce daně. II. Vyjádření žalovaného Ministerstva financí [5] Žalovaný (Ministerstvo financí) především namítl, že již postoupení předmětného odvolání žalobcem podle § 12 správního řádu je chybné. Odvolání proti výzvě k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě je úkon v řízení podle zákona o správě daní a poplatků; postoupení odvolání jinému správci daně se děje podle § 22 zákona o správě daní a poplatků. [6] K rozhodování určitého orgánu je zapotřebí existence tří právních norem – hmotněprávní, procesní a kompetenční. U žalovaného podle jeho názoru chybí kompetenční norma stanovící pravomoc a působnost konkrétního orgánu k rozhodování o odvolání a vydané rozhodnutí by tak bylo nutno považovat za rozhodnutí nicotné. Žalovaný popírá názor, že je třeba vyjít z ustanovení § 4 kompetenčního zákona (ústředním orgánem pro daně, poplatky a clo je Ministerstvo financí, tedy žalovaný). Ministerstvo financí není ústředním orgánem pro pokuty uložené za přestupky podle zákona o přestupcích. Dále žalovaný namítá, že stejně tak ustanovení § 1 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, nezahrnuje pod legislativní zkratku „daň“ pokutu za přestupek podle zákona o přestupcích. To, že se na vymáhání příslušné platební povinnosti vztahuje část šestá zákona o správě daní a poplatků (§ 1 odst. 4 zákona), s tím, že ostatní části zákona, upravující např. řízení o opravných prostředcích se použijí, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná, nemůže automaticky znamenat věcnou příslušnost žalovaného pro rozhodování v dané věci. Naproti tomu žalobce je ústředním orgánem státní správy ve věcech dopravy (§ 17 kompetenčního zákona). Výkon státní správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích, který spadá do působnosti žalobce, je třeba vnímat nejen jako vydávání příslušných rozhodnutí ale i dalších navazujících aktů, např. rozhodnutí o opravných prostředcích. Přezkoumat rozhodnutí napadené odvoláním je proto oprávněn pouze ten ústřední orgán státní správy, do jehož kompetence náleží daná oblast výkonu státní správy. [7] V této souvislosti je podle žalovaného třeba přihlédnout k ustanovení § 124 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kde je výslovně stanovena působnost žalobce v oblasti provozu na pozemních komunikacích. Obdobně v § 89 zákona o přestupcích je stanoveno, že ústředním orgánem státní správy ve věcech přestupků je ten ústřední orgán, do jehož působnosti náleží úsek státní správy, v němž došlo k porušení povinnosti zakládající přestupek. V případě, že takový ústřední orgán nelze určit, je jím Ministerstvo vnitra ve věcech, k jejichž projednání jsou příslušné obce. Řízení o vymáhání podle části šesté zákona o správě daní a poplatků není žádným speciálním a samostatným řízením v tom smyslu, že by mohlo být prováděno bez přímé vazby na řízení, v němž byla vymáhaná povinnost uložena. Je tedy dána k vydání rozhodnutí o odvolání proti výzvě příslušnost Ministerstva dopravy. III. Existence kompetenčního sporu [8] Oba účastníci jsou ústřední správní úřady, proto se jedná o spor mezi subjekty uvedenými v § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Obě strany popírají svou pravomoc rozhodnout o určité právní věci. Jde tedy o negativní kompetenční spor. Nejvyšší správní soud je proto k rozhodování příslušný podle ustanovení § 97 odst. 4 s. ř. s. [9] Na existenci kompetenčního sporu nemění nic ani výhrady žalovaného, vznesené v písemném vyjádření k žalobě. Žalobce, který se od počátku nepovažoval za „správce daně“, musel postupovat podle ustanovení § 12 správního řádu. Postoupení věci podle ustanovení § 22 zákona o správě daní a poplatků nepřicházelo v úvahu, neboť je možné jedině mezi správci daně, kterým Ministerstvo dopravy není. Vrac