5 As 115/2011 — Nejvyšší správní soud

5 As 115/2011- 193 - text 5 As 115/2011 - 200 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: WIND TECHNOLOGY a.s., se sídlem Kamenický Šenov, Tyršova 593, zastoupený JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci II., Valdštejnská 381/6, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2011, č. j. 9 Ca 191/2008 – 140, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Správy Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce ze dne 1. 11. 2007, č. j. 02703/LP/2007, nebyla žalobci podle § 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, povolena výjimka ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných druhů, zařazených do kategorie kriticky a silně ohrožených, a to kriticky ohroženého druhu luňák červený a silně ohrožených druhů tetřívek obecný, chřástal polní, křepelka polní, čáp černý, moták pilich, konkrétně ze zákazu škodlivého zasahování do přirozeného vývoje podle § 50 odst. 2 citovaného zákona v souvislosti se záměrem realizovat stavbu 2 větrných elektráren (dále též „VTE“) na pozemku par. č. 600 v katastrálním území Větrov, obec Krásný Les. Proti výše uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání. Ministerstvo životního prostředí (dále též „žalovaný“) odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 12. 3. 2008, č. j. 530/1348 R/07-Abt/UL zamítlo a napadené rozhodnutí potvrdilo. Rozhodnutí odvolacího orgánu napadl žalobce u Městského soudu v Praze. Městský soud žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“), jako nedůvodnou zamítl. Dospěl totiž k závěru, že správní orgány nepochybily ve svém skutkovém a právním posouzení věci, tj. jak ve shromáždění podkladů, které prokazují výskyt chráněných druhů živočichů v dané lokalitě, tak i v náležitě odůvodněném právním úsudku, že výstavba větrných elektráren není jiným veřejným zájmem, který by výrazně převažoval nad zájmem ochrany přírody. Rozsudek městského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl včasnou kasační stížností z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, dále z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo, že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit, za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost a dále z důvodu tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V kasační stížnosti stěžovatel shrnul předchozí průběh celé věci a konkrétně pak namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu nevypořádání se s žalobní argumentací, že orgány ochrany životního prostředí jednaly v posuzované věci v rozporu s právními předpisy, uvedly stěžovatele v omyl a jejích jednáním vznikla stěžovateli škoda, a že správní orgán jednal ve skutkově shodných nebo obdobných případech odlišně. Stěžovatel dále v kasační stížnosti namítá také nesprávný závěr městského soudu v otázce pochybení správního orgánu z důvodu, že správní orgány jednaly v posuzované věci odlišně od předcházejících shodných nebo obdobných případů a také nesprávný výklad § 50 a § 56 zákona č. 114/1992 Sb. Městský soud podle stěžovatele pochybil také tím, že se nezabýval rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 11. 5. 2010, č. j. 3504/ZPZ/2009/ZD310.3 a nevyvodil z něho patřičné závěry. Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti neztotožnil s názorem stěžovatele, že napadeným rozsudkem byla nesprávně posouzena právní otázka, ani že skutková podstata z níž správní orgán vycházel je v rozporu se spisem, ani s názorem, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. K námitce stěžovatele, že orgány ochrany životního prostředí jednaly v projednávané kauze v rozporu s právními předpisy a svým jednáním uvedly stěžovatele v omyl, žalovaný uvedl, že tato námitka se týká těch orgánů státní správy, které vydaly povolení ke stavbě a v žádném případě se netýká orgánů ochrany přírody, které vedly řízení o výjimce. Žalovaný ve svém vyjádření rovněž nesouhlasil s názorem stěžovatele, že byly nesprávným způsobem vyloženy § 50 a § 56 zákona č. 114/1992 Sb. a tvrzení, že správní orgán nemá žádné aktuální podklady o výskytu živočichů přímo na předmětné lokalitě (odborné posudky a zprávy o monitoringu předmětné lokality s ohledem na výskyt tetřívka obecného jsou součástí spisu), považuje za zavádějící. S ohledem na výše uvedené není podle žalovaného kasační stížnost důvodná. Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že projednávaná kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku městského soudu. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti v jejím bodu II. rozsáhle popisuje postup orgánů státní správy a orgánů vykonávajících působnost v oblasti životního prostředí v jeho věci, a to již od roku 2004 (změna územního plánu, EIA, stavební řízení), a v bodu III. kasační stížnosti tvrdí, že z uvedeného popisu celého případu je zřejmé, že stěžovatel od počátku spolupracoval s orgány státní správy a s orgány vykonávajícími působnost v oblasti životního prostředí. Došlo ke změně územního plánu, předmětné pozemky jsou nyní vedeny jako území určené k zastavění větrnými elektrárnami. Již v této fázi byly informovány orgány životního prostředí o záměru a se změnou územního plánu souhlasily. Stejně tak v průběhu celého řízení vedeného podle zákona č. 100/2001 Sb. (EIA), v němž orgány ochrany životního prostředí nepožadovaly povolení výjimky (kromě zmíněného koprníku štětinolistého). Na základě těchto skutečností bylo vydáno stavební povolení. Až následně ČIŽP zakazuje stěžovateli činnost a požaduje povolení výjimky ze zákazů uvedených v § 50 zákona. Dále stěžovatel tvrdí, že je bez pochybností, že orgány ochrany životního prostředí jednaly v této kauze v rozporu s platnými právními předpisy, svým jednáním ho uvedly v omyl a jejich jednáním mu vznikla škoda. Podle stěžovatele orgány ochrany životního prostředí jednaly přinejmenším v rozporu s § 2 odst. 1 a 3, § 6 odst. 2 a § 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Městský soud podle stěžovatele pochybil, pokud se jednáním orgánů státní správy v napadeném rozsudku vůbec nezabýval, ačkoli tyto skutečnosti mají zásadní vliv na zákonnost napadených rozhodnutí a v konečném důsledku i na zákonnost napadeného rozsudku. Výše uvedené tvrzení stěžovatel v kasační stížnosti blíže neodůvodnil. Stěžovatel konkrétní vliv jednání orgánů státní správy na zákonnost napadených správních rozhodnutí a v konečném důsledku i na zákonnost napadeného rozsudku neupřesňuje. Jeho tvrzení jsou zcela obecná, takže se jimi Nejvyšší správní soud nemohl zabývat. Zabývat se jimi nemohl ani Městský soud v Praze, protože tyto námitky stěžovatel neuplatnil v žalobě. Stěžovatel v žalobě mimo jiné uvedl: Stěžovatel je podnikatel zabývající se stavbou větrných elektráren. Na základě jeho žádosti obecní úřad Libouchec, odbor stavební a životního prostředí, vydal dne 22. 2. 2007 stavební povolení pro stavbu dvou větrných elektráren na pozemku parc. č. 600 v k. ú. Větrov. Před zahájením stavebního řízení probíhalo posuzování záměru stavby z hlediska vlivu na životní prostředí, tzv. EIA, na jejímž základě bylo vydáno tzv. souhlasné stanovisko Krajského úřadu Ústeckého kraje. Součástí EIA bylo podle stěžovatele biologické hodnocení, které vyloučilo negativní vlivy na jedince zvláště chráněných druhů, pokud budou větrné elektrárny stát v navrženém území. Stěžovatel zdůrazňuje, že řízení se zúčastnily všechny dotčené státní orgány, a že došlo k určení a prozkoumání všech vlivů záměru na životní prostředí. Zejména Česká inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Ústí nad Labem, neměla k ptačím oblastem žádné připomínky či pož