4 As 78/2013 — Nejvyšší správní soud

4 As 78/2013- 24 - text 4 As 78/2013 - 27 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: L. K., zast. Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem, se sídlem Kopečná 11, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2013, č. j. 58 A 57/2011 – 22, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Přehled dosavadního řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. DSH/31072/2011/Sto 067.1 V 10, č. j. MSK 119069/2011, potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Český Těšín (dále též „správní orgán prvního stupně“), ze dne 25. 5. 2011, č. j. MUCT/16826/2011, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v tehdy účinném znění, kterého se dopustil tím, že dne 8. 9. 2010 v 00:20 hod. v Českém Těšíně na ul. Hlavní třída jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Volvo C 70, RZ: X, při silniční kontrole provedené hlídkou Policie ČR, Obvodní oddělení Český Těšín, pro podezření, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholu, se na výzvu policisty bezdůvodně odmítl podrobit dechové zkoušce na alkohol a následně i lékařskému vyšetření spojenému s odběrem biologického materiálu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem. Tímto svým jednáním porušil § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále též „zákon o silničním provozu“). Správní orgán prvního stupně žalobci za tento přestupek podle § 11 odst. 1 písm. b) a c), § 13 odst. 1 a § 14 odst. 1 zákona o přestupcích za využití § 22 odst. 4 a s přihlédnutím k § 12 odst. 1 téhož zákona uložil pokutu ve výši 25 000 Kč a dále mu uložil zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 16 měsíců počínaje právní mocí tohoto rozhodnutí. Současně podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč. [2] Žalovaný po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že žalobce poté, co byl zastaven hlídkou Policie ČR, se na výzvu příslušníka Policie ČR bezdůvodně odmítl podrobit orientační dechové zkoušce a následně pak i odbornému lékařskému vyšetření, ačkoliv takové vyšetření nebylo spojeno s nebezpečím pro jeho zdraví. Svým jednáním tak naplnil skutkovou podstatu přestupku ve smyslu § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Pokud žalobce zpochybnil závěr správního orgánu prvního stupně, že žalobce nebyl spolu se svým zástupcem náležitě omluven z účasti na ústním jednání dne 24. 5. 2011 a správní orgán prvního stupně ve věci rozhodl, aniž by dal žalobci a jeho zástupci možnost seznámit se s výsledky jednání a podat návrhy na doplnění dokazování, žalovaný připustil, že dne 23. 5. 2011 byla prostřednictvím faxu správnímu orgánu prvního stupně doručena omluva z nařízeného ústního jednání, v níž zástupce žalobce požádal o odročení ústního jednání z důvodu kolize s výslechem obviněného v jiné (trestní) věci. Zástupce žalobce k této omluvě přiložil kopii předvolání k výslechu obviněného. Vzhledem k tomu, že z tohoto předvolání nebylo zřejmé, kdy byl zástupce žalobce k výslechu předvolán a zda se ho týká, obrátil se správní orgán prvního stupně na příslušného policejního komisaře, který mu telefonicky sdělil, že termín výslechu obviněného v trestní věci na den 24. 5. 2011 v 9:00 hod. navrhl sám zástupce žalobce. Žalovaný zdůraznil, že to byl právě zástupce žalobce, kdo navrhl policejnímu komisaři termín konání výslechu v trestní věci tak, aby kolidoval s nařízeným ústním jednáním v posuzované věci. Upozornil na skutečnost, že policejní komisař správnímu orgánu prvního stupně dále sdělil, že předvolání k výslechu v trestní věci zaslal zástupci žalobce faxem dne 16. nebo 17. 5. 2011. Předvolání k ústnímu jednáním v posuzované přestupkové věci však bylo zástupci žalobce doručeno již dne 9. 5. 2011. Zástupce žalobce se tak podle žalovaného měl k nařízenému ústnímu jednání dostavit, neboť předvolání k ústnímu jednání v této věci obdržel dříve než k výslechu v trestní věci. S ohledem na výše uvedené tak podle názoru žalovaného není možné omluvu zástupce žalobce ze dne 23. 5. 2011 považovat za náležitou omluvu ve smyslu § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a správní orgán prvního stupně proto postupoval správně, pokud dne 24. 5. 2011 konal ústní jednání v nepřítomnosti žalobce a jeho zástupce. Žalovaný uzavřel, že žalobce se svým jednáním sám připravil o možnost zúčastnit se nařízeného ústního jednání. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 1 As 11/2007 – 70, kterého se žalobce dovolával, na posuzovanou věc podle žalovaného nedopadá. [3] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, v níž namítal, že se jeho zástupce dne 23. 5. 2011 řádně a včas omluvil z účasti na ústním jednání dne 24. 5. 2011, neboť správní orgán prvního stupně vyrozuměl o skutečnosti, že je na tento den předvolán k výslechu v trestní věci. Zmínil, že jeho zástupci není nic známo o tom, že by byl v uvedené trestní věci předvolán na základě telefonické domluvy ze dne 16. 5. 2011. Správnímu orgánu žalobce vytkl, že místo toho, aby jednání odročil, započal místo jeho zástupce obvolávat jím blíže neuváděné osoby a započal vlastní vyšetřování, k čemuž není oprávněn a dospěl k lichým a nepřezkoumatelným závěrům. Podle žalobce tak ústní jednání dne 24. 5. 2011 nebylo konáno v souladu s § 74 odst. 1 zákona o přestupcích. Správní orgán prvního stupně tak rozhodl, aniž by dal žalobci a jeho zástupci možnost seznámit se s výsledky jednání a podat návrhy na doplnění dokazování. S ohledem na závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 1 As 11/2007 – 70, dospěl žalobce k přesvědčení, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné. Žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil, věc mu vrátil k dalšímu řízení a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 8 092 Kč k rukám jeho zástupce. [4] Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, č. j. 58 A 57/2011 – 22, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Krajský soud vzal za prokázané, že se žalobce dopustil shora uvedeného přestupku. K námitkám žalobce krajský soud uvedl, že žalobci nebylo odňato jeho ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a na vyjádření se ke všem skutečnostem a prováděným důkazům, neboť byl předvolán k ústnímu jednání v dostatečném předstihu tak, aby se mohl jednání zúčastnit. Krajský soud dospěl k závěru, že neúčast žalobce na ústním jednání nemohla za dané důkazní situace ohrozit cíl řízení, neboť účast žalobce při jednání nebyla v posuzované věci nutná. Žalobce totiž po celou dobu řízení neuvedl žádné skutečnosti týkající se spáchaného přestupku. Jeho námitky směřovaly vůči tomu, že ve věci správní orgán rozhodl v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti jeho zástupce. Krajský soud dále poukázal na znění § 74 odst. 1 zákona o přestupcích a konstatoval, že zákon přesně nestanoví, jak by měla náležitá omluva z jednání vypadat. Posouzení náležitosti omluvy nebo důležitosti důvodů bránících účasti u jednání spadá do diskrečního oprávnění svěřeného správnímu orgánu shora uvedeným ustanovením zákona o přestupcích (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 2 As 16/2008 – 41). Krajský soud se plně ztotožnil se závěry žalovaného, přičemž upozornil na skutečnost, že v případě žalobce se jednalo již o šesté nařízené ústní jednání správního orgánu prvního stupně. Žalobce se z účasti u jednání v předchozích případech omlouval, aniž by vznesl jakoukoli věcnou námitkou vztahující se k přestupku, kterého se dopustil. Závěrem krajský soud upozornil na skutečnost, že zástupci žalobce nic nebránilo, aby se dal podle § 26 odst. 1 zákona č. 201/2006 Sb., o advokacii, zastoupit jiným advokátem. [5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v níž vznesl zcela totožné námitky jako v žalobě. Stěžovatel oproti žalobě pouze doplnil a upřesnil svůj odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 1 As 11/2007 – 70, tím, že postup správního orgánu označil za rozporný s § 55 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád a uvedl, že správní orgán by se při zjišťování skutkového stavu věci zásadně neměl spokojit s úředními záznamy, ale doplnit je výslechem svědků. Postup správního orgánu stěžovatel označil za svévolně nepřiměřený až šikanózní a rozporný se základními zásad