— Nejvyšší správní soud

4 Ans 2/2013- 52 - text 4 Ans 2/2013 - 56 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Bělecký Mlýn s.r.o., se sídlem Šemberova 66/9, Olomouc, zast. Mgr. Markem Gocmanem, advokátem, se sídlem 28. října 219/438, Ostrava, proti žalované: Regionální rada regionu soudržnosti Střední Morava, se sídlem Jeremenkova 1211/40b, Olomouc, zast. JUDr. Michalem Filoušem, advokátem, se sídlem Koželužská 5, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2012, č. j. 22 A 72/2011 - 126, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2012, č. j. 22 A 72/2011 - 126, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 6. 12. 2012, č. j. 22 A 72/2011 - 126, rozhodl o žalobě žalobkyně na ochranu proti nečinnosti žalované a uložil předsedovi žalované povinnost vydat rozhodnutí o odvolání žalobkyně ze dne 28. 3. 2011 proti rozhodnutí o částečném odmítnutí žádosti o poskytnutí informace, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne právní moci rozsudku. Krajský soud byl při svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným v rozsudku ze dne 22. 2. 2012, č. j. 4 Ans 6/2011 - 82. Tímto rozsudkem bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2011, č. j. 22 A 72/2011 - 48, o odmítnutí žaloby, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku neztotožnil s názorem krajského soudu, že nepřesně formulovaný petit je neodstranitelným nedostatkem žaloby a důvodem pro její odmítnutí. Naopak vyslovil názor, že Krajský soud v Ostravě měl zkoumat, čeho se žalobkyně domáhala, a v případě nejednoznačné formulace žaloby v souladu s § 37 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), měl vyzvat žalobkyni k odstranění vad žaloby a případně ji poučit o tom, jakého typu výroku soudu se může v daném řízení domáhat. Krajský soud tak učinil, žalobkyně petit upravila a nadále se po žalované domáhala vydání rozhodnutí o odvolání ze dne 28. 3. 2011. Krajský soud v Ostravě zvažoval, zda žalobkyně vyčerpala prostředky ochrany proti nečinnosti. Dospěl k závěru, že podání ze dne 16. 5. 2011, jímž žalobkyně vyjádřila nesouhlas s posouzením svého podání ze dne 28. 3. 2011, naplnilo znaky podnětu k vydání opatření proti nečinnosti podle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). K bezvýslednému vyčerpání tohoto prostředku ochrany došlo již tím, že žalovaná nepředložila toto podání nadřízenému správnímu orgánu, kterým bylo podle § 11 odst. 1 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře regionálního rozvoje“) Ministerstvo pro místní rozvoj. Dále soud dovodil postavení žalované jakožto povinného subjektu ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „informační zákon“). Žalovaná je institucí zřízenou za účelem poskytování podpory regionálnímu rozvoji s cílem vyváženého rozvoje státu nebo územního obvodu kraje a vytváření podmínek pro koordinaci a realizaci hospodářské a sociální soudržnosti, přičemž žádost žalobkyně spadala do této působnosti. Krajský soud rovněž uvedl, že podání žalobkyně ze dne 28. 3. 2011 bylo svým obsahem odvoláním, neboť vyjadřovalo nesouhlas s obsahem rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2011 a žalobkyně se jím domáhala poskytnutí požadovaných informací. V případě pochybností byla žalovaná povinna vyzvat žalobkyni k upřesnění jejího podání podle § 37 odst. 3 správního řádu. Proti rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelka se neztotožnila s tím, jak krajský soud posoudil podání žalobkyně ze dne 28. 3. 2011. Podle názoru stěžovatelky tomuto podání scházel požadavek nápravy rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, není v něm uveden odvolací důvod ani odvolací petit. Z těchto důvodů se jednalo toliko o sdělení a nebyl dán důvod k postupu podle § 37 odst. 3 správního řádu. V důsledku toho nemohly být ani ve smyslu § 79 odst. 1 s. ř. s. vyčerpány prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti, takže žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu byla podána předčasně. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že se nemůže jednat ani o stížnost podle informačního zákona, jelikož žalobkyně nenamítala žádný ze stížnostních důvodů uvedených v § 16a tohoto zákona a podle názoru stěžovatelky jej ani namítat nemohla. Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu shledala stěžovatelka v tom, že se soud nevypořádal s otázkou rozsahu informační povinnosti stěžovatelky, která je nezbytná pro rozhodnutí ve věci samé. Podle stěžovatelky je její informační povinnost limitována příslušnými nařízeními Evropských společenství, která mají před národními právními předpisy aplikační přednost a národní právní předpisy nemohou rozsah zveřejňovaných informací stanovených právními předpisy Společenství rozšiřovat. Zároveň stěžovatelka vyzvala soud, aby se v případě pochybností o výkladu rozsahu práva na informace ve smyslu informačního zákona obrátil na Soudní dvůr Evropské unie s předběžnou otázkou. Nezákonnost napadeného rozsudku shledala stěžovatelka v posouzení právní otázky, kdo je jejím nadřízeným správním orgánem, jemuž mělo být předloženo podání žalobkyně ze dne 16. 5. 2011, které krajský soud vyhodnotil jako bezvýsledné vyčerpání prostředků na ochranu proti nečinnosti jakožto předpokladu pro podání žaloby podle § 79 a násl. s ř. s. Soud uvedl, že tímto nadřízeným správním orgánem je příslušné ministerstvo. Stěžovatelka je toho názoru, že při aplikaci § 20 odst. 5 informačního zákona ve spojení s § 178 správního řádu je jím osoba stojící v čele stěžovatelky, tedy její předseda. Podle další stížnostní námitky nepřezkoumatelným a nezákonným učinila napadený rozsudek také lhůta stanovená ve výroku rozsudku pro vydání rozhodnutí o odvolání, která je nepřiměřená vzhledem k úkonům, které má stěžovatelka v součinnosti se žalobkyní učinit. V rozsudku je uvedena povinnost aplikace § 37 odst. 3 správního řádu, současně však byla lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání stanovena v délce pouhých 15 dnů. Stěžovatelka má tak za to, že ve stanovené lhůtě nelze rozhodnutí o odvolání vydat. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2012, č. j. 22 A 72/2011 - 126, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření ke kasační stížnosti neztotožnila s názorem stěžovatelky, že její podání ze dne 28. 3. 2011 nebylo odvoláním. Ve shodě s krajským soudem poukázala na to, že pokud je možné neformální přípis stěžovatelky považovat za rozhodnutí prvního stupně, pak by měl být i její neformální přípis považován za odvolání. V případě nemožnosti dospět k jednoznačnému závěru o povaze podání ze dne 28. 3. 2011 měla stěžovatelka žalobkyni vyzvat k odstranění jeho vad. Žalobkyně dále uvedla, že stěžovatelka je povinným subjektem ve smyslu § 2 odst. 1 informačního zákona a že nevysvětlila, proč je právo žalobkyně na svobodný přístup k informacím v kolizi s právy jiných osob a o jaká práva se konkrétně jedná. Žalobkyně proto navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti. Přitom shledal vadu, k níž podle § 109 odst. 4 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující pro věc podstatné skutečnosti: Dne 31. 1. 2011 podala žalobkyně žádost o poskytnutí informace podle informačního zákona, v níž požádala o umožnění prostudování projektů: „Jezdecký areál s ubytovacím zařízením Olomouc - Penzion Lazce“, žadatel Ing. J. K., a „Jezdecký areál s ubytovacím zařízením Olomouc - Jízdárna Lazce“, žadatel Ing. J. K. a o sdělení termínu, kdy by se mohla dostavit k tomuto prostudování. Dne 14. 2. 2011 stěžovatelka žalobkyni navrhla tři termíny k prostudování podkladů a toto prostudování se uskutečnilo dne 24. 2. 2011. Dne 1. 3. 2011 zaslala žalobkyně stěžovatelce přípis, v němž popsala okolnosti studování předmětných podkladů dne 24. 2. 2011, přičemž nebyla spokojena jednak s časovým rozsahem, neboť jí pro studium spisů byla poskytnuta pouze jedna hodina, a dále s nemožností pořizovat fotokopie a zapisovat si poznámky. Stěžovatelka odůvodnila tento postup konstatováním, že projekty jsou chráněny autorským zákonem. Žalobkyně požádala, aby jí stěžov