4 As 30/2012 — Nejvyšší správní soud

4 As 30/2012- 30 - text 4 As 30/2012 - 34 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: A. M., zast. JUDr. Blankou Dalibovou, advokátkou, se sídlem Klusáčkova 12, Týnec nad Sázavou, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) J. K., II) A. K., III) J. Ku., IV) Jr. Ku., o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 11 Ca 46/2009 - 77, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č. j. 11 Ca 46/2009 - 77, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 12. 2008, č. j. 170663/2008/KUSK, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Týnec nad Sázavou, odbor výstavby (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 19. 9. 2008, č. j. Výst. 4723/2007-2008/Ott.-roz, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Správním orgánem prvního stupně bylo ve smyslu § 142 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o určení právního vztahu tak, že byl zamítnut návrh žalobce na prokázání existence veřejně přístupné komunikace na pozemcích parc. č. 1178/4, 1178/8 a 1178/6 v katastrálním území Čakovice u Řehenic. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na to, že k zajištění přístupu vlastníků k jejich nemovitostem v dané lokalitě byla zřízena věcná břemena cesty, resp. volného průchodu a průjezdu; mimoto nebyly prokázány podmínky pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace na těchto pozemcích. [2] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 17. 2. 2009, ve které navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně vyslovil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. [3] Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 2. 2012, č. j. 11 Ca 46/2009 – 77, žalobu odmítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 2000 Kč. V odůvodnění usnesení dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro věcné projednání žaloby, neboť žalobce udělil dne 26. 1. 2009 plnou moc k zastupování v řízení o žalobě svému otci; otec žalobce jako obecný zmocněnec následně zmocnil k zastupování v řízení JUDr. Blanku Dalibovou, advokátku. Žalobu podepsala a podala pouze advokátka, přičemž však obecný zmocněnec žalobce nebyl podle § 35 odst. 6 a 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), oprávněn udělit další plnou moc, a plná moc udělená advokátce je tak neplatná. Městský soud proto dospěl k závěru, že žaloba byla podána zjevně neoprávněnou osobou, a jako takovou ji odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. [4] Proti usnesení městského soudu se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 21. 3. 2012, podanou z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Namítal, že pro řízení o žalobě udělil plnou moc svému otci jako obecnému zmocněnci, přičemž v rámci této plné moci v souladu s § 33a odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), zmocnil otce k udělení plné moci jiné osobě, zejména advokátu. V projednávané věci se tedy nejednalo o dva zástupce, nýbrž za původního (obecného) zmocněnce jednal další zmocněnec (advokátka) jako substitut. Poukázal na to, že od podání žaloby soud s advokátkou jako zástupkyní stěžovatele opakovaně komunikoval, ze strany advokátky bylo v řízení rovněž provedeno několik právních úkonů, přičemž napadené usnesení bylo vydáno teprve po více než 3 letech od podání žaloby. [5] Žalovaná ani osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily. II. Posouzení kasační stížnosti [6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. [7] Z obsahu kasační stížnosti se podává, že ji stěžovatel podal z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy „nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.“ [8] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. [9] Stěžovatel především namítal, že pro řízení o žalobě udělil plnou moc svému otci jako obecnému zmocněnci, přičemž v rámci této plné moci v souladu s § 33a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku zmocnil otce k udělení plné moci jiné osobě, zejména advokátu. Za otce jako obecného zmocněnce tak jednala jako substitut jím zmocněná advokátka, což je podle názoru stěžovatele zcela v souladu se zákonem. [10] Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou. [11] Podle § 35 odst. 6 věta první s. ř. s. „účastník se může dát zastoupit také fyzickou osobou, která má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu.“ Podle odst. 7 téhož ustanovení „v téže věci může mít účastník jen jednoho zástupce. Zástupce musí jednat osobně, nestanoví-li tak zvláštní zákon výslovně jinak.“ [12] V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2009, č. j. 5 As 18/2008 – 90, publikován pod č. 1810/2009 Sb. NSS, všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná z: , zdejší soud vyslovil, že „v řízení před správním soudem je zastoupení účastníka více zástupci zároveň nepřípustné, stejně jako další zastoupení obecného zmocněnce dle § 35 odst. 6 s. ř. s. advokátem či jinou osobou (§ 35 odst. 7 s. ř. s.).“ V odůvodnění poukázal na normu § 35 odst. 7 s. ř. s. a uvedl, že „zvláštní úpravu obsahuje pouze zákon o advokacii ve vztahu k zastoupení klienta advokátem a možnosti jeho substituce, což na daný případ obecných zmocněnců nedopadá.“ Následně konstatoval, že „by takto zvolený obecný zmocněnec musel jednat osobně, jeho další zastoupení advokátem by bylo nepřípustné.“ [13] Nejvyšší správní soud nemá důvodu se od právního názoru, vysloveného v citovaném judikátu zdejšího soudu, odchýlit ani v nyní projednávané věci. Dospěl proto k závěru, že vzhledem k tomu, že v řízení před správními soudy není přípustné další zastoupení obecného zmocněnce advokátem či jinou osobou, nebyl otec stěžovatele, který v řízení o žalobě vystupoval na základě plné moci jako jeho obecný zmocněnec ve smyslu § 35 odst. 6 s. ř. s., oprávněn udělit další (substituční) plnou moc advokátce JUDr. Blance Dalibové. Pokud tak obecný zmocněnec učinil a pokud by městský soud s takto zplnomocněnou advokátkou jednal jako se zástupkyní stěžovatele a vydal rozhodnutí ve věci samé, nezbylo by Nejvyššímu správnímu soudu než takové rozhodnutí městského soudu – v případě, že by bylo napadeno kasační stížností – zrušit z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., tedy z důvodu zmatečnosti řízení spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, a to bez ohledu na to, zda by tato vada byla v kasační stížnosti vůbec namítána (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Městský soud tudíž potud nepochybil, pokud dospěl k závěru, že v řízení by nebylo lze pokračovat za situace, kdy by byl stěžovatel jako žalobce zastoupen advokátkou na základě substituční plné moci, udělené obecným zmocněncem stěžovatele jako žalobce. V této souvislosti lze dodat, že vzhledem k tomu, že soudní řád správní obsahuje zvláštní úpravu zastoupení v řízení před správními soudy, nelze na daný případ aplikovat obecnou úpravu § 33a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku, jak stěžovatel navrhuje. [14] Stěžovatel dále namítal, že městský soud s advokátkou jako zástupkyní stěžovatele v řízení opakovaně jednal a akceptoval rovněž veškeré právní úkony, které byly advokátkou v průběhu řízení učiněny. [15] Nejvyšší správní se s touto námitkou ztotožnil. [16] Podle § 37 odst. 5 s. ř. s. „předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.“ [17] Ustanovení § 37 odst. 5 s. ř. s. upravuje postup při odstraňování vad, resp. doplnění žaloby, která neobsahuje veškeré zákonné náležitosti, a není proto způsobilá k meritornímu pro