9 Azs 14/2012 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 14/2012- 22 - text 9 Azs 14/2012 - 28 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: X. Q. N., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 12. 2011, č. j. OAM358/ZAZA06HA082011, ve věci mezinárodní ochrany, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2012, č. j. 22 Az 2/2012  40, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2012, č. j. 22 Az 2/2012  40, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadl v záhlaví označený pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 28. 12. 2011, č. j. OAM358/ZA-ZA06-HA08-2011, kterým zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době. Napadeným rozsudkem krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro vady řízení podle § 76 odst. 1 písm. a) a písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I.). Současně rozhodl, že stěžovatel je povinen žalobci nahradit náklady řízení ve výši 5 760 Kč k rukám jeho zástupce, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Podle názoru krajského soudu stěžovatel nedostatečně přesvědčivě posuzoval zjevnou nedůvodnost žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany z hlediska všech forem mezinárodní ochrany upravených v zákoně o azylu. Je třeba, aby se závěr stěžovatele opíral o hlubší úvahy a aby důsledněji provedl analýzu, z jakých podkladů při své úvaze vycházel a k jakým závěrům dospěl. Vzhledem k absenci těchto úvah totiž není zcela jasné a srozumitelné, proč žádost o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu, tj. s odkazem na to, že: „…žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 nebo že mu hrozí vážná újma podle § 14a“. Na základě toho krajský soud uzavřel, že je třeba, aby stěžovatel žádost žalobce posoudil znovu na základě skutečností, které uvedl či které ve správním řízení vyšly najevo, a to z hlediska všech zákonných forem mezinárodní ochrany, jež se k těmto skutečnostem vztahují. Učiněný závěr přitom musí být v rozhodnutí důsledně, podrobně a přesvědčivě odůvodněn. V podané kasační stížnosti uplatnil stěžovatel důvody dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., přičemž napadený rozsudek krajského soudu považoval za nezákonný a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Konkrétně konstatoval, že se ve svém rozhodnutí zabýval řádným a přezkoumatelným způsobem jak zkoumáním důvodů vymezených v ustanovení § 12 zákona o azylu (str. 2 – 3 rozhodnutí), tak i ustanoveními § 13, § 14, § 14a a§ 14b zákona o azylu (str. 3 – 5 rozhodnutí). Své hodnocení podložil dostatečnými a aktuálními informacemi o zemi původu použitelnými pro případ žalobce. Po přezkoumání jeho tvrzení a jejich konfrontaci se shromážděnými zprávami o situaci v domovském státě dospěl k odůvodněnému závěru o zjevné nedůvodnosti žádosti ve vztahu ke všem formám mezinárodní ochrany a naplnění podmínek aplikace § 16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Závěr krajského soudu je proto podle stěžovatele zcela nepravdivý a nereflektující žalobou napadené správní rozhodnutí. Jako podstatné stěžovatel dále připomněl, že byl vázán tvrzeními žalobce, neboť povinnost tvrzení vždy vázne na žadateli o azyl (mezinárodní ochranu). Vycházel tedy plně z tvrzení žadatele – žalobce – a jeho azylového příběhu, přičemž zhodnotil všechny okolnosti posuzovaného případu jako je příjezd žalobce do České republiky výlučně z ekonomických důvodů a jeho snaha legalizovat si zde pobyt, včetně viditelné účelovosti podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany s cílem odvrátit výkon trestu vyhoštění, k němuž byl odsouzen. Krajský soud však žádnou z těchto okolností nezohlednil a nevycházel tak ze skutečného stavu věci, nevzal v úvahu obsah spisu a své závěry opřel o subjektivní a nepodložené hodnotící soudy bez řádného odůvodnění. Tomu ostatně odpovídá i to, co krajský soud uložil stěžovateli v rámci svého závazného právního názoru. Kromě jednoznačně nesprávného a ze správního rozhodnutí nevyplývajícího sdělení o nezkoumání všech forem mezinárodní ochrany totiž krajský soud argumentuje ryze obecnými floskulemi o nutnosti hlubších úvah a důslednějších analýz, aniž by jakkoli specifikoval, co má těmito termíny na mysli a jakým směrem by měl stěžovatel postupovat. Tento pokyn krajského soudu stěžovatel považuje za nezákonný, neboť nerespektuje zásadu přesvědčivosti a jasnosti soudního rozhodnutí. S odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005  44, pak poznamenal, že krajský soud nevyložil, v čem spatřuje nesprávnost postupu stěžovatele, kromě tvrzení o neposouzení všech forem mezinárodní ochrany, což je ale názor nemající oporu ve správním spisu potažmo rozhodnutí (viz výše). Na základě toho stěžovatel vyjádřil přesvědčení o přijatelnosti své kasační stížnosti, která svým významem přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu § 104a s. ř. s., neboť se jedná o zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který v rozporu s obsahem napadeného rozhodnutí konstatoval, že stěžovatel nezkoumal zjevnou nedůvodnost žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany ve vztahu ke všem jejím formám. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozhodl o zrušení napadeného rozsudku krajského soudu a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení. Současně z hlediska výroku o nákladech řízení před krajským soudem stěžovatel sdělil, že shledává potřebným, aby Nejvyšší správní soud buď sám rozhodl o povinnosti zástupce žalobce vrátit zaplacené náklady řízení ve výši 5 760 Kč anebo uložil krajskému soudu rozhodnout o této povinnosti žalobce zaplatit prostřednictvím zástupce uvedenou částku na účet stěžovatele. Žalobce se ke shora uvedeným důvodům předložené kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná osoba s vysokoškolským právním vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, dostupné též z www.nssoud.cz, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V uvedeném usnesení Nejvyšší správní soud vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného usnesení je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových případech: 1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil