2 As 132/2011 — Nejvyšší správní soud

2 As 132/2011- 121 - text 2 As 132/2011 - 130 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce Ing. J. L., zastoupeného Mgr. Šimonem Hradilkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 391/7, proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2/2, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2011, č. j. 3 A 49/2011 - 72, t a k t o: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci na nákladech řízení o kasační stížnosti částku 5760 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, na účet zástupce žalobce Mgr. Šimona Hradilka. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 4. 2011, č. j. MHMP 188688/2011, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odboru finanční správy (dále jen „Úřad“) ze dne 15. 2. 2011, č. j. P4/017594/11OFS/Stel, jímž byly zamítnuty žádosti žalobce o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Městský soud obě tato rozhodnutí zrušil a nařídil povinnému subjektu - Úřadu, poskytnout žalobci informace požadované v jeho žádostech ze dne 14. 2. 2011, č. j. 16848, 16850, 16852, 16854, 16855 a 16858, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku. Po stránce skutkové vyšel městský soud z toho, že žalobce podal dne 14. 2. 2011 celkem šest žádostí o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, adresované starostovi Úřadu městské části Praha 4. V pěti z nich žádal o sdělení, zda byly do rozpočtu Úřadu přijaty úhrady pokut a exekučních nákladů od společnosti DOGROSE a. s., IČ 271 84 056, se sídlem Praha 4, nám. Jiřího z Lobkovic 2406/9 (dále jen „společnost DOGROSE“), které jí byly uloženy na základě žalobcem v těchto žádostech konkretizovaných rozhodnutí, a kdy. Požadoval též informace o tom, jaké kroky tento úřad učinil k vymáhání jejich zaplacení. V šesté žádosti žalobce požádal o poskytnutí informace, jaké všechny pohledávky (a v jaké výši) Úřad vůči společnosti DOGROSE eviduje. Úřad vydal dne 15. 2. 2011 rozhodnutí o odmítnutí těchto žádostí, což odůvodnil tím, že při vybírání a vymáhání pokut uložených stavebním úřadem postupoval podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“), respektive do konce roku 2010 podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (sále jen „ZSDP“); nacházel se proto v postavení správce daně. Podle těchto zákonů jsou pracovníci správce daně vázáni povinností zachovávat mlčenlivost o tom, co se při daňovém řízení nebo v souvislosti s ním, dozvěděli, zejména o poměrech daňových subjektů. Následně, dne 17. 2. 2011, podal žalobce proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo shora uvedeným rozhodnutím žalovaného zamítnuto. V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce vyslovil nesouhlas s postupem Úřadu a žalovaného, navrhl zrušení rozhodnutí obou instancí a požádal o přímé nařízení poskytnutí požadovaných informací. Z hlediska právního hodnocení věci městský soud především konstatoval, že svoboda projevu a právo na informace patří k základním politickým právům, které lze omezit pouze zákonem, a pouze za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Koncepce zákona o svobodném přístupu k informacím je taková, že se poskytují veškeré informace, s výjimkou těch, o nichž zákon výslovně stanoví opak. V této věci nebylo pochyb o tom, že se požadované informace týkaly působnosti povinného subjektu, které měl tento subjekt k dispozici. Spornou otázkou bylo, zda mohl povinný subjekt požadované informace vyloučit ze své informační povinnosti v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím s poukazem na ustanovení § 10 tohoto zákona, potažmo § 52 odst. 1 daňového řádu, tedy s odůvodněním, že se jedná o informace o majetkových poměrech obchodní společnosti. Městský soud naznal, že žalobcem požadované informace vypovídají primárně o skutečnosti, že společnosti DOGROSE byly stavebním úřadem uloženy pokuty dle zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „stavební zákon“); sekundárně též o tom, zda exekuční správní orgán (Úřad), v souladu s právními předpisy provedl výkon rozhodnutí, tedy dostál-li své povinnosti vymoci zaplacení předmětných pokut. Tyto informace, popřípadě i se sdělením konkrétního data, nelze dle městského soudu podřadit pod informace vyloučené s odkazem na § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť na jejich základě se nelze dobrat majetkových poměrů společnosti DOGROSE, tedy o hospodaření této společnosti, o stavu jejího majetku, či její ekonomické pozici na trhu. Městský soud poukázal též na další aspekt věci, a sice fakt, že výnos z pokut uložených Úřadem je příjmem městské části Praha 4, a patří tak k veřejným finančním prostředkům. Odmítnutí jejich poskytnutí vede proto rovněž k odmítnutí práva na informace týkajícího se veřejných prostředků, jako jedné ze záruk zákonnosti ve veřejné správě. Soud vzal v úvahu i to, že společnost DOGROSE je akciovou společností podléhající režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, tedy například i povinnosti zveřejňovat účetní závěrky i výroční zprávy ve sbírce listin, která je součástí obchodního rejstříku (§ 40 obchodního zákoníku). Z toho plyne, že majetkové poměry obchodních společností podléhají podstatné nižší úrovni ochrany, než například majetkové poměry fyzických osob. Ohledně poukazu žalovaného na ustanovení daňového řádu upravující neveřejnost daňového řízení a povinnost mlčenlivosti, městský soud uvedl, že žalobce nežádal o informace přímo se vztahující k daňovému řízení. Daňový řád byl v této věci předpisem použitým toliko subsidiárně, ve věci vlastního výkonu rozhodnutí správního orgánu vydaného v řízení vedeném podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Odkaz žalovaného na povinnost zachovávat mlčenlivost a princip neveřejnosti nemohl obstát též s poukazem na to, že obdobná omezení se uplatňují i v jiných řízeních a přitom z nich nejsou vyvozovány kategorické závěry o nemožnosti požadované informace poskytnout (například řízení podle správního řádu), o čemž svědčí i judikatura Nejvyššího správního soudu v těchto věcech. Příkladem městský soud uvedl, že i v případě soudního řízení bez účasti veřejnosti platí informační povinnost, ledaže jde o informace o rozhodovací činnosti soudů, s výjimkou rozsudků [§ 11 odst. 4 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím]. Závěrem městský soud konstatoval, že i pokud by sdílel názor žalovaného o nemožnosti poskytnutí informací s ohledem na ustanovení daňového řádu upravující neveřejnost daňového řízení a povinnost zachovávat mlčenlivost (což nesdílí), žalovaný neprokázal existenci žádného z důvodů, pro který Listina připouští omezení práva na informace (čl. 17 odst. 4 Listiny). V důsledku výše popsaného městský soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí obou instancí a přímo nařídil povinnému subjektu informace poskytnout. Rozsudek městského soudu napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, opírající se o důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“); rozsudek tedy považuje za nezákonný a nepřezkoumatelný. Nepřezkoumatelnost stěžovatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění vztahu povinnosti mlčenlivosti v rámci daňového řízení a úpravy zákona o svobodném přístupu k informacím. Soudu vytýká zejména to, že neobjasnil, zda je tato povinnost ve vztahu k zákonu o svobodném přístupu k informacím v postavení zákona lex specialis, nebo je-li tomu naopak. Nezákonnost uvedeného rozsudku, tedy nesprávné posouzení právní otázky, stěžovatel spojuje s názorem městského soudu, dle kterého by měl být správce daně (zde Úřad) v rámci informační povinnosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím povinen poskytnout informace, které se týkají daňového řízení vedeného podle daňového řádu (resp. ZSDP). S tím stěžovatel nesouhlasí, přičemž namítá, že akceptováním tohoto názoru by došlo k prolomení mlčenlivosti, jako jedné ze základních zásad daňového řízení, a to se všemi s tím spojenými důsledky. Správní delikty společnosti DOGROSE byly projednány postupem dle správního řádu, jehož výsledkem bylo i uložení pokut. V rámci jejich vymáhání se, s odkazem na ustanovení § 106 odst. 3 správního řádu, uplatnil postup pro správu daní. Proto je podle stěžovatele evidentní, že uložené pokuty jsou daní ve smyslu § 2 odst. 3 písm. b) daňového řádu, a požadované informace se týkají daňového řízení. Daňový řád pak v § 9 odst. 1 uvádí, že správa daní je neveřejná a osoby zúčastněné na správě daní a úřední