9 Afs 18/2012 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 18/2012- 34 - text 9 Afs 18/2012 - 38 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. H., zast. JUDr. Jiřím Bydžovským, advokátem se sídlem Soudní 2107, Tachov, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 10. 12. 2009, č. j. 116022/2009-1601-21, ve věci celního deliktu, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2011, č. j. 30 Af 13/2010  49, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2011, č. j. 30 Af 13/2010  49, s e ve výrocích II. a III. z r u š u j e a věc s e v r a c í v tomto rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“ výroky II. a III. v záhlaví označeného rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). Výrokem I. tohoto rozsudku krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2009, č. j. 11602-2/2009-1601-21. Výrokem II. však upustil od sankce pokuty ve výši 1 000 Kč uložené žalobci prvostupňovým rozhodnutím Celního úřadu Tachov ze dne 22. 9. 2009, č. j. 5163-12/2009-186100-021, ve spojení s napadeným rozhodnutím žalovaného. Krajský soud dále stanovil žalovanému povinnost nahradit žalobci polovinu důvodně vynaložených nákladů řízení, a to ve výši 5 320 Kč. Nejvyšší správní soud k osobám účastníků řízení uvádí, že s účinností od 1. 1. 2013 došlo dle § 81 odst. 1 zákona č. 17/2012 Sb., o celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, ke zrušení Celního ředitelství Plzeň, které bylo v projednávané věci žalovaným správním orgánem. Dle citovaného zákona se jeho právním nástupcem stalo Generální ředitelství cel (dále jen „stěžovatel“), které na základě výzvy Nejvyššího správního soudu sdělilo, že na podané kasační stížnosti trvá. II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu Nejvyšší správní soud ze správního spisu předloženého stěžovatelem zjistil následující skutečnosti: Žalobce obdržel dne 28. 5. 2009 zásilku štěpkovačů na dřevo z Číny, která byla propuštěna do volného oběhu v Hamburku a řádně proclena. Při rozbalení zásilky žalobce zjistil, že uvnitř štěpkovačů se nachází další zboží - 7 ks nabíječek baterií a 3 ks inventorů. Dodání tohoto zboží neočekával, předem k němu neobdržel žádné doklady a byl si tedy vědom skutečnosti, že nebylo procleno. Dne 17. 6. 2009 se žalobce dostavil na Celní úřad Tachov (dále jen „celní úřad“), u něhož požádal o dodatečné vyměření celního dluhu z uvedeného zahraničního zboží. Na základě výše uvedeného zahájil celní úřad dne 27. 7. 2009 správní řízení pro podezření ze spáchání celního deliktu dle ustanovení § 293 odst. 1 písm. h) zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „celní zákon“). Dne 22. 9. 2009 bylo vydáno rozhodnutí o celním deliktu č. j. 5163-12/2009-186100-021, dle něhož se žalobce dopustil celního deliktu podle ustanovení § 298 odst. 1 a 2 celního zákona způsobem uvedeným v ustanovení § 293 odst. 1 písm. h) celního zákona. Za výše uvedené uložil celní úřad žalobci pokutu ve výši 1 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí včas odvolání, v němž namítal, že jeho jednáním nebyl porušen ani ohrožen zájem společnosti, neboť takové ohrožení je vyloučeno. Žalobce vzniklý celní dluh uhradil, naopak celní úřad svým postupem ohrožuje zájem společnosti. Žalovaný jako odvolací orgán rozhodnutím napadeným v tomto řízení podané odvolání zamítl a napadené rozhodnutí celního úřadu potvrdil. III. Řízení před krajským soudem Žalobce podal proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 10. 12. 2009 žalobu dle části třetí, hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), v níž správnímu orgánu vytýkal především, že se měl mimo formální stránky deliktu zabývat také jeho materiální stránkou a zhodnotit konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti deliktu, jeho závažnost, délku trvání, osobu delikventa, případně způsobený následek deliktu a to, zda došlo ke spáchání deliktu opakovaně. Dle názoru žalobce však výše uvedené stěžovatel neučinil, což vedlo k vydání nesprávných rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. V konkrétním případě dle žalobce správní orgány nezvážily, zda je vůbec možné uložit trest pokuty a povinnost k náhradě nákladů řízení. Na dané správní řízení měly být aplikovány zásady trestního řízení. Nebyla-li dána společenská nebezpečnost deliktu, nemohla být žalobci za jeho jednání uložena pokuta. Správní orgány toto vyhodnocení neprovedly vyčerpávajícím způsobem, proto jsou jejich rozhodnutí zatížena vadami, které ve svém souhrnu vedly k vydání nesprávného rozhodnutí. Žalobce navrhl, aby krajský soud napadená rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil. Krajský soud nařídil na den 20. 12. 2011 ústní jednání. Zástupkyně žalobce zde uvedla, že v případě shledání žaloby jako nedůvodné žádá soud o rozhodnutí o upuštění od pokuty uložené napadeným rozhodnutím. Ve výroku I. rozsudku krajský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že odpovědnost za spáchání celního deliktu je koncipována jako odpovědnost objektivní, proto námitky žalobce týkající se např. konkrétního stupně společenské nebezpečnosti nemohou být důvodné. Žalobce se tedy dopustil jednání popsaného v ustanovení § 293 odst. 1 písm. h) celního zákona a v tomto směru je rozhodnutí celních orgánů zcela v souladu se zákonem. Soud výrokem II. rozsudku upustil od sankce pokuty uložené žalobci. V odůvodnění uvedl, že celní zákon, na rozdíl např. od zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do 31. 7. 2011 (dále jen „zákon o přestupcích“), neobsahuje výslovný zákaz upuštění od potrestání ve věci správního deliktu dle § 293 odst. 1 písm. h) celního zákona. Soud tak dospěl k závěru, že v posuzované věci existuje prostor pro rozhodnutí o upuštění od sankce pokuty uložené žalobci. Dle krajského soudu se dále lze oprávněně domnívat, že celní úřad vycházel při stanovení výše pokuty z možnosti uložit pokutu v maximální výši 4 000 000 Kč, namísto správných 250 000 Kč. S ohledem na tuto skutečnost a zvláště na polehčující okolnosti (např. že žalobce splnil svou povinnost vyplývající z celního zákona dobrovolně, množství zboží uniklého dohledu celním orgánům bylo zanedbatelné) shledal krajský soud pokutu nepřiměřenou, a proto od ní upustil. Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci jednu polovinu důvodně vynaložených nákladů řízení ve výši 5 320 Kč. V podání ze dne 23. 12. 2011 žalobce požadoval náhradu nákladů řízení v celkové výši 5 940 Kč. Krajský soud však dovodil, že za úkony uvedené v podání by náhrada nákladů činila 10 640 Kč, tuto částku pak také považoval za důvodně vynaložené náklady řízení. Vzhledem k tomu, že byl žalobce ve věci částečně úspěšný, byla mu přiznána polovina těchto nákladů řízení, což činilo 5 320 Kč. IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., jíž se domáhá zrušení rozsudku krajského soudu v rozsahu výroků II. a III. a vrácení věci uvedenému soudu k dalšímu řízení. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že soud využil moderačního práva v rozporu s ustanovením § 78 odst. 2 s. ř. s. a upustil tak od sankce v rozporu s pozitivní právní úpravou správního trestání celních deliktů. Státní moc lze uplatňovat pouze v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Správní trestání je výkonem státní moci a proto správní orgány disponují pravidly, která normují ve vztahu k výkonu státní moci příkazy konat či explicitní dovolení konat. Krajský soud tato pravidla však evidentně pomíjí, dovozuje-li z absence explicitního zákazu upustit od sankce v rámci celního zákona implicitní dovolení k upuštění od sankce. Celní zákon ani jiný subsidiárně použitelný předpis celním orgánům nedovoloval od sankce upustit. Tento postup by nebyl možný ani na základě ustanovení § 299 odst. 5 celního zákona, který představuje institut liberace, avšak nikoliv upuštění od sankce. Nemohly-li celní orgány od sankce upustit, nemohl tak ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. učinit ani krajský soud a v tomto jsou jeho závěry nezákonné. Analogii se zákonem o přestupcích tak, jak ji použil krajský soud, považuje stěžovatel za nesprávnou a nepřípadnou, neboť v případě možnosti upuštění od sankce je právní úprava zákona o přestupcích zcela odlišná od celního zákona. V právě posuzované věci se navíc jednalo o správní delikt podnikatele a nikoliv o přestupek fyzické osoby. Soud tak aplikoval na činnost stěžovatele jako správního orgánu princip legální licence vlast