4 As 124/2013 — Nejvyšší správní soud

4 As 124/2013- 26 - text 4 As 124/2013 - 33 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobkyně: Podzimní LB s.r.o., IČ: 25037269, se sídlem Soukenné náměstí 121/1, Liberec, zast. Mgr. Jaroslavem Pomališem, advokátem, se sídlem Měsíčná 265/2, Liberec, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo náměstí 91/5, Jihlava (dříve Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 24, Praha 2), v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013, č. j. 6 Ca 146/2009 - 44, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2013, č. j. 6 Ca 146/2009 - 44, se zrušuje. II. Rozhodnutí č. 904010509 Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 2. 4. 2009, č. j. 051301008/112/09/90.120/Če, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. V řízeních o kasační stížnosti a o žalobě proti rozhodnutí č. 904010509 Státní energetické inspekce, ústředního inspektorátu, ze dne 2. 4. 2009, č. j. 051301008/112/09/90.120/Če, je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19.482 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jaroslava Pomališe. O d ů v o d n ě n í : Řízení před správními orgány [1] Státní energetická inspekce, územní inspektorát pro Liberecký kraj, rozhodnutím ze dne 5. 2. 2009, č. 514002109, č. j. 051301008/249/09/51.104/Vo, uložila žalobkyni podle § 91 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném do 3. 7. 2009 (dále jen „zákon č. 458/2000 Sb.“), pokutu ve výši 95.000 Kč za naplnění skutkové podstaty správního deliktu neoprávněného odběru tepla podle § 89 odst. 1 písm. b) téhož zákona, kterého se žalobkyně dopustila tím, že opakovně neuhradila ve lhůtě splatnosti vyúčtování za teplo odebrané v lednu a únoru 2008 od dodavatele tepla společnosti Teplárna Liberec, a.s., přičemž počínaje dnem 20. 3. 2008 nastala situace, kdy nebylo vyrovnáno šest faktur za odebrané teplo, z čehož tři faktury se týkaly zúčtovacího období leden 2008 a tři faktury zúčtovacího období únor 2008 ve stejných objektech. Podle § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) byla dále uložena žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. [2] Státní energetická inspekce, ústřední inspektorát, rozhodnutím č. 904010509 ze dne 2. 4. 2009, č. j. 051301008/112/09/90.120/Če, podle § 95 odst. 3 zákona č. 458/2000 Sb. ve spojení s § 90 odst. 5 správního řádu odvolání žalobkyně zamítla a uvedené rozhodnutí prvního stupně potvrdila. V odůvodnění rozhodnutí o odvolání uvedl odvolací orgán tyto skutečnosti: [3] Žalobkyně blíže nespecifikovala, v čem shledává zásadní nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění. Z obsahu odvolání je patrná její snaha zpochybnit kontrolní zjištění přesto, že nedoložila žádné nové skutečnosti či důkazy, které by vyvracely či uváděly v pochybnost zjištěnou skutkovou podstatu předmětného správního deliktu. Správní orgán prvého stupně se námitkami a návrhy žalobkyně zabýval detailně a to, že se s nimi neztotožnil, nelze považovat za nedostatek nestrannosti či za účelovost, neboť své rozhodnutí řádně odůvodnil. Rovněž tak náležitě odůvodnil i zamítnutí námitek uplatněných proti protokolu o výsledku kontroly. [4] Státní energetická inspekce není oprávněna zasahovat do fakturačních vztahů mezi dodavatelem a odběratelem tepla. V daném případě se jedná o smluvní vztah uzavřený na základě obchodního zákoníku a případné spory plynoucí z tohoto vztahu je oprávněn řešit jen příslušný soud, jelikož se jedná o vztah soukromoprávní, do kterého není Státní energetická inspekce oprávněna zasahovat. Ta může pouze kontrolovat cenu účtovanou ve vztahu k platným cenovým předpisům. Jednání dodavatele tepelné energie přitom nebylo v rozporu s kontrolovanými právními předpisy a sankce byla žalobkyni uložena na základě prokázaného porušení § 89 odst. 1 písm. b) zákona č. 458/2000 Sb. Případné porušování kupní smlouvy ze strany dodavatele tepelné energie, tedy fakturování za tepelnou energii v rozporu s posledními platnými cenovými ujednáními, neopravňuje žalobkyni k jednání v rozporu se zákonem č. 458/2000 Sb., tedy k opakovanému neplacení vyúčtování za odebrané teplo, což bylo v průběhu správního řízení spolehlivě prokázáno. Státní energetická inspekce nemá žádnou pravomoc vytýkat dodavateli tepla rozpor mezi kupními smlouvami a vystavenými fakturami. [5] Dále je nutné zohlednit skutečnost, že k uvedené situaci došlo mimo jiné kvůli odmítnutí podpisu dodatku č. 4 k výše uvedeným smlouvám, včetně cenových ujednání a dohod o zálohách pro rok 2008 žalobkyní. V článku IV. bodu 3, resp. 4 těchto smluv přitom bylo sjednáno, že pokud kupující s předloženým novým cenovým ujednáním nesouhlasí, může písemnou formou odstoupit od smlouvy, a to nejpozději k poslednímu dni platnosti původní ceny. V případě, kdy nedojde k dohodě o změně ceny tepla ani k následnému odstoupení od smlouvy kupujícím, je prodávající oprávněn přistoupit k přerušení dodávky tepla a následnému odstoupení od smlouvy ke dni platnosti nové ceny. Dodavatel tepla tohoto svého práva nevyužil a navzdory skutečnosti, že žalobkyně cenová ujednání nepodepsala, pokračoval v dodávkách tepla. I přes opakovaný pokus dodavatele tepla nastavit smluvní podmínky pro rok 2008, kterým bylo zpracování dodatku č. 5 uvedených smluv obsahující opět jednosložkovou cenu tepla na rozdíl od dvousložkové uvedené v dodatku č. 4, žalobkyně odmítla tento dodatek podepsat a nadále pokračovala v odběru tepla, aniž by za něj cokoliv zaplatila, byť třeba částky plynoucí z cen naposledy sjednaných v rámci dodatku č. 3. Dne 20. 3. 2008 tak nastala situace, že žalobkyně odebrala za zúčtovací období leden a únor 2008 celkem 3.729.942 GJ, za což byla účtována částka celkem 2.017.907,40 Kč bez DPH, kterou v době splatnosti faktur neuhradila. [6] Nelze tedy shledat žádný důvod k zrušení rozhodnutí prvního stupně o uložení pokuty, a to ani s přihlédnutím k § 95 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb. Ani z postupu pracovníků správního orgánu prvního stupně není patrné žádné pochybení, neboť porušení zákona č. 458/2000 Sb. žalobkyní bylo řádně doloženo a prokázáno při zachování všech jejích práv. Řízení před Městským soudem v Praze [7] Vzhledem k tomu, že s účinností od 18. 8. 2011 přešla v dané věci na základě zákona č. 211/2011 Sb. působnost Státní energetické inspekce na Energetický regulační úřad, stal se tímto dnem uvedený úřad procesním nástupcem žalované Státní energetické inspekce [srov. § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle kterého žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla]. Již Městský soud v Praze v žalobním řízení i Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti proto nadále jako se žalovaným jednaly namísto Státní energetické inspekce s Energetickým regulačním úřadem. [8] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2013, č. j. 6 Ca 146/2009 - 44, žalobu žalobkyně proti uvedenému rozhodnutí o odvolání zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl soud tyto skutečnosti: [9] Žalobkyně nepopírá, že v rozhodném období, tedy v měsících lednu a únoru 2008, odebírala od dodavatele Teplárna Liberec, a.s. tepelnou energii a nezaplatila za ni žádnou částku. Namítá, že důvodem tohoto jednání byla skutečnost, že dodavatel tepla cenu tepelné energie pro rok 2008 navrhoval a účtoval v rozporu se smluvním ujednáním a že žalovaný při posuzování daného skutku sledoval pouze naplnění formálních znaků správního deliktu, aniž by přihlédl k okolnostem charakterizujícím jeho materiální stránku. [10] Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008 - 46, kategorie správních deliktů je kategorií trestního práva v širším slova smyslu, tudíž se i pro správní delikty uplatní povinnost správního orgánu zkoumat nejen naplnění formálních znaků správního deliktu, ale také, zda jednání vykazuje daný stupeň společenské škodlivosti. Vykazuje-li tedy jednání sice formální znaky správního deliktu, ale nedosahuje určitý minimální stupeň nebezpečnosti daný zejména povahou chráněného zájmu, nelze jej označit za správní delikt. Správním deliktem je tedy jen jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je přitom určován zejména závažností správního deliktu, kterou lze posoudit s ohledem na způsob jeho spáchání a jeho následky, okolnosti, za nichž byl spáchán, na formu a míru zavinění za předpokladu, že zavinění je zákonným znakem deliktu, a v neposlední řadě také s ohledem na osobu pachatele a případné pohnutky, které jej ke spáchání vedly. [11] V