5 Afs 23/2011 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 23/2011- 109 - text 5 Afs 23/2011 - 116 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci žalobce: JUDr. I. B., proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, č. j. 10 Ca 372/2008 - 86, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010, č. j. 10 Ca 372/2008  86, s e r u š í . II. Rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 15. 10. 2008, č.j. 13911/08100100525, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 5000 Kč do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 3. 2007, č. j. 92812/07/008911/7862, doměřil Finanční úřad pro Prahu 8 žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 ve výši 390 842 Kč. Proti uvedenému dodatečnému platebnímu výměru podal žalobce odvolání. Rozhodnutím ze dne 15. 10. 2008, č. j. 13911/08100100525, žalovaný odvolání žalobce zamítl. Žalovaný konstatoval, že žalobce neoprávněně nezahrnul do základu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2003 příjmy, které získal prodejem bytových jednotek č. 11, 15 a nebytových jednotek č. 12 a 14 v bytovém domě č. p. 266, nacházejícím se v k. ú. České Budějovice 3, obec České Budějovice. Žalobce neprokázal, že při koupi a následném prodeji jednotek třetím osobám jednal jako komisionář na účet jiné osoby. Vzhledem k tomu, že žalobce nabyl vlastnická práva k uvedeným jednotkám vkladem do katastru nemovitostí, je podle žalovaného zřejmé, že při prodeji jednal vlastním jménem a na svůj účet, neboť nakládal se svým majetkem, a to bez ohledu na to, zda nemovitosti pořídil za prostředky vlastní nebo cizí. Za daných okolností tedy podle názoru žalovaného nelze hovořit o režimu komisionářské smlouvy a peněžní prostředky, jež mu poskytla jiná osoba ke koupi nemovitostí, lze v souladu s § 2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní“) pro daňové účely kvalifikovat jako půjčku. Komisionář se stává vlastníkem nemovitostí pořízených za prostředky poskytnuté komitentem, který se ocitá v pozici věřitele z půjčky. Pro účely daňového řízení se proto komisionářská smlouva, jejímž předmětem je koupě a prodej nemovitostí, posuzuje jako půjčka. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 16. 12. 2010, č. j. 10 Ca 372/2008 - 86, zamítl. Městský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že žalobce neprokázal, že předmětné nebytové prostory č. 11, 12, 14 a 15 nakoupil v roce 2002 na cizí účet. Naopak v řízení byla podle jeho názoru shromážděna řada důkazů, které tento předpoklad vyvracejí. Městský soud poukázal na to, že žalobce nejprve tvrdil, že jednotky koupil na základě komisionářské smlouvy uzavřené v roce 2003 se společností TES, a.s. Jako důkaz tohoto tvrzení předložil komisionářkou smlouvu ze dne 3. 1. 2003 a pokladní doklady, podle nichž mu bylo společností TES, a. s. předáno 1 500 000 Kč dne 3. 1. 2003 a 150 000 Kč dne 15. 4. 2003. Této verzi odpovídalo i vyúčtování plnění komisionářské smlouvy ke dni 31. 12. 2003. Poté ovšem vyšlo najevo, že kupní cena byla uhrazena již v roce 2002, a nemohla proto být uhrazena z prostředků, které získal žalobce od společnosti TES, a. s. Žalobce následně doplnil svá původní tvrzení a uvedl, že dne 2. 4. 2002 uzavřel komisionářskou smlouvu s MVDr. M. a Ing. S. Poté se souhlasem všech zúčastněných stran vstoupila do práv a povinností komitenta společnost TES, a. s., která uzavřela se žalobcem dne 3. 1. 2003 novou komisionářskou smlouvu. Až poté zahrnul žalobce již dříve přijaté peněžní prostředky do svého účetnictví. Městský soud konstatoval, že pokud by žalobce obdržel již v roce 2002 zálohu na nákup nebytových jednotek, pak nemohl tyto prostředky zároveň obdržet v hotovosti v roce 2003. O výplatě této hotovosti v roce 2003 však svědčí žalobcem předložené účetní doklady, účetní záznamy žalobce a společnosti TES, a. s., stejně jako svědecká výpověď Ing. S. Z žalobcem předloženého vyúčtování sestaveného ke dni 31. 12. 2003 vyplývá, že v souvislosti s uzavřenou smlouvou přijal peněžní prostředky ve výši 1 650 000 Kč. Městský soud z tohoto důvodu konstatoval, že žalobcova tvrzení a jím předložené doklady obsahují rozpory, které nelze logickou interpretací odstranit. Žalobce neprokázal, že by nebytové jednotky v roce 2002 nakoupil za cizí prostředky, neboť k prokázání tohoto tvrzení předložil jediný doklad, a to komisionářkou smlouvu ze dne 2. 4. 2002, jejíž věrohodnost však vyvracejí další důkazy. Městský soud dále konstatoval, že i kdyby bylo prokázáno, že žalobce koupil předmětné jednotky na základě komisionářské smlouvy na účet komitenta, nemělo by to vliv na výši jeho daňové povinnosti. Ustanovení § 583 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“) upravující nabývání vlastnického práva k movitým věcem získaným pro komitenta se nevztahuje na věci nemovité. Není tedy podle městského soudu pochyb o tom, že se žalobce stal vlastníkem předmětných jednotek bez ohledu na údajně uzavřenou komisionářkou smlouvu. Prodal-li tedy žalobce vlastní bytové jednotky, je zaplacená kupní cena příjmem z převodu vlastního bytu podle § 10 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), který měl žalobce zahrnout do svého daňového přiznání. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu včasnou kasační stížnost, přičemž uvedl, že ji opírá o důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ve skutečnosti však uvedl i důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel tedy namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předchozím řízení a vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Stěžovatel v prvé řadě namítal, že jeho tvrzení nejsou v rozporu s jeho účetnictvím a účetními doklady, nýbrž s účetnictvím společnosti TES, a. s., za jehož obsah neodpovídá. Jediným příjmem stěžovatele byla odměna z komisionářské smlouvy, o ostatních příjmech a výdajích proto účtoval mimo příjmy a výdaje ovlivňující základ daně. Podle předložených účetních dokladů stěžovatel neměl v roce 2003 žádný zdanitelný příjem, který by souvisel s tímto obchodním případem. Městský soud podle jeho názoru nesprávně hodnotil předložené doklady, nevypořádal se s účastí společnosti TES, a. s. na této věci, neprovedl výslech svědků, ale vycházel pouze z podkladů ve správním spisu. Stěžovatel dále popsal celý průběh obchodní záležitosti tak, že v roce 2002 od Ing. S. a MVDr. M. přijal 1 650 000 Kč na nákup nebytových prostor. O poskytnutí této částky v roce 2002 neúčtoval, neboť mu byla poskytnuta fyzickými osobami. Dne 10. 5. 2002 uzavřel kupní smlouvu o převodu vlastnictví jednotek, na jejímž základě se stal vlastníkem nebytových jednotek. Koncem roku 2002 vyslovil na žádost Ing. S. a MVDr. M. souhlas s uzavřením komisionářské smlouvy se společností TES, a. s. Dne 15. 12. 2002 byla uzavřena mezi Ing. S. a MVDr. M. jako postupiteli a společností TES, a. s. jako postupníkem smlouva o převzetí závazků a pohledávek z již uzavřené komisionářské smlouvy, přičemž bylo dohodnuto, že již vyplacené peněžní prostředky budou půjčkou akcionářů do společnosti. Dne 3. 1. 2003 stěžovatel uzavřel se společností TES, a. s. novou komisionářskou smlouvu, která byla v předmětu obchodní záležitosti rozšířena o nákup pohledávky od MVDr. J. J., jenž byl realizován z výnosu prodeje bytových a nebytových jednotek. Vzhledem k tomu, že se jednalo o právnickou osobu a kupující zasílali kupní cenu na stěžovatelův bankovní účet, zahrnul částku 1 650 000 Kč do svého účetnictví jako příjem mimo příjmy a výdaje ovlivňující zisk až v roce 2003. Pokud jde o obsah zápisu z jednání představenstva TES, a. s. a účetní záznamy této společnosti, namítal stěžovatel, že nemůže odpovídat za zápisy této společnosti ani za vedení jejího účetnictví. Dále stěžovatel nesouhlasí s názorem městského soudu, že by získaný příjem byl jeho zdanitelným příjmem, i kdyby bylo prokázáno, že jednal jako komisionář na účet jiné osoby. Městský soud podle něj nesprávně vyložil § 583 odst. 1 obchodního zákoníku. Z § 577 obchodního zákoníku vyplývá, že se komisionář zavazuje, že zařídí vlastním jménem a na účet