1 As 101/2008 — Nejvyšší správní soud

1 As 101/2008- 136 - text 1 As 101/2008 - 141 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně MINORITY a. s., se sídlem U Vorlíků 367/3, 160 00 Praha 6, zastoupené Mgr. Klárou Sovovou, advokátkou se sídlem Vidlák 354, 198 00 Praha 9, adresa kanceláře: U Vorlíků 367/3, 160 00 Praha 6, proti žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, 120 21 Praha 2, za účasti osob zúčastněných na řízení I) První zpravodajská a. s., se sídlem Pobřežní 297/14, 186 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem Na Kozačce 1289/7, 120 00 Praha 2, II) Barrandov Televizní Studio a. s., se sídlem Kříženeckého nám. 322, 150 00 Praha 2, zastoupená JUDr. Vladimírem Kroupou, advokátem se sídlem Zavadilova 1925/15, 160 00 Praha 6, proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 2008/153/řeh/BAR, č. j. mal/1753/08, o udělení kompenzační licence k celoplošnému zemskému digitálnímu televiznímu vysílání, a proti rozhodnutím žalované o dalších kompenzačních licencích udělených osobám zúčastněným na řízení, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2008, č. j. 10 Ca 149/2008 – 53, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 2008/153/řeh/BAR, čj. mal/1753/08, udělila žalovaná podle čl. IV bodu 5 zákona č. 304/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s dokončením přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání (dále též „zákon č. 304/2007 Sb.“), společnosti Barrandov Televizní Studio a. s. kompenzační licenci k celoplošnému zemskému digitálnímu televiznímu vysílání programu Televize Barrandov, a to na základě žádosti této společnosti ze dne 10. 1. 2008. Jak žalovaná popsala v odůvodnění svého rozhodnutí, dne 4. 4. 2006 rozhodla pod čj. Ru/26/06 v licenčním řízení k provozování zemského digitálního televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů v systému DVB-T mj. o udělení licence k celoplošnému zemskému digitálnímu televiznímu vysílání společnosti Barrandov Studio a. s. (dnes Barrandov Televizní Studio a. s.). Rozhodnutí ze dne 4. 4. 2006 bylo napadeno několika žalobami u Městského soudu v Praze, čímž byla naplněna podmínka čl. IV bodu 5 písm. a) zákona č. 304/2007 Sb.; společnost zároveň splnila i podmínku čl. IV bodu 5 písm. b) tohoto zákona. [2] Žalobkyně napadla žalobou u Městského soudu v Praze jak toto rozhodnutí žalované, tak i rozhodnutí o udělení dalších kompenzačních licencí osobám zúčastněným na řízení. Městský soud usnesením ze dne 20. 8. 2008 mj. odmítl žalobu jako podanou osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Zdůraznil, že jediným účastníkem řízení o udělení kompenzační licence (čl. IV bod 5 zákona č. 304/2007 Sb.) je žadatel (čl. IV bod 6 zákona č. 304/2007 Sb.). Žalobkyně tak nebyla ani nemohla být účastníkem správních řízení o udělení kompenzačních licencí podle čl. IV bodu 5 zákona č. 304/2007 Sb., jejichž výsledkem bylo vydání dvou rozhodnutí o udělení kompenzačních licencí společnostem Barrandov Televizní Studio a. s. a První zpravodajská a. s.; omezení žalobní legitimace jen na toho, kdo byl účastníkem správního řízení, přitom nevybočuje z ústavních mezí. Udělením kompenzačních licencí jiným společnostem nebyla žalobkyně zjevně zkrácena na svých právech, a žalobní legitimace podle § 65 s. ř. s. jí proto nesvědčí. Soud dodal, že na rozdíl od žalobkyně nespatřuje spojitost mezi řízením v této věci a řízením vedeným u něj pod sp. zn. 10 Ca 91/2008, v němž je opět přezkoumáváno rozhodnutí žalované vydané pod čj. Ru/26/06. Toto rozhodnutí bylo totiž rozsudkem městského soudu ze dne 20. 4. 2007, č. j. 10 Ca 156/2006 - 162, zrušeno výlučně pro vady správního řízení. Tvrzení žalobkyně, podle nějž by žalovaná musela při opětovném zrušení rozhodnutí čj. Ru/26/06 udělit jednu z licencí právě jí, je tedy nedůvodné. II. Kasační stížnost a vyjádření žalované [3] V kasační stížnosti podané proti tomuto usnesení žalobkyně poukázala na bezdůvodné zvýhodnění té skupiny žadatelů, v jejichž prospěch bylo napadené rozhodnutí ze dne 26. 2. 2008 vydáno bez řádného licenčního řízení, a to na úkor žalobkyně. S ohledem na stav soudních řízení o žalobách proti rozhodnutí čj. Ru/26/06 je přitom zřejmé, že tito žadatelé nebyli nadáni žádnými právy, která by takové jejich zvýhodnění zdůvodňovala. Vydání nezákonného rozhodnutí čj. Ru/26/06 takovým důvodem být nemůže. Čl. IV bod 5 zákona č. 304/2007 Sb., kterým městský soud argumentuje, je ve zjevném rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Zákonodárce při přijímání tohoto zákona ignoroval stav a výsledek soudních řízení týkajících se rozhodnutí čj. Ru/26/06, a udělením kompenzačních licencí podle tohoto zákona byl zcela popřen smysl soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu. Nepřijatelný a neodůvodněný je i závěr soudu, že původní licenční řízení a řízení, v němž byla vydána kompenzační licence, spolu nijak nesouvisejí. Záměrem zákonodárce při přijímání zákona č. 304/2007 Sb. bylo totiž mj. umožnit rozvoj digitálního vysílání udělením kompenzačních licencí původně úspěšným účastníkům licenčního řízení. Tyto kompenzační licence tak měly učinit nevýznamným soudní přezkum původního rozhodnutí o licenci, resp. legalizovat nezákonné rozhodnutí čj. Ru/26/06, což je v právním státě nepřijatelné. [4] Rozhodnutím o kompenzační licenci bylo porušeno ústavně zaručené právo žalobkyně na rovnost v právech. Jelikož i Nejvyšší správní soud ve svých rozsudcích konstatoval, že rozhodnutí čj. Ru/26/06 je nezákonné, není možné, aby zákonodárce poskytl úspěšným účastníkům původního licenčního řízení více práv než žalobkyni. Žalobkyně tedy setrvala na tom, že městský soud neměl přihlížet ke zjevně protiústavním ustanovením zákona č. 304/2007 Sb. a měl věc předložit Ústavnímu soudu s návrhem na jejich zrušení. [5] Žalobkyně je přesvědčena, že jí svědčí legitimace k podání žaloby proti rozhodnutím o udělení kompenzačních licencí, neboť jejich vydáním byla zkrácena na svých právech. V důsledku vydání těchto rozhodnutí budou obsazeny volné pozice v budovaných digitálních sítích, což představuje nezákonnou diskriminaci žalobkyně ve prospěch držitelů kompenzačních licencí. Takové zásahy do soudního přezkumu správních rozhodnutí jsou nebezpečné i z hlediska právní jistoty účastníků jakýchkoli „soutěží“, ve kterých stát volí z několika zájemců o limitovaný statek. [6] Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [7] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti tvrdila, že žalobkyni nesvědčí žalobní legitimace. Napadené správní rozhodnutí bylo vedeno s jediným účastníkem, žalobkyně nebyla účastníkem řízení a ani se takového postavení nedomáhala. Žalobkyně nesplnila a ani nemohla splnit zákonné podmínky pro udělení kompenzační licence, a proto nemohla být napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech. Žalovaná dále uvedla, že jí jako správnímu orgánu nepřísluší přezkum souladu zákona s ústavním pořádkem nebo se závazným právem Evropských společenství. Žalobkyně však žalobou i kasační stížností brojí právě proti zákonu č. 304/2007 Sb. a proti zákonodárci, nikoliv proti rozhodnutí městského soudu nebo správního orgánu. Pokud ovšem městský soud dospěl k závěru, že předmětná právní úprava nepředstavuje rozpor s ústavním pořádkem, žalovaná se s tímto názorem ztotožňuje. Žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. III. Předložení věci Ústavnímu soudu [8] Nejvyšší správní soud při předběžném projednávání věci zaujal názor, že ustanovení čl. IV bodu 3, bodu 5 a věty druhé a poslední bodu 6 zákona č. 304/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s dokončením přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání, jichž je třeba ve věci použít, jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně s čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky, jakož i s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud proto podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení předmětných ustanovení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Současně předsedkyně senátu řízení o kasační stížnosti usnesením ze dne 23. 4. 2009, č. j. 1 As 101/2008 – 90, přerušila podle § 48 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 120 s. ř. s. ve znění účinném do 31. 12. 2011. [9] Ústavní soud nálezem ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 8/09, návrh Nejvyššího správního soudu zamítl. V odůvodnění nálezu v prvé řadě s odkazem