6 As 48/2012 — Nejvyšší správní soud

6 As 48/2012- 129 - text 6 As 48/2012 - 139 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobců: a) RTA JIŽNÍ MORAVA, a.s., se sídlem Podnikatelská 2902/4, Brno, b) RTA JIŽNÍ ČECHY, s.r.o., se sídlem Neplachova 2297/1, České Budějovice, c) RTA OSTRAVA s.r.o., se sídlem Hrušovská 2678/20, Ostrava, d) RTA VÝCHODNÍ ČECHY, s.r.o., se sídlem areál letiště objekt č. 126, Hradec Králové - Věkoše, e) RTA ZLÍN, s.r.o., se sídlem Bartošova 4393, Zlín, všichni zastoupeni Mgr. Mojmírem Náplavou, advokátem, se sídlem Zelný trh 1249, Uherské Hradiště, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, zastoupené Mgr. Karolínou Horákovou, advokátkou, se sídlem Křížovnické nám. 193/2, Praha 1, proti osvědčení žalované ze dne 17. 1. 2012, č. j. KOZ/333/2012, za účasti osoby zúčastněné na řízení: FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem Na Žertvách 24/132, Praha 8, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, se sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8, v řízení o kasační stížnosti žalované a osoby zúčastněné na řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, č. j. 8 A 27/2012 - 126, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2012, č. j. 8 A 27/2012 - 126, se zrušuje. II. Žaloba žalobců proti osvědčení žalované ze dne 17. 1. 2012, č. j. KOZ/333/2012, ze dne 29. 2. 2012 se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě. IV. Žalované Radě pro rozhlasové a televizní vysílání se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. V. Osobě zúčastněné na řízení FTV Prima, spol. s r. o. se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Dne 17. 1. 2012 vydala žalovaná podle ust. § 154 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) osvědčení č. j. KOZ/333/2012, kterým osvědčila, že ke dni 17. 1. 2012 zanikla osobě zúčastněné na řízení v souladu s ust. § 24 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon o vysílání“) na základě žádosti doručené žalované dne 1. 1. 2012, č. j. 17, platnost licence 012/94 k provozování celoplošného televizního vysílání programu Prima televize, udělená na základě rozhodnutí č. j. Ru/93/94 ze dne 28. 6. 1994. V tomto osvědčení žalovaná uvedla, že podle ust. § 24 písm. f) zákona o vysílání zaniká platnost licence dnem, ke kterému provozovatel s licencí požádal o ukončení vysílání. [2] Proti tomuto osvědčení žalované podali žalobci žalobu, o které rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) tak, že žalobou napadené osvědčení žalované ze dne 17. 1. 2012, č. j. KOZ/333/2012, zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. O nákladech řízení rozhodl městský soud tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení ve výši 50 640 Kč k rukám zástupce Mgr. Mojmíra Náplavy, advokáta. [3] V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel městský soud ze zvláštní povahy licence č. 012/94 jako tzv. licence sdílené, podle níž je osoba zúčastněná na řízení povinna strukturovat své programové schéma tak, aby mohla poskytnout určené vysílací časy pro programy držitelů licencí k regionálnímu a lokálnímu televiznímu vysílání. Podmínka 34 potom konkretizuje časový interval, v němž se provozovatelé regionálního vysílání mohou připojovat do centrálního programu. Městský soud konstatoval, že princip souhlasu se změnou takové licence potvrdil Městský soud v Praze v rozsudku sp. zn. 7 Ca 82/2007 ze dne 12. 12. 2007 a také Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp. zn. 6 As 21/2011 ze dne 14. 9. 2011. [4] Podle jazykového výkladu ust. § 24 písm. f) zákona o vysílání platnost licence zaniká dnem, kdy provozovatel vysílání požádal o ukončení vysílání. Žalovaná pouze vydá osvědčení, aniž by ve věci zahajovala správní řízení. Ukončení podnikání podle licence, zahrnující povinnosti vůči třetím osobám, by pak mohlo mít nikoliv veřejnoprávní, nýbrž poze soukromoprávní důsledky ve vztahu vůči provozovatelům regionálního vysílání. Ust. § 24 písm. f) zákona o vysílání na situaci vzniklou udělením licence č. 012/94 nepamatuje, a tudíž jej nelze aplikovat formálně, ale s přihlédnutím k tomu, že tato licence zakládá práva i dalších subjektů (žalobců). Městský soud proto vyšel z teleologického výkladu ust. § 24 písm. f) zákona o vysílání, jehož základem jsou závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 21/2011 - 230. Městský soud tak dospěl k závěru, že žalovaná měla o žádosti osoby zúčastněné na řízení o ukončení vysílání podle licence č. 012/94 ze dne 1. 1. 2012 zahájit správní řízení, neboť se jedná o specifickou licenci provázanou s licencemi provozovatelů regionálního vysílání. Dále městský soud v odůvodnění svého rozsudku obsáhle citoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 21/2011 -. 230. Závěrem městský sodu konstatoval, že je třeba přisvědčit žalobní námitce, že došlo k porušení procesních práv žalobců, neboť žalovaná nezahájila ve věci správní řízení a dále že došlo k narušení legitimních očekávání žalobců, neboť napadené osvědčení je v rozporu s konstantní judikaturou (rozsudek Nejvyššího správního č. j. 6 As 21/2011 - 230). Tato judikatura velmi silně akcentuje právo držitelů licencí k provozování rozhlasového televizního vysílání být účastníkem všech řízení před žalovanou, která se jakkoliv dotýkají jejich ekonomických zájmů při provozování televizního vysílání. Argument, že žalobci nutí osobu zúčastněnou na řízení pokračovat v podnikání, které již tato nechce, zde podle názoru městského soudu není relevantní. Původní licence totiž byla osobě zúčastněné na řízení udělena právě s tím, že bude umožňovat vysílání regionálních a lokálních provozovatelů. Součástí tohoto podnikání tedy je kooperace s těmito provozovateli, proto se každá dispozice s licencí č. 012/94, která se dotýká podmínek č. 33 - 34, se současně dotýká práv a ekonomických zájmů těchto subjektů, což osoba zúčastněná na řízení od počátku věděla a zcela akceptovala. II. Kasační stížnost [5] Proti tomuto rozsudku městského soudu brojí kasační stížností žalovaná a osoba zúčastněná na řízení. Obě kasační stížnosti mimo jiné obsahují námitku, že napadený rozsudek městského soudu byl vydán ve věci, v níž je vyloučen soudní přezkum. [6] Žalovaná ve své kasační stížnosti označila stížnostní důvody podle ust. § 103 odst. 1 písm. a), písm. b) a písm. d) zákona č 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaná ve své kasační stížnosti uvedla, že nikde v odůvodnění napadeného rozsudku nelze najít vysvětlení, proč soud takto postupoval vůči osvědčení vydanému podle § 154 zákona č. 500/2004 Sb., správní rád (dále jen „správní řád“), kterým je pouze deklarována skutečnost, která již nastala (tedy zánik platnosti licence ze zákona), a které je ve správním soudnictví nepřezkoumatelné. Žalovaná uvedla, že napadený správní akt byl osvědčením ve smyslu § 154 správního řádu a jako takový neměl být městským soudem zrušen. Proto považuje žalovaná napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. [7] Dále žalovaná označila výklad ust. § 24 písm. f) zákona o vysílání provedený městským soudem za interpretaci contra legem. V případě licencí udělených podle zákona o vysílání zákon komplexně a výlučně upravuje otázku zániku licence v ust. § 24. Z ust. § 24 písm. f) přitom nelze dospět jazykovým výkladem k žádnému jinému závěru, než že držitel licence může kdykoliv požádat o ukončení vysílání podle existující licence s tím, že současně zaniká platnost takové licence a tento zánik nastává bez dalšího ze zákona dnem, který uvede držitel příslušné licence v žádosti o ukončení vysílání. Posléze provedeným teleologickým výkladem pak městský soud popřel jazykový smysl a výklad gramatický, jde tedy o výklad právní normy contra legem. Žalovaná odkazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 764/2000 ze dne 12. 6. 2001, ze kterého vyplývá, že takový výklad nemůže sloužit jako podklad pro uplatnění státní moci. Dále žalovaná odkazuje v této otázce na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 57/2005 - 71 a na nález Ústavního soudu III. ÚS 408/99 ze dne 10. 2. 2000. Žalovaná dále odkazuje na nález Pl. ÚS 1/96 ze dne 21. 5. 1996, podle kterého při aplikaci právního ustanovení je třeba primárně vycházet z jeho doslovného znění a pouze pokud je tento výklad nejasný nebo nesrozumitelný nebo v rozporu se smyslem a účelem ustanovení, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým. Dále v otázce mezí interpretace právních norem žalovaná poukazuje na nález Ústavního soudu I. ÚS 102/05 ze dne 14. 6. 2005 a na nález IV. ÚS 1133/07 ze dne 20. 12. 2007. Přitom žalovaná namítá, že se městský soud dodržením naznačených ústavních limitů ve svém rozsudku nezabýval. [8] Žalovaná dále upozornila, že předchozí právní úprava p