2 As 134/2011 — Nejvyšší správní soud

2 As 134/2011- 200 - text  2 As 134/2011 - 211 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce Mgr. M. Š., proti žalovanému Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2011, č. j. 44 A 47/2010 - 106, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2010, č. j. S-MHMP 1019751/2009, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 7. 2010, č. j. S-MHMP 1019751/2009-B, (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žalovaný odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 2 (dále jen „správní orgán prvého stupně“) ze dne 9. 10. 2009, č. j. R-420/09/OSA-OPŘ/Jích. Provstupňovým rozhodnutím bylo podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), zastaveno řízení o přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, kterého se měl dopustil JUDr. Jan Klášterka, soudce Městského soudu v Praze, tím, že měl dne 13. 5. 2009 v budově Městského soudu v Praze, Spálená 2, při jednání ve věci vedené pod sp. zn. 58 Co 237/2007, jednáním blíže popsaným ve výroku rozhodnutí, urazit Mgr. M. Š. a vydat ho v posměch, čím mu měl ublížit na cti. Důvodem zastavení řízení bylo zjištění, že posuzovaný skutek není přestupkem. Podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích byla žalobci současně uložena povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2010, č. j. Nad 21/2010 – 76, byla věc přikázána k rozhodnutí Krajskému soudu v Praze; ten rozsudkem ze dne 25. 5. 2011, č. j. 44 A 47/2010 - 106, žalobu zamítl. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku nejprve vypořádal námitku nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí, kterou žalobce spojoval s tvrzením, že správní orgán prvého stupně rozhodl, aniž by z provedených důkazů učinil potřebné skutkové závěry, na kterých by bylo teprve možno založit právní hodnocení věci. Krajský soud připustil, že správní orgán prvého stupně závěr o skutkovém stavu neformuloval zcela jasně, avšak jeho právní argumentace obstojí i na základě skutkového stavu odpovídajícího tvrzením žalobce. Správní orgán prvého stupně potřeboval provedenými důkazy pouze potvrdit klíčový výchozí bod právních úvah, tj. že k danému skutku mělo dojít při řízení soudního jednání. Toto zjištění bylo provedenými důkazy potvrzeno a trvat na tom, aby správní orgán v odůvodnění rozhodnutí pouze konstatoval shodu výpovědí, by bylo příliš formalistické. Tato skutečnost by nemohla být zpochybněna ani namítaným chybějícím výslechem soudkyň, které se jednání účastnily; jejich výslech by byl proto nadbytečný. Krajský soud přisvědčil žalovanému, že vynucování výpovědí dalších svědků za situace, kdy je zřejmé, že by z výpovědí nebylo lze získat nové významné poznatky, by bylo nadužíváním státní moci. Zdůraznil přitom, že správní orgán je oprávněn uvážit, zda provedení určitého důkazu považuje za nezbytné či nikoliv. Ve vztahu k soudkyním byl navíc správní orgán povinen postupovat citlivě a restriktivně, s ohledem na potřebu respektovat ústavní zásadu dělby mocí ve státě. Možnost správního orgánu vést přestupkové řízení proti soudci totiž nepředstavuje ústavou aprobovaný prvek systému brzd a protivah, který by měla exekutiva vůči soudní moci volně k dispozici. Dále se krajský soud zabýval námitkou procesního pochybení, spočívajícího v tom, že o námitce podjatosti uplatněné žalobcem nebylo rozhodnuto samostatným usnesením podle § 14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Krajský soud konstatoval, že má-li být vydáno samostatné usnesení o námitce podjatosti, (jež by mohlo být samostatně přezkoumáno v odvolacím řízení), musí účastník uplatnit námitku bez zbytečného odkladu poté, kdy se o možné podjatosti úřední osoby dozvěděl; v opačném případě se samostatné usnesení nevydává a tato otázka se přezkoumá až v souvislosti s případnými opravnými prostředky, ve vztahu k meritornímu rozhodnutí. O takový případ se jednalo i v nyní posuzované věci, kdy byla námitka proti pracovníkům prvostupňového orgánu vznesena až po vydání prvostupňového rozhodnutí. Závěr žalovaného, že není v těchto případech vůbec orgánem příslušným se otázkou podjatosti úřední osoby zabývat, je tak nesprávný; žalovaný pouze nebyl příslušný k vydání samostatného usnesení podle § 14 odst. 2 správního řádu. Případná podjatost osoby podílející se na vydání rozhodnutí je nicméně vždy vadou řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí a podle § 89 odst. 2 správního řádu se tak odvolací orgán takovou námitkou zabývat musí. Pokud by se žalovaný k námitce podjatosti v napadeném (meritorním) rozhodnutí nevyjádřil, bylo by na místě jeho rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušit, žalovaný nicméně alespoň jako obiter dictum uvedl, že námitku považuje za opožděnou (což ovšem pro její věcné posouzení nemělo být překážkou). Rovněž konstatoval, že správní orgán nemůže odpovídat za to, komu třetí osoby zašlou své podání ve věci přestupkového řízení a že z ničeho nevyplývá ani náznak, že by přípis předsedy Městského soudu v Praze, adresovaný nikoliv úřední osobě, nýbrž starostce městské části Praha 2 a vedoucí odboru kanceláře tajemníka úřadu, ovlivnil průběh řízení nebo dokonce jeho výsledek. Krajský soud zdůraznil, že žalobce uplatnil námitku podjatosti proti pracovníkům správního orgánu prvého stupně až poté, co tito pracovníci již v řízení neprováděli žádné úkony (pouze zaslali žalovanému stanovisko k doplněnému odvolání), proto, i kdyby byla námitka podjatosti včasná a bylo na místě o ní rozhodovat samostatným usnesením, jednalo by se o vadu řízení, která neměla vliv na zákonnost rozhodnutí, protože v době uplatnění námitky podjatosti již bylo rozhodnutí správního orgánu prvého stupně dokončeno. Krajský soud tak uzavřel, že právo na spravedlivý proces nebylo porušeno, neboť žalovaný byl povinen se námitkou podjatosti zabývat a také tak učinil. Krajský soud se vyjádřil i k podstatě námitky podjatosti, přičemž uvedl, že správní řízení a řízení soudní se liší intenzitou požadavků na nezávislost a nestrannost rozhodujícího orgánu. Nelze proto judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k otázce podjatosti soudních osob, bez dalšího aplikovat i na úřední osoby. Podle § 14 odst. 1 správního řádu je podjatý ten, u něhož se vedle důvodně předpokládaného vztahu k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, požaduje taktéž důvodné podezření, že takový vztah by mohl ovlivnit rozhodování této úřední osoby. Dle názoru krajského soudu nelze ze samotného faktu, že se předseda Městského soudu v Praze obrátil se svým přípisem na vedoucí odboru kanceláře tajemníka úřadu městské části, která nebyla oprávněnou úřední osobou pro přestupkové řízení, bez dalšího dovozovat podjatost oprávněných úředních osob. Jednalo se o kontakt písemný, zprostředkovaný, týkající se věci samé, kdy byl předseda městského soudu požádán o poskytnutí důkazních prostředků pro účely přestupkového řízení; otázkou, do jaké míry byl oprávněn této žádosti nevyhovět, se krajský soud nezabýval. Pokud žalobce dále z pochybení pracovníka správního orgánu prvého stupně při poskytování kopií listin ze spisu (v nichž znečitelnil e-mailové adresy) dovozoval existenci komplotu mezi vedením Městského soudu v Praze a vedoucí odboru kanceláře tajemníka úřadu, jde o tvrzení neudržitelné, neboť předmětné listiny by v takovém případě do spisu nejspíš nebyly založeny, respektive by při jejich tisku byly odstraněny problematické údaje (e-mailové adresy). Krajský soud tak uzavřel, že považuje závěr žalovaného, že oprávněné úřední osoby správního orgánu prvého stupně nebyly podjaté, za správný. Žalobce rozporoval i to, že správní orgán prvého stupně vycházel při svém rozhodování z právního názoru, obsaženého v rozhodnutí žalovaného v jiné právní věci, na což žalobce nemohl reagovat. Krajský soud k tomu uvedl, že správní orgán není povinen seznamovat účastníky předem se všemi právními úvahami, které na věc dopadají, ani s rozhodovací praxí správních orgánů a soudů. Ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu je za podklady řízení, se kterými musí být účastník seznámen, třeba považovat výsledky dokazování a relevantní vyjádření ostatních účastníků řízení, nikoliv samotnou právní úpravu a její výklad. Stanovisko správního orgánu prvého stupně k obsahu odvolání dle § 88 odst. 1 správního řádu není součástí rozhodnutí a nemůže jej nikterak modifikovat, či dodatečně napravovat chyby