6 Azs 11/2012 — Nejvyšší správní soud

6 Azs 11/2012- 46 - text 6 Azs 11/2012 - 54 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce K. A., zastoupen Mgr et Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2011, č. j. OAM - 122/LE - BE02 - PA03 - 2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2011, č. j. 49 Az 43/2011 - 48, takto: I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátu Mgr. et Mgr. Markovi Čechovskému, se přiznává odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2880 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) byla zamítnuta žaloba směřující proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 7. 2011, č. j. OAM - 122/LE - BE02 - PA03 - 2011, kterým bylo rozhodnuto o žádosti žalobce (dále jen „stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1995 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o azylu“) se neuděluje. O náhradě nákladů soudního řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. [2] Krajský soud nejprve v odůvodnění svého rozsudku napadeného kasační stížností zrekapituloval odůvodnění rozhodnutí žalovaného, obsah žaloby a skutečnosti vyplývající ze správního spisu. [3] Krajský soud poté přisvědčil závěru žalovaného, že důvody, které stěžovatel uvedl a u kterých spatřuje splnění podmínek pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu, nelze za takové označit. Za azylově relevantní důvody nelze podle krajského soudu považovat pouhé stěžovatelovy „pocity“, byť vyplývají z rostoucích extrémních nálad proti lidem z Kavkazu či Asie. Stěžovatelem popsané drobné problémy či „ústrky“ nelze považovat za azylově relevantní. Z Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j. 111882/2005 - LP ze dne 11. 4. 2005, na kterou odkazoval také žalovaný, podle názoru krajského soudu vyplývá, že vláda Ukrajiny deklaruje program v otázkách národnostních menšin, xenofobie, antisemitismu a rasismu, který je plně v souladu s evropskými normami. Podstatné je také zjištění žalovaného, že se stěžovatel ani nesnažil vyhledat pomoc příslušných státních orgánů či u jiných (nestátních) institucí, které uvedené problémy na Ukrajině řeší. Problémy, jimž byl stěžovatel vystaven, nedosahovaly vůbec úrovně pronásledování či diskriminace. Žalobce ani nezvažoval možnost vnitřního přesídlení. [4] Rovněž neobstojí stěžovatelovo tvrzení, že na Ukrajině existují případy napadení, které nebyly vůbec vyšetřovány, ani jeho odkaz na Zprávu o dodržování lidských práv na Ukrajině v roce 2010, která zmiňuje situaci na Ukrajině pouze v obecné rovině. Stěžovatel sám potvrdil v průběhu řízení, že z Ukrajiny vycestoval bez obtíží a výhradně z ekonomických důvodů, když na Ukrajině přišel o zaměstnání. Stěžovatel se dokonce po určitou dobu z České republiky na Ukrajinu vracel, což nenasvědčuje údajné hrozbě závažné újmy. Stěžovatel sám potvrdil, že se svou přítelkyní z České republiky dohodl, že na jeden rok opustí Českou republiku a vše potřebné si zařídí, aby se pak vrátil. Krajský soud sdílí závěr žalovaného, že stěžovatelova tvrzení jsou ryze účelová a vedená snahou legalizovat jeho pobyt na území České republiky. [5] Krajský soud se dále zabýval otázkou, zda rozhodnutí žalovaného neporušuje § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, resp. zda by byl vyhoštěním stěžovatele porušen mezinárodní závazek podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel v průběhu řízení zmínil vazbu na přítelkyni P. K., žalovaný však zcela správně poukázal na způsob jejich soužití. Stěžovatel sám uvedl, že s přítelkyní žili výhradně na ubytovnách a stěžovatel se na chodu „společné domácnosti“ podílel pouze v případě, že měl dostatek finančních prostředků. Také skutečnost, že se stěžovatel s přítelkyní dohodli, že stěžovatel na jeden rok z České republiky vycestuje, aby zařídil vše potřebné a vrátil se, je v souladu s názorem žalovaného, že pokud budou mít nadále stěžovatel a jeho přítelkyně i nadále zájem na společném soužití, mohou jej realizovat i na jiném místě, kde budou mít oba povolený pobyt, přičemž tímto místem nemusí být výhradně území České republiky. Krajský soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že se nejedná o natolik dlouhodobý a intenzivní vztah, aby bylo možno hovořit o splnění podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ust. § 14a odst. 2 zákona o azylu. Krajský soud uzavřel, že žádost podal stěžovatel pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. II. Kasační stížnost [6] Proti tomuto rozhodnutí krajského soudu brojil stěžovatel kasační stížností ze dne 7. 2. 2012, v níž bez bližšího zdůvodnění uvedl stížnostní důvody podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.) a písm. b) téhož ustanovení, stěžovatel současně požádal o ustanovení právního zástupce pro řízení o kasační stížnosti. Ustanovený zástupce stěžovatele doplnil kasační stížnost podáním ze dne 5. 4. 2012. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že kasační stížnost podává z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a z důvodu podle písm. d) téhož ustanovení, konkrétně pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů rozhodnutí. [7] Stěžovatel se domnívá, že žalovaný porušil při zjišťování stavu věci ust. § 3 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Stěžovatel dále namítá porušení § 12, § 14 a § 14a zákona o azylu žalovaným. [8] Stěžovatel zdůrazňuje, že původcem pronásledování může být i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním. Žalovaný podle názoru stěžovatele nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, protože neshromáždil ve věci dostatečné množství podkladů ohledně problematiky konkrétně specifikované stěžovatelem i obecně uváděné rasové diskriminace v zemi původu stěžovatele. [9] V této souvislosti stěžovatel odkazuje na aktuální zprávu Amnesty International z roku 2011 „Žádné důkazy o zločinu: jak lidé platí za beztrestnost policistů na Ukrajině“. Z této zprávy vyplývá, že ukrajinská policie mučila, vydírala, nutila k přiznání či rasově diskriminovala tisíce lidí. Ze zprávy vyplývá, že pokud se oběti vůbec ozvou, končí vyšetřování často sdělením, že nic nenasvědčuje tomu, že došlo ke zločinu. Zpráva obsahuje informace o rozšířené korupci a beztrestnosti příslušníků policejních sborů, neexistující či chybná vyšetřování případů a zastrašování a ponižování těch, kteří si troufnou na policejní chování stěžovat. Stížnosti na chování policistů posuzují jejich kolegové ze stejného okrsku, což vede k bezvýslednosti vyšetřování. V roce 2010 bylo podle ombudsmana podáno 5000 stížností na mučení a jiné špatné zacházení při výslechu. Podle odhadů Amnesty International bylo však mučeno, vydíráno, nuceno k přiznání či rasově diskriminováno okolo 800 000 zadržených, přičemž 51 z nich zemřelo. Takto stěžovatel dokladuje neutěšenou situaci na Ukrajině v souvislosti s výkonem služby policejních složek. Stěžovatel dále popisuje neutěšenou situaci v oblasti ochrany základních práv a svobod na Ukrajině a uzavírá, že žalovaný si neopatřil dostatečné množství podkladů, aby v případě žádosti stěžovatele mohl objektivně rozhodnout, což je postup v rozporu s § 3 správního řádu. Stěžovatel zdůrazňuje, že tíha důkazního břemene v řízení o azylu nedopadá pouze na žadatele, ale měla by být rovnoměrně rozdělena mezi žadatele o azyl a správní orgán. Správní orgán si má podle názoru stěžovatele, pokud pochybuje o skutečnostech tvrzených žadatele, obstarat takové informace, které mu umožní objektivně rozhodnout, zda skutečnosti tvrzené žadatelem mohou či nemohou zakládat důvodné obavy z pronásledování. [10] Stěžovatel dále upozorňuje na metodickou příručku vydanou UNHCR v roce 1992 a cituje z ní části týkající se dokazování, ze kterých vyplývá, že žadatel o azyl je zpravidla v důkazní nouzi, proto může být v některých případech na posuzovateli, aby použil veškeré prostředky, které má k dispozici k zajištění nezbytných důkazů, o které se žádost opírá. Dále stěžovatel cituje pasáž, podle které je sotva možné, že se uprchlíkovi podaří proká