6 Aps 3/2012 — Nejvyšší správní soud

6 Aps 3/2012- 57 - text 6 Aps 3/2012 - 70 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: FTV Prima, spol. s r. o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, proti upozornění žalované na porušení zákona ze dne 19. 4. 2011, č. j. DRD/1452/2011, sp. zn./Ident.: 2011/397/DRD/FTV, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2012, č. j. 9 A 145/2011 - 41, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým bylo výrokem I. rozhodnuto o odmítnutí její žaloby proti upozornění na porušení zákona ze dne 19. 4. 2011, sp. zn./Ident.: 2011/397/DRD/FTV, č. j. DRD/1452/2011, výrokem II. o vrácení soudního poplatku za žalobu ve výši 2 000 Kč, výrokem III. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. o tom, že návrh stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v upozornění žalované na porušení zákona ze dne 19. 4. 2011, sp. zn./Ident.: 2011/397/DRD/FTV, č. j. DRD/1452/2011, se vylučuje k samostatnému projednání a rozhodnutí. Stěžovatelka přitom výslovně omezila rozsah kasační stížnosti na výroky I až III napadeného usnesení městského soudu. [2] Žalobou k městskému soudu se stěžovatelka domáhala přezkoumání výše citovaného upozornění žalované na porušení zákona ve smyslu ust. § 59 odst. 1 až 3 zákona 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon o vysílání“). Citovaným upozorněním byla stěžovatelka upozorněna na porušení ust. § 31 odst. 3 zákona o vysílání, jehož se dopustila odvysíláním pořadu Krimi plus na téma práce Policie České republiky v Libčicích nad Vltavou. [3] V žalobě nejprve stěžovatelka zdůvodnila, proč považuje žalobou napadené upozornění za rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy za rozhodnutí podléhající soudnímu přezkumu, a dále vznesla věcné námitky proti tomuto upozornění. Pro případ, že se soud neztotožní s názorem stěžovatelky, že upozornění žalované je rozhodnutím přezkoumatelným v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, stěžovatelka tvrdila, že se jedná o nezákonný zásah, proti němuž se lze bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, a navrhovala, aby soud uložil žalované, aby k vydanému upozornění ve své následující rozhodovací činnosti nepřihlížela. [4] Městský soud konstatoval, že v posuzované věci směřuje žaloba proti rozhodnutí, jímž žalovaná upozornila stěžovatelku jako provozovatele televizního vysílání na porušení ust. § 32 odst. 1 písm. g) zákona o vysílání a stanovila jí lhůtu k nápravě. Toto upozornění není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť se nejedná o úkon správního orgánu, kterým by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala práva nebo povinnosti stěžovatelky. Uvedeným upozorněním pouze žalovaná poukázala na porušení konkrétního ustanovení zákona o vysílání a stanovila stěžovatelce lhůtu k nápravě. Je přitom plně na stěžovatelce, zda se bude tímto upomněním řídit a od dalšího jednání upustí, či zda ve svém jednání bude pokračovat a vystaví se tak případnému postihu. Upozorněním se prozatím nerozhoduje o právech a povinnostech stěžovatelky, proto jím stěžovatelka nemohla být zkrácena na svých právech. V právní sféře stěžovatelky by se mohlo projevit až rozhodnutí o uložení pokuty podle § 60 zákona o vysílání, kterému musí upozornění na porušení zákona předcházet. K této otázce městský soud odkázal též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 6 As 46/2008 - 97, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2012, č. j. 6 As 42/2011 - 43. [5] Městský soud současně rozhodl o vyloučení žaloby na ochranu před nezákonným zásahem k samostatnému projednání, a to vzhledem k odlišným procesním režimům ochrany a přehlednosti řízení. II. Kasační stížnost [6] Proti tomuto usnesení městského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že ji podává z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy pro nezákonnost rozhodnutí soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. [7] Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem městského soudu, že upozornění na porušení zákona se neprojevuje v právní sféře stěžovatelky. Podle názoru stěžovatelky by s tímto názorem bylo možné souhlasit, kdyby upozornění na porušení zákona podle § 59 zákona o vysílání muselo předcházet každému uložení pokuty, tedy pokud by pokuta mohla být uložena provozovateli vysílání pouze tehdy, když by na vydané upozornění nereagoval a ve svém jednání pokračoval. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu se však upozornění na porušení zákona váže spíše k právní povinnosti než ke konkrétnímu skutkovému ději. Pokud tedy byl provozovatel v minulosti upozorněn (v materiálním smyslu) na porušení zákona za porušení téže povinnosti, pak je žalovaná v případě opakovaného porušení této povinnosti oprávněna přistoupit přímo k uložení pokuty. Z další judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 17. 9. 2008, č. j. 4 As 17/2008 - 119) vyplývá, že v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o uložení sankce není možné řešit otázku zákonnosti upozornění vydaného v jiném řízení. Soudní kontrola se tak omezuje pouze na to, zda upozornění existuje a zda existuje věcná a časová souvislost upozornění a jednání, za něž byl provozovatel posléze pokutován. Stěžovatelka tedy nemá možnost bránit se nezákonně vydanému upozornění na porušení zákona ani v řízení proti rozhodnutí, jímž je stěžovatelce ukládána sankce. [8] V některých novějších rozhodnutích též Nejvyšší správní soud dokonce aproboval postup Městského soudu v Praze, který v řízení o žalobě proti rozhodnutí o uložení sankce připustil, aby žalovaná zhojila nezákonnost spočívající v tom, že předchozí upozornění na porušení zákona nebylo součástí soudního spisu a bylo žalovanou předloženo až v průběhu soudního řízení (rozsudek ze dne 24. 2. 2011, č. j. 6 As 20/2010 - 106). Takový procesní postup krátí procesní práva stěžovatelky ve správním řízení, neboť jí není známo, z čeho dovozováno splnění předchozí upozorňovací povinnosti. Zároveň stěžovatelku vystavuje právní nejistotě, protože stěžovatelka se teprve v průběhu soudního řízení doví, o které upozornění žalovaná opírá závěr o splnění upozorňovací povinnosti. V průběhu soudního řízení již stěžovatelka nemá reálnou možnost namítat, že žalovanou takto předložené upozornění je ve skutečnosti upozorněním nezákonným. Stěžovatelka má tedy legitimní právní zájem, aby bylo postaveno najisto, jaká konkrétní upozornění byla žalovanou vydána v souladu se zákonem a je o ně možno opírat případná rozhodnutí o uložení sankce. [9] Upozorněním je regulováno chování stěžovatelky v rámci šíření informací širokému publiku, čímž je dotčena svoboda projevu stěžovatelky a právo široké veřejnosti získávat informace o věcech veřejného zájmu. To platí i v případech, kdy se uplatňuje intenzívní preference svobody projevu, tedy v případech politického projevu. O takovou situaci se jedná v projednávané věci, kdy byla stěžovatelka upozorněna na porušení § 31 odst. 3 zákona o vysílání, které má podle názoru stěžovatelky garantovat politickou neutralitu televizního vysílání a které bylo podle názoru stěžovatelky interpretováno žalovanou excesívním způsobem. Stěžovatelka uvádí, že upozornění přitom bylo vydáno za odvysílání reportáže nemající ani vzdálený politický podtext a nezmiňující žádnou politickou stranu nebo jinou skupinu občanské veřejnosti. Vydání upozornění na porušení zákona a s tím spojený vznik bezprostřední hrozby uložení pokuty v dalším případě, kdy žalovaná shledá vysílání stěžovatelky jako (politicky) nevyvážené či neobjektivní, považuje stěžovatelka za nepřiměřenou ingerenci do výkonu žurnalistické svobody. [10] Stěžovatelka na základě výše uvedené argumentace dovozuje, že již samotné upozornění na porušení zákona je v této věci rozhodnutím týkajícím se základních práv a svobod podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod, a proto nemůže být vyloučeno ze soudního přezkumu s ohledem na dikci čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Taktéž stěžovatelka dovozuje, že vydané upozornění porušuje svobodu projevu chráněnou čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, proto má být garantován již na vnitrostátní úrovni účinný prostředek