10 Afs 53/2014 — Nejvyšší správní soud

10 Afs 53/2014- 72 - text 10 Afs 53/2014 - 74 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: J. K., zast. Mgr. Ing. Janem Vránou, advokátem se sídlem Na Skalce 765/17, Praha 5, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 3. 12. 2012, č. j. 8692/12-1300, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2014, č. j. 10 Af 26/2013-33, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci, obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [1] Rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „původní žalovaný“) ze dne 3. 12. 2012, č. j. 8692/12-1300, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu v Milevsku (dále jen „správce daně“) ze dne 11. 4. 2012, kterými byla žalobci rozhodnutími doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2007, 3. čtvrtletí 2007, 4. čtvrtletí 2007, 1. čtvrtletí 2008, 2. čtvrtletí 2008, 3. čtvrtletí 2008, 4. čtvrtletí 2008 a současně s tím sdělena povinnost zaplatit penále; rozhodnutí správce daně byla potvrzena. [2] S účinností zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ke dni 1. 1. 2013 se žalovaným namísto původně žalovaného stalo v řízeních navazujících na jeho rozhodnutí Odvolací finanční ředitelství. [3] Žalobu proti rozhodnutí původního žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dál jen „krajský soud“) zamítl, neboť žalobce neprokázal faktické uskutečnění zdanitelných plnění dle § 72 odst. 1 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Krajský soud ve shodě s žalovaným i správcem daně uvedl, že obchodní společnosti, které měly údajně dle daňových dokladů vykonávat práce pro žalobce, neměly žádné zaměstnance, a dále osoby, které je měly při jednání zastupovat, neměly vědomost o tom, co a jak tyto společnosti vykonávaly, žalobce neznaly a nikdy s ním nejednaly. [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku uvedl, že z výroku rozhodnutí původního žalovaného není patrno, vůči kterým rozhodnutím bylo odvolání zamítnuto. [5] Původní žalovaný na jedné straně uvedl, že v průběhu daňové kontroly zjistil existenci přijatých daňových dokladů od subdodavatelů stěžovatele, na nichž bylo uvedeno, že se jednalo o pomocné stavební práce, resp. o bourací, úklidové, výkopové či přípravné práce; podpisy příjemců hotovosti však byly nečitelné. Na straně druhé však původní žalovaný dodal, že na základě dožádání místně příslušných správců daně těchto příjemců zjistil, že dotčené společnosti jsou nekontaktní, nepodaly daňová přiznání za příslušná daňová období, neměly zaměstnance a stěžovatel s nimi neuzavíral smlouvy o dílo. Tato tvrzení jsou dle stěžovatele ve zřejmém rozporu. [6] Rozporná je i skutečnost, že původní žalovaný ve svém rozhodnutí odkazoval na svědeckou výpověď J. M., jež uvedla, že se stěžovatelem byl v kontaktu Ukrajinec jménem V., se kterým ona sama s ním dvakrát jednala, předala mu daňový doklad, převzala platbu v hotovosti a připravovala doklady na základě pokynů Z. D. a A. G.. Správce daně i původní žalovaný, přestože její výpověď shledali věrohodnou, tento důkaz vyhodnotili tak, že neprokazuje skutečné provedení předmětných prací. [7] Původní žalovaný nevzal v úvahu, že stěžovatel uzavíral smlouvy o dílo ústně, což neodporuje žádnému právnímu předpisu. Stěžovatel navíc původnímu žalovanému předložil listinné důkazy obsahující objednávky, smlouvy o dílo, předávací protokoly i položkové rozpočty, přičemž dále navrhl výslech celé řady svědků a předložil 10 stran fotografií staveb. Stěžovatel předložil původnímu žalovanému také kopie stavebních deníků, včetně zakládacího listu, ve kterém je uveden investor, popř. projektant i stavební dozor. Výslechy dalších svědků přitom původní žalovaný i správce daně pro nadbytečnost odmítli. Postup původního žalovaného byl tudíž v rozporu jednak s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a jednak také s § 2 odst. 1, 3 a 7 a § 50 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), a § 5 odst. 1 zákona č. 290/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“). [8] Krajský soud nevzal uvedené skutečnosti v úvahu, jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Krajský soud připustil, že práce byly provedeny, stěžovatel na ně tedy musel vynaložit určité náklady. Tato skutečnost měla být prokázána znaleckým posudkem a nikoli prostřednictvím pomůcek, dle kterých správce daně stanovil náklady 80 % příjmů z řemeslných činností, které jsou však nereálné v oboru, v němž stěžovatel podnikal. Základ daně byl tudíž stanoven způsobem majícím za následek ekonomickou likvidaci stěžovatele. [9] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. [10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že břemeno tvrzení i břemeno důkazní leží v daňovém řízení na stěžovateli, přičemž z průběhu daňové kontroly vyplývá, že se stěžovatel dostal do důkazní nouze, neboť správci daně předložil pouze vystavené doklady od osob, jež měly údajně zastupovat předmětné obchodní společnosti. Žalovaný nespatřuje rozpor v tom, že správce daně na jedné straně shledal podpisy na daňových dokladech nečitelnými, pročež nebylo možné určit příjemce hotovosti, a na straně druhé na základě dožádání místně příslušných správců daně těchto příjemců zjistil, že dotčené společnosti jsou nekontaktní, nepodaly daňová přiznání za příslušná daňová období, neměly zaměstnance a stěžovatel s nimi neuzavíral smlouvy o dílo. Správce daně pouze konstatoval, co bylo zjištěno z předložených dokladů a co vyplynulo z dožádání u místně příslušného správce daně obchodních společností, jež měly údajně daňové doklady vystavit. Výpověď J. M. pak prokazuje pouze to, že některé práce byly na stavbách pro stěžovatele skutečně provedeny, avšak v jakém rozsahu a kolik za ně stěžovatel zaplatil, prokázáno nebylo. Za těchto okolností správce daně musel přikročit ke stanovení daně dle pomůcek. K námitce stěžovatele, dle které žádný předpis nenařizuje písemnou formu smlouvy o dílo, žalovaný opětovně poukázal na důkazní břemeno, které nese stěžovatel. Ve zbytku žalovaný odkázal na rozhodnutí původního žalovaného a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. II. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu [11] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů. Ověřil též, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. [12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, jejíž důvodnost by sama o sobě postačovala k jeho zrušení. Ve své ustálené judikatuře Nejvyšší správní soud konstatoval, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem rozhodné skutečnosti posoudil (srov. např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud přitom neshledal, že by v napadeném rozhodnutí krajského soudu absentoval některý z výše uvedených požadavků. Krajský soud přehledně popsal rozhodný skutkový stav a s žalobními námitkami se řádně a srozumitelně vypořádal. [13] Nedůvodná je i námitka stěžovatele, dle které z výroku rozhodnutí původního žalovaného není patrno, vůči kterým rozhodnutím bylo odvolání zamítnuto. [14] Stěžovatel podal dne 16. 5. 2012 vůči rozhodnutím správce daně (dodatečným platebním výměrům) odvolání, jež doplnil podáním ze dne 11. 9. 2012, 24. 9. 2012, 27. 9. 2012 a 25. 10. 2012, kterými byla žalobci rozhodnutími ze dne 11. 4. 2012 doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2007, 3. čtvrtletí 2007, 4. čtvrtletí 2007, 1. čtvrtletí 2008, 2. čtvrtletí 2008, 3. čtvrtletí 2008, 4. čtvrtletí 2008 a současně s tím sdělena povinnost zaplatit penále. Původní žalovaný v souladu s § 7 odst. 2 daňového řádu následně vydal společné rozhodnutí o odvolání. V záhlaví rozhodnutí původního žalovaného je uveden výčet rozhodnutí, vůči kterým stěžovatel odvolání podal. Výrok „[o]dvolání se zamítá a napadená rozhodnutí se potvrzuje“ (byť obsahující zřejmou gramatickou chybu) ve spojení se záhlavím a odůvodněním předmětného rozhodnutí přitom nevzbuzují žádnou pochybnost o tom, že původní žalovan