7 Afs 40/2012 — Nejvyšší správní soud

7 Afs 40/2012- 41 - text č. j. 7 Afs 40/2012 - 48 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: SPEDITION FEICO, spol. s r. o., se sídlem Háj 358, Kralice na Hané, zastoupený JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem nám. T. G. Masaryka 18, Prostějov, proti žalovanému: Celní ředitelství Olomouc, se sídlem Blanická 19, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2012, č. j. 22 Af 56/2010 – 45, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2012, č. j. 22 Af 56/2010 – 45, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 22 Af 56/2010 – 45 zrušil rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc (dále jen „stěžovatel“) ze dne 10. 5. 2010, č. j. 1443/2010-130100-21, č. j. 1624/2010-130100-21, č. j. 1625/2010-130100-21 a č. j. 1626/2010-130100-21, jimiž byla zamítnuta odvolání žalobce (dále jen „účastník řízení“) proti rozhodnutím Celního úřadu Prostějov (dále jen „celní úřad“) ze dne 14. 12. 2009, č. j. 77491/2009-136200-021, č. j. 7749-2/2009-136200-021, č. j. 7749-3/2009-136200-021 a č. j. 7749-4/2009-136200-021, kterými bylo účastníkovi řízení vyměřeno clo. Krajský soud shledal důvodnou žalobní námitku, že se stěžovatel v napadených rozhodnutích dostatečně nevypořádal s odvolací námitkou absence řádného zdůvodnění dodatečného platebního výměru, tj. proč byl vydán, jako skutečnosti k tomu vedly a jaké závěry z nich celní úřad učinil s odkazem na příslušné právní normy, přičemž tyto požadavky účastník řízení zdůvodňoval stejnými právy ručitele, jako má dlužník. Proto jsou jeho rozhodnutí v tomto směru nepřezkoumatelná. Tím stěžovatel porušil ust. § 50 odst. 3 věty první zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“). Jako důvodnou posoudil krajský soud také žalobní námitku, že stěžovatel postupoval vůči účastníku řízení jako daňovému ručiteli v rozporu se zákonem. Správce daně v řízení vedeném s dlužníkem nevyčerpal veškeré možnosti vést proti němu exekuci před tím, než přistoupil k vyměření daně účastníku řízení. Například nezjišťoval, zda dlužník nevlastní cenné papíry, které mají charakter movitých věcí, obchodní podíl v jiné právnické osobě, který by bylo možno postihnout. Neproběhlo tedy zjišťování majetkových poměrů dlužníka vyčerpávajícím způsobem, a nebyly proto dány podmínky pro postup podle ust. § 260l odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění účinném do 30. 6. 2011 (dále jen „celní zákon“). Na tom nemění nic ani skutečnost, že rozhodnutí celního úřadu nepodat na dlužníka insolvenční návrh proto, že nebyl zjištěn žádný jeho movitý či nemovitý majetek, odpovídá principu racionality a zásadě hospodárnosti řízení. Nedůvodnou pak byla podle krajského soudu námitka, že celní úřad postupoval v rozporu s ust. čl. 68 Nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“). Okolnost, že po dobu několika let probíhaly dodávky stejného zboží, aniž by byly pochyby o jeho celním zařazení a aniž by byly provedeny jeho kontroly, je zcela irelevantní. Účastník řízení jako subjekt, jehož předmětem činnosti je poskytování celní záruky, nemůže předpokládat, že zařazení zboží do celní položky je jednou pro vždy absolutní a neměnné. Musí si být vědom, že celní orgány jsou oprávněny zboží kontrolovat, odebírat z něj vzorky, dokonce kontrolovat i zboží dávno propuštěné následnými kontrolami. V dané věci je navíc jednoznačně prokázáno, že v souvislosti s odebráním vzorků celní úřad požadoval poskytnutí dalších záruk, a to výrazně vyšších oproti původním zárukám a účastník řízení ve všech případech akceptoval tento požadavek. I z tohoto hlediska se proto vznesená žalobní námitka jeví účelovou. Nedůvodná byla i námitka porušení ust. § 8 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), které upravuje zásadu legitimního očekávání. Tuto zásadu nelze aplikovat jako povinnost správního orgánu být vázán svými předchozími rozhodnutími v obdobných věcech, jestliže se změnily skutkové okolnosti způsobem, který odůvodňuje odlišné rozhodnutí. V posuzované věci se tak stalo, když rozborem kontrolních vzorků bylo zjištěno, že dovážené zboží nemá deklarované vlastnosti a vyvstala nezbytnost zařadit je do jiné položky celního sazebníku. Rovněž ust. § 171 správního řádu je na posuzovanou věc neaplikovatelné, neboť se vztahuje na vydávání závazných opatření obecné povahy. Rovněž další žalobní námitku týkající se ručení neshledal krajský soud důvodnou. Ručení formou individuální záruky je upraveno v ust. § 256 odst. 1 písm. b) bod 2 celního zákona jako ručení za celní dluh, který vznikl nebo by mohl vzniknout z jedné operace prováděné jedním dlužníkem. Z formulace, že se jedná o ručení za celní dluh, který „vznikl nebo by mohl vzniknout“ z jedné operace, měl krajský soud za dostatečně srozumitelné, že se toto ustanovení vztahuje nejen na okamžik vyměření celního dluhu při předložení zboží a příslušných jednotných správních dokladů (dále jen „JSD“), ale také na situaci, kdy následně na základě kontrolní činnosti celního úřadu dojde k doměření celního dluhu. V daném případě však navíc došlo v souvislosti s odnětím kontrolních vzorků na žádost celního úřadu k poskytnutí další individuální záruky účastníkem řízení, přičemž z obsahu záruční listiny je jednoznačně seznatelná její souvislost právě s odebráním kontrolních vzorků. Krajský soud měl proto za prokázaný projev vůle účastníka řízení tuto další individuální záruku poskytnout. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že napadená rozhodnutí beze zbytku splňují požadavky na řádné odůvodnění, přezkoumatelnost a srozumitelnost. Stěžovatel v nich jasně uvedl ustanovení právních předpisů, na základě kterých byly vydány předmětné platební výměry o vyměření cla účastníkovi řízení. Rovněž v nich bylo uvedeno, že byly vydány z titulu smluvního ručení účastníka řízení za firmu SWEET PRODUCT, s. r. o. (dále jen „dlužník“), detailně popsáno, že stěžovatel provedl daňovou exekuci a jaké konkrétní kroky vůči dlužníkovi učinil, a také objasněno, proč k některým způsobům uspokojení dluhu nepřistoupil. Napadená rozhodnutí tedy obsahují veškeré náležitosti podle ust. § 32 zákona o správě daní a poplatků. V této souvislosti stěžovatel odkázal na odst. 3 citovaného ustanovení, ve znění účinném do 31. 12. 2009, podle nějž byla povinnost odůvodňovat rozhodnutí jen v případě, stanovil-li tak zákon o správě daní a poplatků nebo zvláštní zákon. V dané věci však zákon o správě daní a poplatků ani zvláštní zákon takovou povinnost nestanovoval. Za nesprávný označil stěžovatel také závěr krajského soudu, že celní úřad nevymáhal celní dluh po dlužníkovi v souladu se zákonem. Ze zákona o správě daní a poplatků ani celního zákona nevyplývá, že by byl celní úřad místo daňové exekuce (§ 73 a násl. zákona o správě daní a poplatků) povinen požádat o exekuci soud nebo soudního exekutora. Tento postup by navíc způsobil průtahy ve vymáhání celního dluhu, což by bylo v rozporu se zásadou řádné správy daní (§ 2 citovaného zákona). Proto je nesprávný názor krajského soudu, že je povinností správce daně před vydáním platebního výměru vůči ručiteli vyčerpat všechny dostupné možnosti a způsoby exekuce, včetně exekuce soudní a exekuce prostřednictvím soudního exekutora. Rovněž se závěrem krajského soudu, že byl celní úřad povinen při vymáhání celního dluhu na dlužníkovi postupovat podle ust. § 258 o. s. ř., vyslovil stěžovatel nesouhlas. Stejně tak podle jeho názoru nelze přijmout tvrzení krajského soudu, že celní úřad nevyčerpal všechny možnosti vymáhání celního dluhu na dlužníkovi. Smyslem ust. § 260l celního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 rozhodně nebylo, aby vymáhání celního dluhu na ručiteli bylo fakticky nemožným. Právě naopak, podle ust. § 256 odst. 1 písm. b) bod 2 celního zákona, jím bylo zajištění řádné úhrady cla. Nelze proto ze extenzivně a bez zákonné opory dovozovat povinnosti celního úřadu. Výklad podaný krajským soudem znamená, že by ručitel mohl stále namítat nové hypotetické možnosti vymáhání dluhu na dlužníkovi, čímž by se vyhnul tomu, aby mu mohl být předepsán k úhradě celní dluh, k jehož úhradě se dobrovolně (smluvně) zavázal. V tomto směru stěžovatel poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 104/2011 Sb., která v bodech 140 a 141 uvádí, že stávající úprava, která umožňovala obrátit se na ručitele až po té, bylo-li vymáhání po společných dlužnících neúspěšné, se ukázala jako neúnosná. Jako interpretační vodítko lze také použít i právní úpravu ust. § 260l celního zákona, ve znění účinném od 1. 7. 2011,