5 As 18/2012 — Nejvyšší správní soud

5 As 18/2012- 47 - text 5 As 18/2012 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobkyně: G. M. G., zastoupená JUDr. Miluší Dvořákovou, advokátkou se sídlem Sladovnická 16, Bruntál, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Opava, se sídlem Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2011, č. j. 22 A 169/2011  14, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalované s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky JUDr. Miluše Dvořákové s e u r č u j e částkou 14 588 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Dne 7. 7. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí zástupce vedoucího odd. výkonu trestu, npor. Mgr. K. B., nepovolit a neumožnit samostudium hebrejštiny a jidiš v rámci programu zacházení ze dne 1. 7. 2011“. Ve svém podání žalobkyně uvedla, že dne 1. 7. 2011 požádala speciální pedagožku Věznice Opava o změnu programu zacházení; žalobkyně měla zájem se v rámci samostudia zdokonalit v hebrejštině a jidiš. Speciální pedagožka měla s touto změnou souhlasit, ale po konzultaci ji nepovolil její přímý nadřízený Mgr. B. Žalobkyně se domnívala, že tento postup je v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť zásadou spravedlivého procesu je, že ve skutkově totožných věcech má být rozhodnuto shodně – ostatním odsouzeným přitom totéž povolováno je. Ačkoli uznává, že na dané samostudium není právní nárok, neznamená to, že by rozhodování žalované záviselo na její libovůli. Daný krok považovala žalobkyně za antisemitský a rasistický, je etnicky Židovkou a má zájem se zdokonalit v jazycích vlastních jejímu národu. Porušen byl zároveň § 34 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), dle kterého má žalobkyně právo se účastnit dalších forem vzdělávání, které jí umožní získat a zvyšovat si kvalifikaci. Samostudium by údajně probíhalo „ve spolupráci s Židovskou agenturou v ČR“. Žalobkyně konstatovala, že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žalobkyně zároveň navrhla, aby ji soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad advokátů. Avizovala žalobu doplnit prostřednictvím ustanoveného advokáta. Krajský soud v Ostravě uvedené podání žalobkyně posoudil jako „žalobu proti rozhodnutí zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu ze dne 1. 7. 2011, nepovolit a neumožnit žalobkyni samostudium hebrejštiny a jidiš“, přičemž tuto žalobu prvním výrokem usnesení ze dne 4. 8. 2011, č. j. 22 A 169/2011  14, odmítl. Druhým výrokem pak zamítl návrh žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl (s odvoláním se na závěry usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca 166/2006 - 14, publikované pod č. 1144/2007 Sb. NSS), že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutím ve smyslu uvedeného ustanovení lze rozumět jen takové akty orgánů veřejné moci, jež jsou výsledkem příslušného, často formalizovaného řízení a s jejichž vydáním spojuje vznik, změnu, zrušení či závazné určení práva a povinnosti některý z obecně závazných právních předpisů České republiky. Od takových rozhodnutí je však třeba odlišovat jiné faktické pokyny či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Krajský soud dospěl k závěru, že o takový případ se jedná i v posuzované věci, a proto žalobu podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou, neboť směřovala proti úkonu žalované, který je dle § 70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání vyloučen, neboť není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. K návrhu žalobkyně na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů krajský soud uvedl, že vzhledem k uvedeným důvodům pro odmítnutí žaloby tento návrh zjevně nemohl být úspěšný. Žalobkyně tedy dle krajského soudu nenaplnila předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle § 36 odst. 3 s. ř. s.; jednou ze zákonných podmínek pro ustanovení zástupce soudem pak je v souladu s § 35 odst. 8 s. ř. s. to, že u navrhovatele jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků. Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností. Stěžovatelka obecně namítá, že usnesení krajského soudu, jímž odmítl její žalobu proti žalované, je nezákonné ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., neboť žalobou napadené „rozhodnutí“ nepovolit a neumožnit samostudium hebrejštiny a jidiš je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. a je přezkoumatelné ve správním soudnictví. K návrhu stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2011, č. j. 22 A 169/2011 - 26, stěžovatelku osvobodil od soudních poplatků a ustanovil jejím zástupcem JUDr. Miluši Dvořákovou, advokátku. Podáním doručeným krajskému soudu dne 21. 11. 2011 ustanovená zástupkyně jménem stěžovatelky doplnila kasační stížnost. V doplnění kasační stížnosti uvedla, že usnesení krajského soudu je nezákonné z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutím žalované přitom došlo k zásahu do jejích práv zaručených čl. 3 odst. 1 a 3 a čl. 33 odst. 1 a 2 Listiny. Nezařazení požadovaného samostudia do programu zacházení vedlo taktéž k porušení § 34 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. V doplnění kasační stížnosti byla stěžovatelka též toho názoru, že vyloučením rozhodnutí žalované ze soudního přezkumu došlo k zásahu do práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, neboť předmětný zásah do její osobnostní sféry zůstává bez možnosti soudní kontroly. V případě stěžovatelky se také má jednat o jinou věc, než která byla řešena v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca 166/2006 - 14, publikovaném pod č. 1144/2007 Sb. NSS. Stěžovatelka konečně uvedla, že žalovaná v dané věci rozhodovala o jejím právu v oblasti veřejné správy, přičemž krajský soud následně porušil i § 250c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), když si od žalované nevyžádal potřebné podklady a vyjádření k věci. Na základě substituční plné moci kasační stížnost jménem stěžovatelky dále doplnil podáním doručeným krajskému soudu dne 30. 12. 2011 také JUDr. Mario Hartmann, advokát. Nezákonnost napadeného usnesení krajského soudu spatřoval v důvodech uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s. Blíže nespecifikované rozhodnutí č. j. VS 15/2011-101 s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu označil za rozhodnutí dle § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť zasahuje do právní sféry stěžovatelky. Krajský soud také měl svým rozhodnutím porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces., jakož i právo na soudní přezkum rozhodnutí správního orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Nedostatek odůvodnění napadeného usnesení má být taktéž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Konečně doplnění kasační stížnosti odkazuje na přiložený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 57 A 5/2010, v němž jmenovaný soud považoval rozhodnutí ředitele věznice Ostrov o nezahlazení kázeňského trestu za rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka upozorňuje i na nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08, jímž Ústavní soud zrušil § 76 odst. 6 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, který stanovil výluku ze soudního přezkumu u rozhodnutí vydaných v kázeňském řízení. Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila podáním ze dne 28. 2. 2012, doručeným Nejvyššímu správnímu soudu dne 1. 3. 2012, v němž soudu sděluje, že v dané věci nebyl vydán žádný správní akt. Ze stanoviska zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu ze dne 25. 8. 2011, zpracovaného pro účely šetření veřejného ochránce práv pod č. j. VS 19/2011-32/Prev/100, má vyplývat, že v oblasti vzdělávacích a zájmových aktivit opavská věznice samostudium hebrejštiny a jidiš nenabízí (předmětné stanovisko žalovaná přiložila ke svému vyjádření). Nedisponuje totiž dostatečně erudovanými pracovníky, kteří by mohli toto vzdělávání vést a objektivně hodnotit jeho plnění v rámci programu zacházení. Stěžovatelce bylo sděleno, že ji v samostudiu v osobním volnu nebude nikdo omezovat a bylo jí povoleno si zajistit potřebnou literat