2 Afs 22/2013 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 22/2013- 24 - text 2 Afs 22/2013 - 28 pokračování Spis 2 Afs 22/2013 byl spojen se spisem číslo 2 Afs 15/2013 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto: 2 Afs 15/2013 – 29 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: SUN PROTECTION, s. r. o., se sídlem Lelekovice, Česká 283, zastoupená Mgr. Jiřím Šebestou, advokátem se sídlem Brno, Čechyňská 16, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2011, č. j. 6547/11-1200, ze dne 9. 2. 2012, č. j. 938/12-1200, ze dne 25. 6. 2012, č. j. 4220/12-1200, ze dne 27. 8. 2012, č. j. 6292/12-1200 a ze dne 4. 10. 2012, č. j. 7170/12-1200, v řízení o kasačních stížnostech žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2013, č. j. 10 Af 27/2012 - 40, za účasti osoby zúčastněné na řízení: E.ON Distribuce, a. s., se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, zast. JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem, se sídlem, České Budějovice, Senovážné nám. 2, a proti rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2013, č. j. 10 Af 203/2012 – 32, č. j. 10 Af 501/2012 – 22, ze dne 1. 2. 2013, č. j. 10 Af 569/2012 – 23 a ze dne 18. 4. 2013, č. j. 10 Af 606/2012 – 22, t a k t o : I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 15/2013, sp. zn. 2 Afs 22/2013 a sp. zn. 2 Afs 58/2013 s e s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp. zn. 2 Afs 15/2013. II. Kasační stížnosti s e z a m í t a j í . III. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech. IV. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech n e p ř i z n á v á . V. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozsudků krajského soudu, kterými byly zamítnuty její žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 19. 12. 2011, č. j. 6547/11-1200, ze dne 9. 2. 2012, č. j. 938/12-1200, ze dne 25. 6. 2012, č. j. 4220/12-1200, ze dne 27. 8. 2012, č. j. 6292/12-1200 a ze dne 4. 10. 2012, č. j. 7170/12-1200. Těmito rozhodnutími byla zamítnuta odvolání stěžovatelky a potvrzena rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 4. 11. 2011, č. j. 421802/11/077910302673, ze dne 7. 12. 2011, č. j. 469968/11/077910302673, ze dne 22. 2. 2012, č. j. 77367/12/077910302673, ze dne 23. 4. 2012, č. j. 275821/12/077910302673, ze dne 25. 6. 2012, č. j. 357360/12/077910302673, ze dne 17. 8. 2012, č. j. 411370/12/077910302673, zamítající stížnosti stěžovatelky na postup plátce při stanovení odvodu z elektřiny ze slunečního záření. O odvoláních rozhodovalo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, které však bylo ke dni 31. 12. 2012 zrušeno zákonem č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky. Jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně, přičemž dle § 20 odst. 2 zákona č. 456/2011 Sb. platí, že jsou-li v rozhodnutích vydaných při správě daní uvedeny územní finanční orgány, zde tedy Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, rozumí se jimi orgány finanční správy příslušné dle zákona č. 456/2011 Sb., v tomto případě tedy Odvolací finanční ředitelství. Nejvyšší správní soud proto podle § 69 s. ř. s. v řízení o kasačních stížnostech jednal s tímto orgánem. Ze skutkových okolností je podstatné, že stěžovatelka vlastní a provozuje fotovoltaickou elektrárnu. Vyrobenou elektrickou energii dodává do distribuční sítě společnosti E.ON Distribuce, a. s., za cenu určenou cenovými rozhodnutími Energetického regulačního úřadu. Předmětem sporu se staly platby za elektřinu dodanou do distribuční sítě v měsících červen 2011 až květen 2012. Stěžovatelka vyfakturovala společnosti E.ON Distribuce, a. s., výkupní cenu za červen 2011 ve výši 1 897 435,86 Kč, za červenec 2011 ve výši 1 608 093,56 Kč, za srpen 2011 ve výši 1 922 446,96 Kč, za září 2011 ve výši 1 652 144,80 Kč, za říjen 2011 ve výši 1 041 064,46 Kč, za listopad 2011 ve výši 593 632,82 Kč a za prosinec 2011 ve výši 331 592,12 Kč, vše včetně DPH. Stěžovatelka dále vyfakturovala společnosti E.ON Distribuce, a. s., uplatněný zelený bonus za leden 2012 ve výši 574 839,25 Kč, za únor 2012 ve výši 900 210,79 Kč, za březen 2012 ve výši 1 459 819,30 Kč, za duben 2012 ve výši 1 640 186,34 Kč a za květen 2012 ve výši 2 004 405,31 Kč, vše včetně DPH. Společnost E.ON Distribuce, a. s. však uhradila stěžovatelce jen část z fakturovaných částek. Stěžovatelka ji požádala o vysvětlení podle § 237 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Bylo jí sděleno, že společnost E.ON Distribuce, a. s., jako plátce daně, byla povinna z platby odvést odvod z elektřiny ze slunečního záření dle § 7a zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon č. 180/2005 Sb.“) který činí v případě hrazení formou výkupní ceny 26% a formou zeleného bonusu 28% ze základu odvodu, jímž je částka bez DPH hrazená plátcem odvodu formou výkupní ceny nebo zeleného bonusu poplatníkovi odvodu za elektřinu ze slunečního záření vyrobenou v odvodovém období (§ 7c zákona č. 180/2005 Sb.). Stěžovatelka, jakožto poplatník daně, následně podala proti postupu společnosti E.ON Distribuce, a. s., jakožto plátci daně, stížnosti podle § 237 odst. 3 daňového řádu. Finanční úřad v Českých Budějovicích tyto stížnosti zamítl s poukazem na znění § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., ve znění zákona č. 402/2010 Sb., z něhož plyne, že provozovatel přenosové soustavy je povinen z platby za výkup elektřiny vyrobené ze slunečního záření srazit, vybrat a odvést odvod z elektřiny ze slunečního záření, který byl zaveden s účinností od 1. 1. 2011. Finanční úřad shledal, že plátce daně postupoval v souladu se zákonem, a stížnost označil za nedůvodnou. Žalovaný v odvolacích rozhodnutích uvedl, že správce daně postupoval v souladu se zákonem a k argumentaci finančního úřadu doplnil, že územní finanční orgány nejsou oprávněny posuzovat soulad aplikované právní normy s ústavním pořádkem. Toto hodnocení přísluší výlučně Ústavnímu soudu. Krajský soud v napadených rozsudcích shodně uznal odvod za odpovídající zákonu. K žalobním námitkám neústavnosti novely zákona č. 180/2005 Sb. poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým byla tato úprava shledána v souladu s ústavním pořádkem České republiky a kterým je vázán. Stěžovatelka v kasačních stížnostech proti napadeným rozsudkům krajského soudu shodně namítá nesprávné posouzení právní otázky, zda srážka ve výši 26% z výkupní ceny elektřiny ze slunečního záření a 28% z uplatněného zeleného bonusu je v souladu se zákonem. Krajskému soudu vytýká, že svá rozhodnutí odůvodnil výlučně odkazem na zmíněný nález Ústavního soudu, aniž se zabýval konkrétní věcí. Přitom sám Ústavní soud v tomto nálezu připustil, že při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace. Dle jejího názoru změna výkupních cen provedená zákonem č. 402/2010 Sb. není automaticky aplikovatelná na všechny výrobce elektřiny ze slunečního záření, jejichž zařízení byla uvedena do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Ustanovení § 6 odst. 4 zákona č. 180/2005 Sb. totiž i před novelizací provedenou zákonem č. 402/2010 Sb. připouštělo, aby byly výkupní ceny sníženy i pod zákonem garantovaných 95% hodnoty výkupních cen platných v době rozhodování o nové ceně, a to u výrobců, u nichž doba návratnosti investice činí méně než 11 let. U výrobců, u nichž návratnost investice činí více než 11 let, což je i stěžovatelka, není na místě aplikovat nová ustanovení zákona č. 402/2010 Sb. Stěžovatelka dále namítá, že zavedení odvodu z elektřiny ze slunečního záření je v rozporu se směrnicí 2009/28/ES o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů. Navrhuje, aby soud předložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU, zda je v souladu s právem EU výklad české právní úpravy podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, podle nějž je odvod z elektřiny aplikovatelný na veškeré výrobce elektrické energie ze slunečního záření se zařízeními uvedenými do provozu od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010. Stěžovatelka se s ohledem na shora uvedené domáhá toho, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozsudky krajského soudu, stejně jako rozhodnutí žalovaného a finančního úřadu a věci vrátil finančnímu úřadu k dalšímu řízení. Žalovaný se ve svých vyjádřeních ke kasačním stížnostem plně ztotožnil s právním hodnocením věci provedeným krajským soudem a odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Zdůraznil, že je-li