9 Afs 77/2011 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 77/2011- 96 - text 9 Afs 77/2011 - 103 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: H. BLOCH a.s., se sídlem Vídeňská 232/116b, Brno, zast. JUDr. Filipem Horákem, advokátem se sídlem Radnická 11, Brno, proti žalovanému: Celní ředitelství Brno, se sídlem Koliště 21, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 12. 2009, č. j. 7306-2/2009-010100-21, o nároku na vrácení spotřební daně, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2011, č. j. 30 Af 23/2010  60, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 2011, č. j. 30 Af 23/2010  60, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno jím vydané rozhodnutí ze dne 2. 12. 2009, č. j. 7306-2/2009-010100-21. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Brno (dále jen „správce daně“), platebnímu výměru ze dne 18. 5. 2009, č. j. 4242-2/2009-016200-024, kterým byl žalobci za zdaňovací období listopad 2005 přiznán nárok na vrácení spotřební daně z ostatních benzínů ve výši 18 944 Kč oproti nároku jím uplatněnému v daňovém přiznání ve výši 800 917 Kč. Krajský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil pro vady řízení dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Předmětem sporu v projednávané věci je otázka důvodnosti nároku žalobce na vrácení spotřební daně z minerálních olejů podle ustanovení § 56 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném pro posuzované zdaňovací období (dále jen „zákon o spotřebních daních“). Mezi stranami zůstal sporným výklad pojmu „spotřeba“, užitý v ustanovení § 56a odst. 3 zákona o spotřebních daních, jehož obsah a rozsah je nutno dle krajského soudu posoudit v závislosti na místních, časových a jiných podmínkách věci. V této souvislosti odkázal krajský soud na rozsudek zdejšího soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 2 Afs 5/2010  97 (všechna zde uváděná rozhodnutí NSS jsou dostupná na www. nssoud.cz). K takovému posouzení však v projednávané věci nedošlo. Stěžovatel totiž v odůvodnění svého rozhodnutí na jedné straně konstatuje, že žalobce neunesl důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném za posuzované období (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), neboť na výzvu správce daně neprokázal, jaké množství ISOPARu při své podnikatelské činnosti skutečně spotřeboval, na druhé straně však stěžovatel v rozporu s těmito závěry odmítl provést žalobcem navržené důkazy – výslechy svědků, kteří měli vypovídat o způsobu a rozsahu použití ISOPARu, nakládání s použitým ISOPARem, likvidaci nebezpečných odpadů v příslušných zařízeních. Navržení svědci přitom mohli objasnit skutkový stav věci, na základě kterého by stěžovatel mohl nalézt obsah a rozsah neurčitého právního pojmu „spotřeba“ užitého v ustanovení § 56a zákona o spotřebních daních. Nevyslechnutí navržených svědků představuje dle krajského soudu podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mající za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Uvedené pochybení je pak o to závažnější, že z odůvodnění rozhodnutí stěžovatele není zřejmé, z jakého důvodu správní orgány změnily svou dosavadní správní praxi, přestože ustanovení § 56a odst. 1 a 3 zákona o spotřebních daních obsahuje obdobné podmínky nároku na vrácení spotřební daně jako ustanovení § 12h odst. 1 dříve účinného zákona o spotřebních daních č. 587/1992 Sb. Správní orgány jsou ve své činnosti vázány základními principy správního rozhodování, mezi které patří povinnost rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem. Žalobce tak měl na základě předchozí správní praxe, kdy mu byl Finančním úřadem Brno II přiznáván nárok na vrácení spotřební daně, legitimní očekávání, že k němu bude takto přistupováno i ze strany celního úřadu. Za absence zdůvodnění odklonu od dosavadní správní praxe, jakož i nedostatečně zjištěného skutkového stavu, pak krajský soud pokládal za předčasné vyjadřovat se k samotnému výkladu pojmu spotřeba učiněnému celními orgány obou stupňů, včetně nutnosti změny sazebního zařazení (kódu nomenklatury). Pokud pak správní orgány postavily své závěry zejména na laboratorních rozborech odebraných vzorků, které ovšem byly prováděny v jiném zdaňovacím období a jen v zanedbatelném množství, pak i z těchto důvodů bylo dle krajského soudu nezbytné, aby stěžovatel vyhověl návrhům žalobce na doplnění dokazování o výslechy konkrétních svědků. Stěžovatel v podané kasační stížnosti uplatňuje námitky ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. K vytýkané absenci zdůvodnění změny správní praxe stěžovatel uvádí, že tato námitka byla poprvé obsažena až v žalobě, takže neměl vůbec možnost se k této námitce v průběhu daňového řízení vyjádřit. Dále uvádí, že mu není a nebylo známo, jakým způsobem probíhala řízení před v minulosti rozhodujícím Finančním úřadem Brno II, z jakých důvodů byl tímto úřadem žalobci přiznán nárok na vrácení spotřební daně a zda vůbec finanční úřad ověřoval žalobcem tvrzené údaje. Stěžovatel argumentuje vývojem právní úpravy, která se v mezidobí několikrát změnila. Trvá na svém přesvědčení, dle kterého ke změně správní praxe vydáním napadeného rozhodnutí nedošlo. V této souvislosti odkazuje na zcela shodný postup CÚ Jihlava, jakož i na stanovisko Ministerstva financí ze dne 11. 7. 2007, č. j. 182/51380/2007. Stěžovatel nepopírá, že vzorky použitého ISOPARu byly odebrány v jiném zdaňovacím období a v malém množství ve srovnání s celkovým množstvím spotřeby, tato skutečnost však nemá dle jeho názoru za následek nedostatečné či nespolehlivé zjištění skutkového stavu věci. Sám žalobce uvádí, že způsob použití ISOPARu se od roku 2000 nezměnil. Ve všech případech odběru vzorků použitého ISOPARu bylo laboratorní analýzou prokázáno, že ze strojů s označením „potápka“ byl vyčerpáván lehce znečištěný lakový benzín s nezměněným sazebním zařazením. Na této skutečnosti (tj. jaká látka byla po použití odsávána ze stroje s označením „potápka“) nemohly nic změnit ani výslechy žalobcem navržených svědků. Pro určení sazebního zařazení nebyl podstatný vizuální vjem pracovníků, kteří přišli s ISOPARem do kontaktu, ale laboratorní rozbor, v jehož rámci je zkoumán např. průběh destilace nebo bod vzplanutí. Mezi účastníky řízení přitom nebyla sporná otázka nakládání s ISOPARem, ale pouze to, zda byl ISOPAR spotřebován a zda byly splněny podmínky pro přiznání nároku na vrácení spotřební daně. Za daného stavu se tak krajský soud měl zabývat meritem věci, tj. posoudit, zda stěžovatelem provedený výklad pojmu spotřeba je v souladu s příslušnými právními předpisy či nikoli. Závěrem stěžovatel napadá také výrok rozsudku krajského soudu, kterým mu byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Stěžovatel upozorňuje, že projednávaná věc je součástí skupiny skutkově souvisejících žalob, které se odlišují pouze v některých jednotlivostech (množství spotřebovaného ISOPARu, čísla jednací napadených rozhodnutí apod.). Přestože v daném případě krajský soud nespojil žaloby ke společnému řízení a projednání, je stěžovatel toho názoru, že i zde mělo dojít ke snížení odměny právního zastoupení na poloviční výši a plná výše odměny měla být přiznána toliko v první z rozhodnutých věcí. Z týchž důvodů a s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 664/03 stěžovatel napadá také výši poplatkové povinnosti, která mu byla uložena ve všech dosud rozhodnutých případech, ačkoli dle jeho názoru měl soudní poplatek nahradit pouze v prvním případě. Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti v plném rozsahu ztotožňuje se závěry krajského soudu. Ostatně pochybení, jichž se celní orgány měly dle krajského soudu dopustit, namítal sám žalobce v předcházejícím řízení. Jednalo se zejména o neodůvodněný odklon stěžovatele od dosavadní správní praxe, kdy žalobce zdůrazňuje, že stěžovatele na tento odklon v průběhu řízení opakovaně upozorňoval. Dle žalobce není odkaz stěžovatele na změnu právní úpravy relevantní, princip placení a nároku na vrácení daně se v podstatě nezměnil. Žalobce zdůrazňuje, že poskytování tribotechnického servisu představuje komplexní služby od zajišťování, nákupu a skladování minerálních olejů k výrobě, testování čerpadel a čištění strojů, jakož i veškeré další nakládání s použitými i čistými oleji až po jejich předání k likvidaci. Celý pr