7 Afs 4/2012 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 4/2012- 49 - text 7 Afs 4/2012 - 54 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: ELA LITVÍNOV, spol. s r. o., se sídlem Hornická 337, Janov, Litvínov zastoupený JUDr. Kateřinou Šindlerovou, advokátkou se sídlem Kateřinská 482/26, Praha 2, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, se sídlem Hoření 13, Ústí nad Labem, zastoupená Mgr. Jiřím Schüllerem, advokátem se sídlem Anenské nám. 371, Kutná Hora, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 9. 2011, č. j. 62 Af 35/2010 – 77, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, č. j. 62 Af 35/2010 - 77, zrušil rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne ze dne 18. 2. 2010, č. j. ÚOHS–R113/2009/VZ-2423/2010/310-ASc, a věc vrátil Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „stěžovatel“) k dalšímu řízení. Uvedeným rozhodnutím byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 7. 7. 2009, č. j. ÚOHSS113/2002/VZ-8433/2009/510/IFa, kterým bylo zastaveno správní řízení z důvodu bezpředmětnosti návrhu (výrok I.), zamítnut návrh na přiznání náhrady nákladů řízení žalobci (dále jen „účastník řízení“) ve výši 330.415 Kč (výrok II.) a rozhodnuto, že se nevrací zaplacený správní poplatek ve výši 100.000 Kč (výrok III.). V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že žalobní argumentace směřovala výlučně proti závěrům, které stěžovatel učinil ve vztahu k zaplacenému správnímu poplatku. Danou věc je třeba posoudit podle již neúčinných právních úprav. Jednak podle ust. § 31 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý správní řád“), a jednak podle zákona č. 368/1992 Sb., ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále jen „zákon o správních poplatcích“). Starý správní řád výslovně neupravoval, co se rozumí nákladem řízení. Zákon č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „nový správní řád“) tuto otázku upravuje v ust. § 79 odst. 1, podle něhož jsou náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců včetně správního poplatku, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady důkazů, tlumočné a odměna za zastupování. Podle krajského soudu není žádného rozumného důvodu, proč by ty náklady, které jsou za náklady řízení označovány novým správním řádem, neměly být náklady řízení i podle starého správního řádu. Zahrnuje-li nový správní řád mezi náklady řízení výslovně také správní poplatky jako druh hotového výdaje, není důvodu dospět k závěru, že úhrada správního poplatku nebyla nákladem řízení za účinnosti starého správního řádu. Mezi náklady řízení účastníků upravené v ust. § 31 starého správního řádu tedy lze podřadit i náklady spojené s úhradou správního poplatku. Hodlal – li se účastník řízení efektivně domáhat u stěžovatele svých práv plynoucích z účasti na obchodní veřejné soutěži, musel podat návrh na přezkum a zároveň uhradit správní poplatek. Úhrada správního poplatku tedy byla nákladem řízení, který vznikl účastníkovi řízení. Takový náklad nesl podle ust. § 31 starého správního řádu účastník řízení sám. Pokud však ust. § 31 odst. 2 starého správního řádu stanoví možnost uložit účastníkům, aby nahradili náklady vzniklé jejich zaviněním ostatním účastníkům řízení, a pokud žádný druh nákladů z této možnosti nevylučuje (a je-li takovým nákladem i úhrada správního poplatku), pak se možnost podávaná z ust. § 31 odst. 2 starého správního řádu týká i nákladů vzniklých úhradou správního poplatku. Citované ustanovení totiž nehovoří o „nákladech řízení vzniklých v důsledku jednání účastníka řízení v jeho průběhu“, jak argumentoval stěžovatel, nýbrž o „nákladech řízení vzniklých zaviněním“. Těmi lze rozumět jak náklady vzniklé v průběhu správního řízení, tak náklady, jež bylo nutné vynaložit, aby takové správní řízení bylo vůbec zahájeno a aby v něm bylo pokračováno. Možnost kompenzace zaplaceného správního poplatku nespočívá pouze v jeho vrácení, jak se na to soustředil stěžovatel, ale také v uložení povinnosti nahradit náklady řízení vzniklé úhradou správního poplatku jedním účastníkem správního řízení druhému. Bylo-li správní řízení vyvoláno podezřením jednoho z uchazečů, že byl porušen č. 199/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zadávání veřejných zakázek“) a dává-li tento zákon v takovém případě možnost uchazeči, který má takové podezření, aby vyvolal správní řízení, a pokud správní orgán dospěje k závěru, že podezření se potvrdilo, pak vedení správního řízení je třeba stavět do příčinné souvislosti s postupem zadavatele. Nebýt konkrétního postupu zadavatele, neexistovalo by podezření, že byl porušen zákon, a nemohlo by být v průběhu správního řízení potvrzeno. Na tom nic nemění ani to, že správní řízení bylo zastaveno, neboť v příčinné souvislosti s návrhem účastníka řízení bylo nakonec porušení zákona stěžovatelem deklarováno a osobě zúčastněné na řízení byla rozhodnutím ze dne 10. 7. 2003, č. j. S 543-R/03-VP/140/Ná, vydaným ve správním řízení zahájeném z moci úřední uložena pokuta. Závěr o porušení zákona stěžovatelem je tedy důsledkem porušení zákona, na které podáním návrhu na přezkum „upozornil“ účastník řízení. Je-li upozornění na porušení zákona zpoplatněno, pak je uhrazený správní poplatek nákladem, který vznikl zaviněním osoby zúčastněné na řízení. Zavinil-li jeden účastník správního řízení (osoba zúčastněná na řízení) vznik nákladu jiného účastníka (v daném případě účastníka řízení), lze ve vztahu k němu aplikovat ust. § 31 odst. 2 starého správního řádu a posoudit, zda lze náhradu nákladů uložit tomu, kdo tento náklad zavinil, ve prospěch toho, komu tento náklad vznikl. Za situace, kdy správní řízení, byť je vedeno o správním deliktu zadavatele a o případném uložení nápravného opatření, může být vyvoláno uchazečem, se sice jedná o správní řízení sankčního typu, avšak zároveň obsahuje prvek kontradiktornosti. Tento prvek pramení ze vztahu mezi uchazečem podávajícím návrh a zadavatelem, ve vztahu k jehož postupu je porušení zákona a naplnění znaků správního deliktu zkoumáno. Uchazeč sděluje stěžovateli svá podezření z porušení zákona zadavatelem a zadavatel tato podezření vyvrací. Jestliže návrh na zahájení správního řízení obsahujícího prvek kontradiktornosti je zpoplatněn, aniž by v případě dovození důvodnosti návrhu mohl být tento poplatek vrácen pak je aplikace ust. § 31 odst. 2 starého správního řádu na místě. V této souvislosti krajský soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1961/2005 a ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3327/2008), v níž se zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi rozhodnutím stěžovatele o výsledku veřejné obchodní soutěže a náklady následně vynaloženými uchazečem na zahájení správního řízení (v němž bylo toto rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno). Podle krajského soudu je třeba při aplikaci ust. § 31 odst. 2 starého správního řádu zvažovat existenci příčinné souvislosti mezi rozhodnutím správního orgánu a náklady vynaloženými uchazečem na zahájení správního řízení. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že stěžovatel nesprávně vyložil ust. § 31 odst. 2 starého správního řádu, když náklad vzniklý úhradou správního poplatku nepovažoval za náklad, na který se postup podle citovaného ustanovení může vztahovat. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které uvedl, že se v dané věci jedná o správní poplatek, jehož vrácení starý správní řád neumožňoval. Podle ust. § 31 odst. 2 starého správního řádu lze uložit ve správním řízení náhradu nákladů jednoho účastníka řízení druhému pouze tehdy, jestliže vznikly zaviněným jednáním tohoto účastníka v průběhu správního řízení, což se v daném případě nestalo, když zaviněné jednání osoby zúčastněné na řízení bylo konstatováno před zahájením správního řízení. Pokud krajský soud uložil stěžovateli pouze povinnost posoudit, zda lze při obligatorní aplikaci citovaného ustanovení uložit osobě zúčastněné na řízení náhradu nákladů správního řízení, namítal stěžovatel, že považuje napadený rozsudek i za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost závazného právního názoru. Krajský soud se mohl a měl zabývat i posouzením nejen důvodnosti, ale také oprávněností samotného nároku účastníka řízení. Jde totiž o odpověď na zásadní otázku spornou v průběhu předchozího správního řízení, zda je nárok účastníka řízení, aby osobě zúčastněné na řízení byla uložena povinnost k náhradě ná