— Nejvyšší správní soud

Komp 5/2011- 88 - text Komp 5/2011 - 88 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie Žiškové, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Jana Passera, JUDr. Petra Průchy a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Ministerstvo vnitra, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, P. O. Box 9, 110 15 Praha 1, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1. ČAS – SERVICE a. s., se sídlem Dobšická 2, 669 02 Znojmo, zastoupená Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem Kopečná 11, 602 00 Brno, 2. M. M., 3. Jihomoravský kraj, se sídlem Žerotínovo náměstí 3/5, 601 82 Brno, 4. Ústecký kraj, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, zastoupený JUDr. Karlem Muzikářem, LL. M., advokátem se sídlem Křižovnické náměstí 193/2, 110 00 Praha 1, v řízení o kompetenční žalobě podle § 97 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve věci sporu o příslušnost vydat rozhodnutí o návrzích na zahájení sporného řízení ve sporu z veřejnoprávní smlouvy, t a k t o : I. P ř í s l u š n é rozhodnout ve věci sporu ze smlouvy o závazku veřejné služby mezi společností ČAS – SERVICE a. s. a Jihomoravským krajem j e Ministerstvo vnitra. II. P ř í s l u š n é rozhodnout ve věci sporu ze smluv o závazku veřejné služby mezi M. M. a Ústeckým krajem j e Ministerstvo vnitra. III. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Návrhem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 28. 7. 2011 se žalobce Ministerstvo vnitra proti žalovanému Ministerstvu dopravy domáhá rozhodnutí tvrzeného kompetenčního sporu vzniklého ve smyslu § 97 s. ř. s. mezi uvedenými správními orgány ve věci sporu o příslušnost vydat rozhodnutí o návrzích na zahájení sporného řízení ve sporu z veřejnoprávní smlouvy. I. Vymezení případu [2] Dne 31. 3. 2006 podala společnost ČAS – SERVICE a. s. k Městskému soudu v Brně žalobu na zaplacení částky 2 495 961 Kč vyplývající ze smlouvy o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě uzavřené s Jihomoravským krajem. Usnesením ze dne 28. 2. 2011, čj. 33 C 129/2006 - 144, městský soud řízení o žalobě zastavil (výrok I.) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu vnitra (výrok II.). Následně žalobce usnesením ze dne 11. 5. 2011, čj. MV-48738-3/ODK-2011, věc postoupil Ministerstvu dopravy podle § 12 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, jako správnímu orgánu věcně příslušnému. Žalovaný nicméně poté přípisem ze dne 7. 6. 2011, čj. 46/2011-190-STSP/4, věc vrátil žalobci podle § 12 a § 178 odst. 1 správního řádu, neboť podle jeho názoru je k projednání sporu příslušný žalobce. [3] M. M., jako zakladatel firmy BusMat plus, s. r. o., podal dne 29. 3. 2010 k Okresnímu soudu v Lounech žalobu na zaplacení 1 383 345,90 Kč, jež měla být společnosti BusMat plus s. r. o. uhrazena jako prokazatelná ztráta za ujeté kilometry v roce 2007 podle smlouvy u závazku veřejné služby na zajištění základní dopravní obslužnosti uzavřené s Ústeckým krajem. Okresní soud v Lounech, aniž by se zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce, usnesením ze dne 1. 7. 2010, čj. 25 C 385/2010 - 18, vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Ústí nad Labem. Ten poté usnesením ze dne 14. 2. 2011, čj. 30 C 563/2010 - 85, řízení o žalobě zastavil (výrok I.) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu vnitra (výrok III.). Následně Ministerstvo vnitra usnesením ze dne 17. 5. 2011, čj. MV-53479-2/ODK-2011, věc postoupilo Ministerstvu dopravy podle § 12 správního řádu jako správnímu orgánu věcně příslušnému. Žalovaný nicméně poté přípisem ze dne 7. 6. 2011, čj. 45/2011-190-STSP/4, věc vrátil žalobci podle § 12 a § 178 odst. 1 správního řádu, neboť podle jeho názoru je k projednání sporu příslušný žalobce. [4] Po vrácení předmětných věcí žalobci byla dne 28. 7. 2011 podána kompetenční žaloba k Nejvyššímu správnímu soudu. II. Stručné shrnutí obsahu žaloby [5] Žalobce v kompetenční žalobě uvádí, že ve shora popsaných případech vznikl negativní kompetenční spor mezi žalobcem a žalovaným ve smyslu § 97 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [6] Podle jeho názoru je k vyřízení obou věcí příslušný žalovaný z následujících důvodů. Osoby zúčastněné na řízení č. 1 a 2 dovozují své právní nároky ze smluv o závazku veřejné služby uzavřených v letech 2003 a 2007 na základě tehdy platného § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silniční dopravě“). Jejich povahou se zabýval zvláštní senát pro řešení kompetenčních sporů v usnesení ze dne 21. 5. 2008, čj. Konf 31/2007 - 82, publikovaném pod č. 1675/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz. Uzavřel přitom, že orgánem příslušným rozhodnout o sporu z těchto subordinačních veřejnoprávních smluv je podle § 169 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 178 správního řádu žalobce. [7] Podle žalobce došlo od 3. 12. 2009 ke změně právní povahy smluv o závazku veřejné služby a s ní související změně v určení příslušného správního orgánu v souvislosti s účinností nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007, o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70 (dále jen „nařízení č. 1370/2007“). Toto nařízení totiž nadále neumožňuje (s výjimkou uvedenou v čl. 5 odst. 5) nahradit uzavření smlouvy o veřejných službách vydáním rozhodnutí o uložení „přepravní povinnosti“, jak až dosud připouštěl čl. 1 odst. 5 nařízení Rady (EHS) č. 1191/69, o postupu členských států ohledně závazků vyplývajících z pojmu veřejné služby v dopravě po železnici, silnici a vnitrozemských vodních cestách („dále jen nařízení č. 1191/69“). [8] Žalobce má za to, že smlouvy uzavřené podle § 19 zákona o silniční dopravě je třeba od okamžiku zrušení možnosti jejich nahrazení správním rozhodnutím, tj. od účinnosti nařízení č. 1370/2007, považovat za nepojmenované veřejnoprávní smlouvy, neboť ztratily charakter smluv subordinační povahy (§ 161 správního řádu). [9] Pro určení věcně příslušného správního orgánu k vedení správního řízení je přitom podle žalobce rozhodující (nestanoví-li zákon, resp. přechodná ustanovení jinak) právní stav platný v době rozhodování věci. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 2009, čj. Komp 6/2009 - 35, publikovaný pod č. 2021/2010 Sb. NSS, www.nssoud.cz, podle něhož správní řád počítá s trváním místní a nikoli věcné příslušnosti. Povahu zmiňovaných smluv je proto podle žalobce nutno posuzovat ke dni, kdy je o nich ve správním řízení rozhodováno. [10] Subordinační povahu smluv není možno podle žalobce dovozovat z čl. 5 odst. 5 nařízení č. 1370/2007, neboť je třeba zohlednit specifickou a zcela mimořádnou povahu jím předvídaného opatření. Ta vylučuje, aby rozhodnutí o povinnosti vykonat přepravní služby mohlo být považováno za obecnou náhradu smlouvy o veřejných službách. O tom podle žalobce svědčí i bod 24 odůvodnění nařízení. Uložení povinnosti podle čl. 5 odst. 5 nařízení č. 1370/2007 je mimořádným, krátkodobým opatřením. Nejde o opatření, jež by bylo možné využít podle úvahy správního orgánu namísto uzavření veřejnoprávní smlouvy, ale o dočasné, nouzové opatření, které lze využít v mimořádných situacích a na nezbytně nutnou dobu. Byť by mohlo mít podle správního řádu formu rozhodnutí, není možné je pokládat za ekvivalent uzavření subordinační veřejnoprávní smlouvy. V tomto ohledu se nařízení č. 1370/2007 liší od § 161 správního řádu, které rovnocennost mezi rozhodnutím a veřejnoprávní smlouvou naopak předpokládá. [11] Ustanovení § 161 odst. 1 správního řádu podle žalobce dopadá na zcela odlišnou situaci, v níž vedle sebe stojí vydání rozhodnutí a možnost uzavřít subordinační veřejnoprávní smlouvu za podmínek stanovených zvláštním zákonem, přičemž ani jeden ze způsobů uspořádání daného vztahu nepředstavuje nouzové, dočasné řešení, ale naopak řešení v zásadě rovnocenné. Správní řád konečně nepředvídá, že by správní orgán rozhodl teprve poté, co se mu nepodaří uzavřít veřejnoprávní smlouvu. [12] Pravomoc správních orgánů rozhodovat spory z jakékoli veřejnoprávní smlouvy plyne podle žalobce z § 141 odst. 1 správního řádu a a contrario rovněž z § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „o. s. ř.“). Neurčuje-li § 169 odst. 1 správního řádu správní orgán příslušný rozhodovat o sporech z „obecné“ veřejnoprávní smlouvy, je třeba vyjít z § 133 odst. 1 správního řádu a uzavřít, že v souladu s § 17 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „kompetenční zákon“), je příslušným orgánem žalovaný. III. Vyjádření žalovaného [13] Žalovaný byl přesvědčen, že i v současné době je žal