3 Ads 80/2012 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 80/2012- 33 - text 3 Ads 80/2012 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Petra Průchy, v právní věci žalobce: P. K., zastoupen JUDr. Jiřím Ceháhem, advokátem se sídlem nám. Míru 1, Nový Bor, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, dříve Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U jezu 642/2a, Liberec, v řízení o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 9. 2. 2011, č.j. OSV/93/2011/14, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 24. 5. 2012, č. j. 60 Ad 9/2011 - 120, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádnému z účastníků s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Odměna právnímu zástupci žalobce JUDr. Jiřímu Cehákovi s e u r č u j e částkou ve výši 2.600 Kč. Tato odměna bude tomuto zástupci vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Náklady zastoupení nese stát. O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále „stěžovatel“) se domáhal správní žalobou zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne 9. 2. 2011, č.j. OSV/93/2011/14, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce v České Lípě ze dne 16. 12. 2010, č.j. 1730/9/CLC-1/13. Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce vrátit přeplatek dávky státní sociální podpory příspěvek na bydlení, vzniklý za období od 1. 10. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 2.443 Kč měsíčně a za období od 1. 1. 2010 do 31. 3. 2010 ve výši 3.063 Kč měsíčně. Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného správní žalobou, ve které namítl nicotnost správního rozhodnutí, neúplnost dokazování a odmítl také tvrzení žalovaného, že zanedbal povinnost nahlásit skutečnosti rozhodné pro přiznání dávky, neboť takové skutečnosti nenastaly. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále „krajský soud“) Krajský soud ve věci rozhodl dne 24. 5. 2012 poté, kdy (dne 22. 5. 2012) stěžovatel doručil soudu vlastnoručně podepsanou žádost o odročení jednání a ustanovení zástupce z řad advokátů, s odůvodněním, že zároveň ruší plnou moc udělenou obecnému zmocněnci J. K., který není schopen řádně hájit jeho zájmy. Žádost byla datována a podepsána dne 16. 5. 2012. K jednání dne 24. 5. 2012 se stěžovatel nedostavil. Krajský soud rozhodl bez přítomnosti stěžovatele, neboť pro odročení jednání nenalezl relevantní důvod. Vycházel z toho, že „o odročení jednání požádal žalobce velmi krátce před konáním nařízeného jednání, opakovala se situace, která již nastala u předchozího nařízeného soudního jednání na den 8. 9. 2011, kdy žalobce těsně před konáním ústního jednání požádal o odročení s žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů, ačkoli žalobu podal již dne 13. 5. 2011. Soud novou opakovanou žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů nepovažoval za důležitý důvod, pro který by musel jednání odročit a rozhodovat o ni…“ Krajský soud argumentoval také skutečností, že o předcházející žádosti o ustanovení advokáta již rozhodl usnesením ze dne 16. 9. 2011, čj. 60 Ad 9/2011-53 tak, že stěžovateli zástupce neustanovil, neboť to nepovažoval za potřebné k ochraně jeho práv. Kasační stížnost proti tomuto usnesení byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2012, č. j. 3 Ads 167/2011 - 75, v němž Nejvyšší správní soud považoval sice za rozhodný důvod pro zamítnutí žádosti stěžovatele to, že má již zvoleného zástupce, nicméně aproboval i další důvody, o které zejména krajský soud předchozí zamítnutí žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů opřel: „Rovněž Nejvyšší správní soud je toho názoru, že věc není skutkově ani právně nadmíru složitá, jakož i že žalobce a jeho zástupce prokázali svou schopnost v řízení před soudem aktivně a cíleně vystupovat a účinně hájit stěžovatelova práva. Rozhodovací důvody krajského soudu zcela jistě obstojí; navíc stěžovatel v kasační stížnosti tyto důvody žádným konkrétním způsobem nezpochybnil.“ Krajský soud považoval tuto otázku za pravomocně vyřešenou i s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel novou žádost o ustanovení zástupce zdůvodnil navíc jen tím, že již není zastoupen obecným zmocněncem. I na takovou situaci dopadá argumentace Nejvyššího správního soudu v citovaném rozsudku ze dne 21. 3. 2012, č. j. 3 Ads 167/2011 - 75. Na podporu uvedeného závěru odkázal rovněž na argumentaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2008, č. j. 3 Ads 43/2007 - 150. Krajský soud odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu vyložil, proč se neztotožnil s námitkou nicotnosti rozhodnutí žalovaného v důsledku absence zákonem požadovaných náležitostí rozhodnutí, spočívající v chybějícím otisku úředního kulatého razítka na prvostupňovém rozhodnutí úřadu práce. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného. Konstatoval, že z výroku žalobou napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, jakým způsobem krajský úřad naložil s odvoláním stěžovatele a jak v intencích § 90 správního řádu posoudil napadené rozhodnutí úřadu práce. Ze záhlaví rozhodnutí, jakož i jeho odůvodnění zcela zřejmě vyplývá, že bylo rozhodováno ve věci přeplatku příspěvku na bydlení jako dávky státní sociální podpory podle příslušných, konkrétně citovaných ustanovení zákona č. 117/1995 Sb. Rovněž skutkové okolnosti, které byly vyhodnoceny jako rozhodné, lze z odůvodnění napadeného rozhodnutí seznat (zejména str. 3, odst. 1 a str. 4 odst. 2 napadeného rozhodnutí) a jsou také doloženy obsahem správního spisu. V odůvodnění je nejen podrobně popsán průběh celého správního řízení, ale zejména jsou zde vyzdviženy skutečnosti, na základě kterých nejprve úřad práce a posléze i krajský úřad dovodily porušení příslušných ustanovení zákona č. 117/1995 Sb. stěžovatelem. Obsáhlou argumentací vyvrátil krajský soud také námitku nesprávně zjištěného skutkového stavu. Kasační stížnost Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodu uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s. Nejprve namítl zmatečnost řízení, spočívající v chybějící podmínce řízení. Jednání nařízené na den 24. 5. 2012 nemělo proběhnout, resp. nemělo být vydáno konečné rozhodnutí, neboť stěžovatel včas požádal o odročení jednání z důvodu podání nové žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů. Stěžovatel dále namítl nezákonný postup správního orgánu. Tuto vadu dovozuje z toho, že správní orgán nepostupoval v řízení dle § 46 odst. 1 a § 36 odst. 3 zák. č. 500/2005 Sb. (dále správní řád), podle nichž řízení z moci úřední je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi doručením oznámení nebo ústním prohlášením a nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Správní orgán neoznámil stěžovateli (účastníkovi řízení), že bylo zahájeno správní řízení a před vydáním rozhodnutí ve věci mu nedal možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. O této možnosti nebyl ani poučen. Stěžovatel rovněž namítl nezákonnost posouzení právní otázky krajským soudem. Domnívá se, že správní orgán a následně i krajský soud nesprávně posoudily právní otázky týkající se povinností stěžovatele v souvislosti s poskytováním příspěvku na bydlení. Podle zák. č. 117/1995 Sb. se za rodinu (společně posuzované osoby), jde-li o příspěvek na bydlení, považují všechny osoby, které jsou v témže bytě hlášeny k trvalému pobytu. V řízení bylo prokázáno, že v období od 1. 10. 2009 do 31. 3. 2010 nebyla J. K. hlášena k trvalému pobytu v bytě č. 11, proto nemůže být pro účely příspěvku na bydlení posuzována společně se stěžovatelem. Proto nelze souhlasit s tím, že správní orgán zahrnuje (a krajský soud to akceptuje), do okruhu společně posuzovaných osob i J. K. Pokud správní orgán (i soud) toto své zjištění opírá o jakési sdělení Městského úřadu v Novém Boru a o jakousi e-mailovou korespondenci, nelze tento postup považovat za správný a průkazný. Z uvedeného vyplývá, že nejsou dány předpoklady pro postup dle § 62 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., tedy pro povinnost stěžovatele vrátit údajný přeplatek, neboť dávka nebyla vyplacena neprávem nebo v nesprávné výši, a již vůbec nemohl stěžovatel způsobit a předpokládat, že dávka byla vyplacena neprávem. Navíc i při hypotetické úvaze, že dávka byla vyplacena neprávem, bylo by nutné postupovat dle § 62 odst. 2,3 zák. č. 117/1995 Sb., to znamená, že za nesprávně vyplacenou částku je odpovědna (a je povinna jí vrátit) i osoba společně posuzovaná, nikoliv pouze příjemce dávky. Žalovaný nevyužil práva vyjádřit se ke kasační stížnosti. Posouzení Nejvyšším správním soudem Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti.