28 Co 98/2011 — Nejvyšší správní soud

Konf 60/2011- 15 - text Konf 60/2011 - 15 USNESENÍ Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, složený z předsedy senátu JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Vrchy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Marie Žiškové, rozhodl o návrhu Okresního soudu v Kolíně na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ním a Krajským soudem v Praze na straně jedné a Nejvyšším správním soudem na straně druhé, a dalších účastníků sporu vedeného u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 198/2010, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu: žalobkyně CZT a. s., se sídlem v Pardubicích, Bratranců Veverkových 396, IČO 25272322, zastoupené JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Šaldova 34/466, a žalovaný Celní ředitelství Praha, se sídlem v Praze 1, Washingtonova 7, t a k t o : I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 198/2010, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, j e soud v občanském soudním řízení. II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2011, čj. 28 Co 98/2011  54, s e z r u š u j e . O d ů v o d n ě n í : Návrhem doručeným dne 15. 6. 2011 se Okresní soud v Kolíně domáhal, aby zvláštní senát rozhodl spor o pravomoc vzniklý ve smyslu § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 131/2002 Sb. mezi ním Krajským soudem v Praze na straně jedné a Nejvyšším správním soudem na straně druhé ve věci žaloby vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 198/2010. Z předloženého spisu Okresního soudu v Kolíně a spisu Nejvyššího správního soudu vyplynuly následující skutečnosti: Celní úřad Kolín, samostatné oddělení 012 tabákových nálepek (dále jen „celní úřad“), rozhodnutím ze dne 28. 3. 2007, čj. 2196/07-012, uložil podle § 118 odst. 6 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zák. o spotřebních daních“), daňovému subjektu CZ TABÁK, a. s., jehož právním nástupcem je CZT a. s. (dále také jen „žalobkyně“) povinnost k úhradě nákladů spojených s výrobou neodebraných tabákových nálepek (0,11 Kč/ks), v celkové výši 116 946,72 Kč. Uvedl, že žalobkyně si objednala u celního úřadu tabákové nálepky, které však později neodebrala. Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne 12. 6. 2007, čj. 9654/07-21, odvolání žalobkyně zamítlo. Odvolací orgán vycházel ze zjištění, že si žalobkyně objednala tabákové nálepky ke značení doutníků (značky Gullivers a Merlin). Daňové orgány však při kontrole zjistily, že tento konkrétní tabákový výrobek nesplňuje požadavky pro zařazení do předmětu spotřební daně z tabákových výrobků jako doutník nebo cigarillos (s nižší sazbou spotřební daně). Dospěl k závěru, že žalobkyně si situaci sama zavinila, neboť má za to, že měla vědět, jaké tabákové výrobky vyrábí a podle toho je zařadit v souladu se zákonem o spotřebních daních. Zároveň poučil žalobkyni, že může ve stanovené lhůtě podat proti jeho rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze. Žalobkyně poté podala u Městského soudu v Praze žalobu, jíž se domáhala zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Praze. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, čj. 7 Ca 217/2007  77, žalobu zamítl pro nedůvodnost. Vycházel ze zjištění, že žalobkyně si u celního úřadu dne 14. 9. 2006 objednala 1200204 ks tabákových nálepek pro doutníky, které však neodebrala s odůvodněním, že má „zablokovanou možnost uvádět do volného daňového oběhu tabákové výrobky Gullivers a Merlin“. K tomu uvedl, že důvody, pro které nebyly objednané nálepky odebrány, nemají vliv na existenci povinnosti dle § 118 odst. 6 zák. o spotřebních daních. Neodebráním nálepek vznikla státu škoda, přičemž „odpovědnost za tuto škodu je objektivní a není možné se jí zprostit s poukazem na subjektivní stránku jednání odběratele tabákových nálepek“. Městský soud tedy shledal postup správních orgánů v dané věci v souladu se zákonem. Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2010, čj. 9 Afs 97/2009  115, rozsudek Městského soudu v Praze zrušil, žalobu žalobkyně odmítl podle § 46 odst. 2 o. s. ř. a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a řízení o kasační stížnosti. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo publikováno pod č. 2104/2010 Sb. rozh. NSS. Dospěl totiž k závěru, že posuzovaný případ spadá do kategorie soukromoprávních vztahů. Argumentuje zejména tím, že při aplikaci § 118 odst. 6 zák. o spotřebních daních se nejedná o správní trestání, neboť smyslem tohoto ustanovení není ukládat stěžovateli sankci za porušení právní povinnosti na rozdíl od ustanovení § 135a odst. 1 písm. f) zák. o spotřebních daních. Zákon o spotřebních daních tedy upravuje deliktní odpovědnost osoby, která neodebere tabákové nálepky [(§ 135a odst. 1 písm. f)] a v jiné části zákona upravuje povinnost toho, kdo objednal a neodebral tabákové nálepky, uhradit náklady související s výrobou, prodejem a likvidací neodebraných tabákových nálepek (§ 118 odst. 6). Dále uvádí, že odebere-li odběratel objednané tabákové nálepky, je povinen kromě jejich hodnoty (§ 119 odst. 1 zák. o spotřebních daních), která odpovídá výši daňové povinnosti a je nepochybně veřejnoprávního charakteru, uhradit pověřenému celnímu úřadu také jejich cenu (§ 118 odst. 10 zák. o spotřebních daních) stanovenou na tržním principu. Tato cena přitom obsahuje náklady na výrobu tabákových nálepek a přiměřený zisk výrobce, od něhož pověřený celní úřad vyrobené tabákové nálepky odebírá. Proto kasační soud dospěl k závěru, že stejně jako pověřený celní úřad ve vztahu k výrobci (Státní tiskárně cenin) nevystupuje jako nositel veřejné moci, ale oba účastníci mají v tomto obchodním vztahu rovné postavení, tak také platí, že pověřený celní úřad a odběratel tabákových nálepek se nachází v rovném postavení, pokud jde o úhradu ceny tabákových nálepek, resp. následně požadovanou úhradu nákladů spojených s výrobou, prodejem a likvidací tabákových nálepek. Dovozuje přitom, že smyslem ustanovení § 118 odst. 6 zák. o spotřebních daních je přenést na odběratele alespoň v částečném rozsahu povinnost spočívající v úhradě nákladů, které ač si odběratel u celního úřadu objednal, následně neodebral. Přestože je uvedená povinnost stanovena veřejnoprávním předpisem, zákonodárce zde k ochraně vynaložených nákladů a k ochraně proti riziku spojenému s výrobou neodebraných tabákových nálepek využívá soukromoprávního institutu náhrady škody. Podle kasačního soudu nelze rovněž přehlédnout okolnost, že občanské soudní řízení poskytuje jeho účastkům vyšší stupeň soudní ochrany, zejména s ohledem na rozsah dokazování. Z důvodů výše uvedených uzavřel, že posuzovaný případ není v pravomoci správních soudů rozhodujících dle § 4 s. ř. s. a návrh žalobkyně odmítl pro soukromoprávní povahu věci a poučil žalobce, že má právo podat do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí žalobu k Okresnímu soudu v Kolíně. Žalobkyně poté podala u Okresního soudu v Kolíně žalobu podle § 244 o. s. ř. a domáhala se nahrazení rozhodnutí správního orgánu. Uvedla, že nesouhlasí s názorem Nejvyššího správního soudu, že věc nepatří do pravomoci správních soudů. Odběratel tabákových nálepek je ze zákona výhradně ve vztahu s celním úřadem (§ 118 odst. 2 zák. o spotřebních daních) a pokud chce vyrábět tabákové výrobky a uvolňovat je do volného daňového oběhu, musí si tabákové nálepky objednat. Odběratel tabákových nálepek není ve smluvním vztahu s výrobcem tabákových nálepek (Státní tiskárnou cenin) a nezná proto smluvní podmínky (např. cenu za výrobu, distribuci a likvidaci tabákových nálepek). Nesouhlasí s hodnocením tabákových výrobků Gullivers a Merlin jako tabáku ke kouření ze strany celních orgánů, neboť má za to, že se jedná o doutníky. Argumentovala přitom výkladem zákonného pojmu „doutník“ obsaženém v ustanovení § 101 odst. 3 písm. b) zák. o spotřebních daních, přičemž výklad celních orgánů je podle ní „naprosto rozdílný“. Celní orgány byly seznámeny s výrobním postupem, proti kterému neměly žádné návrhy, připomínky ani námitky. Poukazovala na zásadu předvídatelnosti práva, ochrany dobré víry ve správnost aktů veřejné moci a ochrany práv nabytých v dobré víře, neboť je přesvědčena, že závadný stav nezavinila. Celní orgány podle ní nezohlednily nepřiměřenou tvrdost ustanovení § 118 odst. 6 zák. o spotřebních daních. Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 10. 1. 2011, čj. 9 C 198/2010  44, řízení zastavil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Ztotožnil se se závěrem Nejvyššího správního soudu, že předmětem řízení je věc soukromoprávní a dospěl k závěru, že pouze s žalobkyní jako s jediným účastníkem řízení nelze řízení podle části páté o. s. ř. vést. Uvedl také, že „Celní úřad Kolín neměl pravomoc podle § 32 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. o této věci rozhodovat“ a že „jeho rozhodnutí je nicotné“ stejně jako rozhodnutí Celního ředitelství Praha. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2011, čj. 28 Co 98/2011  54, zrušil k odvolání ž