9 Aps 11/2012 — Nejvyšší správní soud

9 Aps 11/2012- 66 - text 9 Aps 11/2012 - 70 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: PHL  G.E.N. s.r.o., se sídlem Na Pankráci 1062/58, Praha 4, zast. JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem Široká 36/5, Praha 1, proti žalovanému: Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8, ve věci ochrany před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, č. j. 10 A 123/2012  37, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Tímto rozsudkem byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal ochrany před nezákonným zásahem podle § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Nezákonný zásah stěžovatel spatřoval v neprovedení záznamu do katastru nemovitostí na základě jeho návrhu podaného dne 25. 5. 2012 a nevrácení jím předložených listin. Městský soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl. Konstatoval, že v projednávané věci je z listin předložených žalovaným zřejmé, že na listu vlastnictví č. 460 v k. ú. Nové Město je vyznačena plomba. Dne 1. 2. 2006 byl katastrálnímu úřadu doručen návrh na vklad vlastnického práva na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tento návrh byl rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 9. 2011 zamítnut. V této věci byla podána žaloba podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“), řízení je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 C 7/2011 a dosud není pravomocně ukončeno. V souladu se zásadou priority je katastrální úřad povinen zabývat se návrhy na vklad či provedení záznamu v tom pořadí, v jakém mu byly doručeny, a teprve poté, kdy je s definitivní platností vyřízen první návrh, může být přistoupeno k posouzení návrhů pozdějších. Podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění účinném za posuzované období (dále jen „zákon o zápisech“), se pořadí zápisů v katastru řídí dobou, ve které byl návrh na zápis do katastru doručen katastrálnímu úřadu. Pokud probíhá řízení o návrhu na zápis do katastru s předstihem, nepoužije se ustanovení § 145 odst. 2 věta třetí a čtvrtá zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona o zápisech má žaloba podaná podle části páté občanského soudního řádu odkladný účinek a za definitivní vyřízení návrhu na vklad je proto nutno považovat až pravomocné skončení občanského soudního řízení. V případě vedení takového řízení ohledně určité nemovitosti jsou tedy jakékoliv vklady či záznamy týkající se této nemovitosti až do pravomocného ukončení řízení vyloučeny. Tomu ostatně odpovídá i termín „plomba“ užívaný pro upozornění, že zapsaný právní vztah a další právo jsou dotčeny změnou. Soud shledává jako plně logický názor žalovaného, dle kterého platí shora uvedené úvahy i pro návrh na provedení záznamu v katastru nemovitostí. Podle § 8 odst. 1 zákona o zápisech katastrální úřad zjistí, zda je předložená listina bez chyb v psaní nebo počtech a bez jiných zřejmých nesprávností a zda navazuje na dosavadní zápisy v katastru. Má-li tedy katastrální úřad zkontrolovat návaznost listin předložených k záznamu na dosavadní zápisy v katastru, musí být nejprve postaveno najisto, jak ostatní záznamy vypadají. Tvrdí-li stěžovatel, že v projednávané věci na něj přešlo vlastnické právo k jím uváděným nemovitostem z jeho právního předchůdce, může být opodstatněnost takového tvrzení prověřena teprve tehdy, kdy je postaveno najisto, že jeho právní předchůdce v okamžiku svého zániku vůbec vlastníkem předmětných nemovitostí byl. Vedení katastru nemovitostí je v prvé řadě činností evidenční a úkolem katastrálních úřadů není autoritativně rozhodovat o vlastnických právech k nemovitostem a případně rozhodovat spory v této oblasti. Výklad, podle kterého se katastrální úřad nemůže u nemovitostí, které mají vyznačenou plombu, zabývat jakýmikoliv dalšími listinami, ať už k provedení vkladu či záznamu, je proto zcela na místě. Veškerá tvrzení stěžovatele o tom, že jím předložené listiny jeho vlastnické právo potvrzují bez jakýchkoliv pochybností, jsou proto irelevantní. Katastrální úřad totiž neodmítá zapsat stěžovatele jako vlastníka předmětných nemovitostí z toho důvodu, že by se snad domníval, že stěžovatel vlastníkem není, ale z toho důvodu, že tuto otázku zatím nemůže vůbec řešit. Teprve po odstranění všech plomb u předmětných nemovitostí může katastrální úřad přikročit k věcnému přezkoumání stěžovatelem předložených listin. Lhůta pro provedení záznamu nemůže katastrálnímu úřadu po dobu trvání překážky v podobě předcházejícího návrhu běžet, tj. po dobu vyznačení plomby na příslušném listu vlastnictví, a to bez ohledu na to, že ve věci nelze vydat usnesení o přerušení řízení. Provedení záznamu do katastru nemovitostí není správním řízením, a proto není ani co přerušovat. Katastrální úřad tedy nemůže ani provést záznam do katastru nemovitostí, ani stěžovateli vrátit jím předložené listiny. Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá, že žalovaný neprovedl na základě jím podaného řádného návrhu záznam do katastru nemovitostí a stav zápisu v katastru tak neodpovídá skutečnosti. Na místo stěžovatele je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán jeho právní předchůdce. Tento nezákonný stav nezhojil ani městský soud, který se nevypořádal s judikaturou Nejvyššího správního soudu, zejména pak „s rozhodnutím ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Aps 3/2008-9“. Katastrální úřad nemůže zásadu priority aplikovat dogmatickým způsobem, neboť taková aplikace má za následek dlouhodobý zásah do vlastnického práva stěžovatele. V katastru nemovitostí je zapsán neexistující subjekt, právní předchůdce stěžovatele, přičemž jak tento právní předchůdce, tak stěžovatel se více jak 6 let snaží o uvedení stavu zápisu v katastru nemovitostí do souladu se skutečností. Nečinnost katastrálního úřadu komplikuje stěžovateli nakládání s nemovitostmi, jejich správu a jednání s nájemci. Zapříčinila i vedení desítek soudních sporů, např. o zaplacení nájemného či nahrazení souhlasu ve smyslu § 185e) občanského soudního řádu, o určení vlastnictví apod. Aplikace této zásady nahrává tomu, kdo chce úmyslně blokovat zápis vlastnického práva ve prospěch oprávněné osoby. Nedůvodné návrhy tak mohou zablokovat nakládání s nemovitostmi na desítky let. Bez provedení zápisu je postavení stěžovatele nejisté, provedení záznamu naopak eliminuje další zpochybňování vlastnického práva stěžovatele. Katastrální úřad není oprávněn při provádění záznamu postupovat analogicky dle ustanovení § 145 odst. 2, věta druhá, správního řádu, jak nesprávně uvedl městský soud. Pokud by zákonodárce chtěl, aby později zahájené záznamové řízení bylo automaticky přerušeno od jeho zahájení do vyřízení časově předcházejících návrhů, výslovně by to uvedl v zákoně. Ke stavění běhu 30 denní lhůty pro vyřízení návrhu tak nemohlo dojít. Soud vyložil nesprávně i ustanovení § 5 odst. 5 zákona o zápisech, neboť uvedené ustanovení se týká výhradně vkladů. Předmětné ustanovení navíc řeší přerušení řízení nikoli od okamžiku zahájení řízení, ale až od okamžiku vydání rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vklad. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť soud bez dalšího převzal argumentaci žalovaného, aniž by se vypořádal s argumentací a důkazy stěžovatele. Ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 s. ř. s. mají účastníci v řízení rovné postavení. Soud dospěl k závěru, že vyřízení návrhu stěžovatele zejména brání řízení V5652/2006101, které bylo zahájeno dne 1. 2. 2006. Teprve dne 20. 9. 2011, tzn. po více jak 5 letech od zahájení řízení, vydal žalovaný zamítavé rozhodnutí. Poté byla ve věci podána civilní žaloba, jejíž vyřízení může trvat i několik let. Pokud by se tedy dosavadní časový průběh tohoto řízení vynásobil počtem řízení s lepším pořadím, dostala by se projednávaná věc na řadu za několik desítek let. Zásadním pochybením soudu je však to, že tento nepřezkoumal, zda žalovaný v předcházejících řízeních dodržel všechny zákonem stanovené lhůty pro vyřízení věci a vydání rozhodnutí. Pokud by totiž žalovaný nedodržel v řízení V-5652/2006-101 zákonné lhůty pro vyřízení návrhu, prodlení s vyřízením věci by se promítlo do všech navazujících řízení, včetně návrhu stěžovatele v proje