6 As 4/2013 — Nejvyšší správní soud

6 As 4/2013- 18 - text pokračování 6 As 4/2013 - 22 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobkyně: Alia Group Ltd Organizační složka, se sídlem Vlkov 61, Děkov, Alia Group Ltd, Global Bank Tower, 18th Level, 50th Street, Panama City, Panamská republika, zastoupené JUDr. Jiřím Běleckým, advokátem, se sídlem Vysoká 267/1, Rakovník, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 7. 2009, č. j. 113470/2009/KUSK, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012, č. j. 9 Ca 299/2009 - 31, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jiřího Běleckého, advokáta, se sídlem Vysoká 267/1, Rakovník. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Rozhodnutím ze dne 15. 7. 2009, č. j. 113470/2009/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Rakovník ze dne 19. 5. 2009, č. j. OŽP/810/2009-01R, jímž byla žalobkyně podle výroku tohoto rozhodnutí uznána vinnou „ze spáchání správního deliktu na úseku ochrany zvířat proti týrání podle § 27a odst. 4 písm. e) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat proti týrání“), porušením § 11 odst. 2 téhož zákon tím, že v blížeji specifikovaných obdobích nezabezpečila chovaná zvířata, která unikla a volně se pohybovala po obci Děkov a okolí. Tím dle správního orgánu došlo k porušení ustanovení § 11 odst. 2 zákona na ochranu zvířat proti týrání, protože uvedené ustanovení zákona ukládá chovateli povinnost učinit opatření proti úniku zvířat. Zákon na ochranu zvířat proti týrání nijak nespecifikuje, jaká opatření musí chovatel učinit, ale tato opatření musí zamezit úniku chovaných zvířat. V tomto případě dochází k naplnění skutkové podstaty týrání zvířat, která je vymezena v § 4 odst. 1 zákona na ochranu zvířat proti týrání, který uvádí, že se za týrání považuje pod písm. k) – chovat zvířata v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení, a dále pod písm. x) – jiné jednání, v jehož důsledku dojde k utrpení zvířete.“ Žalobkyni byla zároveň uložena pokuta ve výši 10000 Kč a povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou. [2] Proti napadenému rozhodnutí brojila žalobkyně žalobou ze dne 18. 9. 2009, v níž poukazovala na to, že řízení před orgánem prvního stupně se účastnil pan Ing. T., kterého žalobkyně s ohledem na jeho přátelské kontakty s panem R., jenž se v dané věci angažoval, považovala za podjatého. Podle žalobkyně rovněž nebylo spolehlivě prokázáno, že k vytýkanému jednání došlo v obdobích, které napadené rozhodnutí popisuje; žalobkyně totiž byla přesvědčena, že správní orgány vycházely pouze z údajů na fotodokumentaci, které však mohou být libovolně měněny. Nebylo proto postaveno na jisto, kdy k úniku zvířat došlo, a zda tato zvířata byla ve vlastnictví žalobkyně. Žalobkyně nesouhlasila s použitím metodických doporučení a stanovisek Ústřední komise pro ochranu zvířat a dovozovala, že únik zvířat nepředstavuje týrání podle zákona na ochranu zvířat proti týrání. Žalobkyně zvířatům ani neumožnila únik, neboť jim byla prostřednictvím Ing. K. na blízku. Žalovaný se nevypořádal s námitkou žalobkyně, podle níž přechodně zvířata pásla mimo své pastviny. Žalobkyně připouštěla, že zvířata dne 23. 1. 2009 skutečně unikla, ale to působením vyšší moci, neboť byl přerušen elektrický obvod, tudíž nemohla být za tento únik odpovědná. Pokud by žalobkyně připustila, že v minulosti došlo k úniku zvířat, šlo o cizí zavinění, za které nemůže nést odpovědnost. Žalobkyně nadto tvrdila, že při místním šetření prokázala vynaložení maximálního úsilí k tomu, aby zabránila úniku zvířat, např. tím, že stádo fyzicky hlídá, budováním nových elektrických ohradníků. Viníka úniků zvířat spatřovala žalobkyně v honebním společenství Děkov, které se nedostatečně stará o divokou zvěř, která je přemnožena a která se zdržuje na pastvině žalobkyně. [3] Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 13. 5. 2010, ve kterém tvrdil, že každý chovatel hospodářských zvířat si musí zajistit dostatečné a účelné zabezpečení chovaných zvířat proti jakémukoliv jejich budoucímu případnému úniku, resp. dostatek pracovníků k zajištění takového chovu. Zabránit úniku chovaných zvířat považoval žalovaný za důležité s ohledem na zdraví a pohodu chovaných zvířat, stejně jako na jejich bezpečnost, neboť toulavé zvíře může být podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, usmrceno. Uprchlé zvíře může představovat riziko i pro silniční provoz; proto ustanovení § 60 odst. 11 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nařizuje vlastníkovi zvířat zabránit jim v pobíhání po pozemní komunikaci. Žalovaný se v neposlední řadě dovolával ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého vlastník se má zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Podle žalovaného proto neobstojí argumentace žalobkyně dovolávající se možnosti přechodného pasení se zvířat mimo její pastviny, neboť nedoložila právní titul opravňující ji k takovému jednání. Žalovaný poukazoval na to, že sama žalobkyně ve svém odvolání připustila možnost úniku jejich zvířat, což žalovaný dostatečně náležitě zdokumentoval. Místním šetřením žalovaný zjistil závažné nedostatky na zařízení zabezpečující chovaná zvířata proti úniku. Cizí zavinění na úniku zvířat nebylo nikdy prokázáno. Rozlehlost pastvin či osobní hlídání zvířat nezbavuje podle žalovaného žalobkyni odpovědnosti za splnění ustanovení § 11 odst. 2 zákona na ochranu zvířat proti týrání. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by úniky zvířat byly způsobeny činností Honebního společenství Děkov, neboť to nebylo žalobkyní jakkoli doloženo a prokázáno. Žalobkyně se nadto měla proti činnosti Honebního společenství Děkov bránit právní cestou. [4] Městský soud ve věci nařídil jednání na 28. 11. 2012. Vyrozuměním ze dne 26. 11. 2012 však nařízené jednání zrušil, a to z organizačních důvodů. [5] Městský soud v Praze ve věci bez jednání rozhodl rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, č. j. 9 Ca 299/2009  31, kterým napadené rozhodnutí a jemu předcházející prvostupňové rozhodnutí pro jejich vady zrušil. V odůvodnění uvedl, že své námitky vůči Ing. T. měla žalobkyně uplatnit v odvolání proti prvostupňovému usnesení o tom, že není podjatý, nikoli proti rozhodnutí městského úřadu o vině za správní delikt. Pro vyloučení oprávněné úřední osoby podle městského soudu nepostačuje „pouhý“ poměr úřední osoby k věci (který nadto v souzené věci nebyl podle městského soudu ničím prokázán), ale je nutné prokázat zájem úřední osoby na výsledku řízení, což nebylo v řízení prokázáno a žalobkyně jej ani netvrdila. Žalobkyně nadto část své argumentace ohledně podjatosti úřední osoby uplatnila opožděně. Městský soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně ohledně neprokázání úniku zvířat (dne 23. 1. 2009, 27. 1. 2009 a 28. 1. 2009) a možné manipulace s fotodokumentací, neboť sama žalobkyně připustila, že k úniku došlo, a protože z výsledků místního šetření je zjevné, že příčinou úniku je nedostatečné oplocení. Jako nedůvodnou shledal městský soud námitku žalobkyně dovolávající se vyšší moci nebo zásahu jiné osoby, neboť žalobkyně je uznána vinou ze spáchání jiného správního deliktu, který je postaven na principu objektivní odpovědnosti, tj. pro naplnění skutkové podstaty postačuje nesplnění uložené povinnosti. Zákon neumožňuje liberovat se obecným a ničím nepodloženým odkazem na vyšší moc či nespecifikované jednání třetí osoby, zvláště když podle spisu je zjevné, že žalobkyně nedostatečně pastviny ohradila (žalobkyně se přitom své povinnosti zabránit úniku zvířat nemohla zbavit tím, že neměla dostatečné finanční prostředky, že zvířata osobně hlídá, nebo že pastviny jsou rozsáhlé). Vzhledem k tomu, že k únikům zvířat došlo opakovaně, nebyla opatření žalobkyně dle závěru městského soudu dostatečně účinná. Žalobkyně nedoložila, že by mohla užívat k pastvě cizí pozemky. Soud nepřisvědčil tvrzení žalobkyně, že za únik zvířat nese odpovědnost Honební společenstvo Děkov, neboť je to žalobkyně, koho stíhá podle městského soudu povinnost zabránit úniku hospodářských zvířat; nadto žalobkyně neprokázala, že ohradníky ničí divoká zvěř. Podle městského soudu z důvodu plachosti není rovněž možné, aby divoká zvěř plašila domestikovaná zvířata, zvláště pokud jsou tato zvířata hlídána jejím zaměstnancem. [6] Městský soud ale přisvědčil námitkám žalobkyně, jimiž brojila proti nesprávné práv