4 As 69/2012 — Nejvyšší správní soud

4 As 69/2012- 50 - text 4 As 69/2012 - 54 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Občané za ochranu kvality bydlení v Brně – Kníničkách, Rozdrojovicích a Jinačovicích, občanské sdružení, se sídlem U Luhu 222/23, Brno, zast. Mgr. Martinem Šípem, advokátem, se sídlem 9. května 640/22, Tábor (dříve Převrátilská 330, Tábor), proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2012, č. j. 6 Ca 261/2008 – 81, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 5. 2008, č. j. MV-24187-9/ODK-2008, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Jihomoravského kraje jako povinného subjektu (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 7. 4. 2008, č. j. JMK 40983/2008, sp. zn. S-JMK 5697/2008, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla podle § 11 odst. 2 písm. a) a § 15 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), odmítnuta žádost o informace ze dne 13. 1. 2008, a to v části písm. d), v níž žalobce požadoval předat kopie veškeré korespondence hejtmana Ing. Stanislava Juránka (dále též „hejtman“) se Sdružením pro výstavbu R43 (dále též „sdružení“), včetně poslance Ing. M. K. a tajemníka P. B., a to za období od založení sdružení. Toto rozhodnutí bylo vydáno v návaznosti na rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 3. 2008, č. j. MV-24187-3/ODK-2008, kterým bylo správnímu orgánu prvního stupně přikázáno vyřídit žádost v části písm. d), přičemž současně byl potvrzen jeho postup při vyřizování písm. a), b), c) a e) žádosti, jak byl realizován dopisem správního orgánu prvního stupně ze dne 23. 1. 2008, kterým bylo žalobci sděleno, že nebyla podána žádná přihláška hejtmana do sdružení; do výkonné rady sdružení byl zvolen bez svého vědomí; ve vztahu ke sdružení hejtman vystupuje a veškerá e-mailová korespondence mu byla doručována jako soukromé osobě, nikoli jako představiteli kraje; hejtman se nezúčastnil žádných jednání sdružení. [2] V odůvodnění rozhodnutí žalovaný vyložil, že pro vyřízení žádosti byla dána příslušnost Krajského úřadu Jihomoravského kraje, neboť ve věcech náležejících do samostatné působnosti svěřuje zákon působnost přímo kraji jako územnímu samosprávnému celku (veřejnoprávní korporaci), přičemž navazující rozdělení mezi jednotlivé orgány představuje pouze bližší organizační členění, které však z těchto orgánů nečiní samostatné jednotky, které by jednaly svým jménem. Ztotožnil se s důvodem pro neposkytnutí informací podle § 11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť (e-mailová) korespondence hejtmana se sdružením vznikla bez použití veřejných prostředků (Ing. K. zde nevystupoval jako poslanec, nýbrž jako předseda sdružení), byla poskytnuta sdružením jako osobou, která není povinným subjektem, a sdružení nevyslovilo souhlas s jejím poskytnutím. [3] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobce bránil žalobou ze dne 29. 7. 2008, ve které navrhl, aby Městský soud v Praze napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a současně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Namítal, že žádost byla směřována vůči hejtmanovi jako povinnému subjektu, nikoli vůči kraji jako územnímu samosprávnému celku; v této souvislosti poukázal na § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, jakož i § 1 odst. 3 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o krajích“). Zákon podle něj neumožňuje, aby žádost vyřídil krajský úřad jako jiný povinný subjekt; je nesprávný výklad, že územní samosprávný celek a jeho orgány tvoří jediný povinný subjekt. Pokud žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že na elektronickou adresu hejtmana bylo doručeno cca 25 e-mailů od sdružení, tedy pro korespondenci byly využity veřejné prostředky, jednalo se o jejich zneužití k soukromým účelům. Žalovaný porušil právo žalobce na informace podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (vyhlášena pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších ústavních předpisů, dále jen „Listina“). [4] Současně se žalobou žalobce požádal o osvobození od soudního poplatku za žalobu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 5. 2009, č. j. 6 Ca 261/2008 – 63, žalobci nepřiznal osvobození od soudních poplatků. [5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 7. 2012, č. j. 6 Ca 261/2008 – 81, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění dospěl k závěru, že není v rozporu se zákonem postup, kdy žádost o informace adresovanou hejtmanovi vyřídil krajský úřad; v této souvislosti poukázal na § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, ve znění před a po novele zákonem č. 61/2006 Sb., který nabyl účinnosti dne 23. 3. 2006, jakož i na důvodovou zprávu k této novele, a dále na § 1 odst. 3 zákona o krajích a závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 4 Ans 13/2008 – 87, a ze dne 2. 7. 2007, sp. zn. 4 As 56/2006 – 45. Konstatoval, že mezi účastníky není sporné, že požadované informace se týkají samostatné působnosti kraje. Na závěru o oprávněnosti krajského úřadu vyřídit žádost o informace náležící do samostatné působnosti kraje namísto hejtmana jako žadatelem osloveného orgánu nic nemění možnost, že požadované informace má k dispozici toliko oslovený orgán kraje; je totiž nutné, aby krajský úřad při vyřizování žádosti úzce spolupracoval s ostatními orgány kraje a poskytl rovněž ty informace, které mají k dispozici (pouze) tyto orgány; takové řešení bude zpravidla efektivnější a pro žadatele příznivější. [6] Městský soud neshledal důvodnou ani druhou žalobní námitku, týkající se neposkytnutí elektronické korespondence hejtmana se sdružením. Poukázal na § 11 odst. 2 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím a konstatoval, že mezi účastníky není sporné, že informace byly předány osobou, jíž takovouto povinnost zákon neukládá, a tato osoba nesdělila, že s jejich poskytnutím souhlasí. K námitce žalobce, že informace vznikly za použití veřejných prostředků, městský soud uvedl, že předmětné e-maily byly hejtmanovi adresovány sdružením jako právnickou osobou ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, resp. jeho předsedou či tajemníkem; toto sdružení není příjemcem veřejných prostředků. Nelze pak uspět s argumentací, že předseda sdružení byl současně poslancem, jehož plat byl hrazen z veřejných prostředků, neboť v rámci předmětné korespondence Ing. M. K. nevystupoval jako poslanec, nýbrž jako předseda sdružení, a to bez ohledu na to, zda byly e-maily odeslány z (oficiální) adresy sdružení nebo z adresy jiné. Užití veřejných prostředků nelze dovozovat ani z toho, že ke komunikaci bylo využito počítačového vybavení kraje. [7] Proti rozsudku Městského soudu v Praze se žalobce (dále též „stěžovatel“) bránil kasační stížností ze dne 28. 8. 2012, ve znění doplnění kasační stížnosti ze dne 20. 11. 2012, podanou z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Namítal, že se obrátil se svojí žádostí na hejtmana, tuto však v rozporu se zákonem vyřídil krajský úřad jako jiný orgán kraje. Správní orgány, jakož i městský soud podle něj nesprávně vyhodnotily otázku, kdo je povinným subjektem; v této souvislosti poukázal na § 2 odst. 1, § 16a odst. 6 písm. c), § 16a odst. 7 písm. b) a § 20 odst. 6 zákona o svobodném přístupu k informacím. Tato ustanovení interpretuje tak, že povinnými subjekty jsou jak územní samosprávné celky, tak i jejich jednotlivé orgány; jedině takový výklad odpovídá čl. 17 odst. 5 Listiny, kde jsou rovněž uvedeny „orgány územní samosprávy“. Poukázal na znění § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím před novelou zákonem č. 61/2006 Sb. Pokud o žádostech rozhoduje krajský úřad, může to podle stěžovatele vést až k vyloučení informační povinnosti ostatních orgánů; krajský úřad není nadřízen hejtmanovi, a nemá tak možnost vynutit si na něm vydání informací, které sám nemá k dispozici. Úředníci krajského úřadu jsou navíc co do svého pracovního poměru závislí na vůli politických představitelů, a nelze od nich proto očekávat aktivitu v tomto směru; na podporu svého tvrzení stěžovatel poukázal na řízení před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 89/2010. [8] Stěžovatel nesouhlasí