10 As 66/2014 — Nejvyšší správní soud

10 As 66/2014- 90 - text 10 As 66/2014 - 97 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Petra Mikeše a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Ing. J. B., zast. JUDr. Lubomírem Kolaříkem, advokátem se sídlem Svatovítské náměstí 126, Pelhřimov, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, za účasti osoby zúčastněné: M. D., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2009, čj. KUJI 52 937/2009, sp. zn. OUP 195/2009-DI-2, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2014, čj. 29 A 3/2013-165, takto: I. Kasační stížnost se zamítá . II. Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci [1] Městský úřad Humpolec (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 6. 4. 2009 rozhodnutí o dodatečném povolení stavby, čj. STAV/8227/09/Za/Ob-238/2006, na stavbu stavebníka M. D. „Výměna technologického zařízení (výměna kotle + filtračního zařízení centrálního odsávání) provozovny Dřevo Senožaty VD“. Žalobce, vlastník sousedního pozemku, podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Žalovaný odvolání žalobce zamítl rozhodnutím označeným v záhlaví. [2] Toto rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou u krajského soudu. Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, čj. 29 Ca 187/2009-61. Poté, co zdejší soud ke kasační stížnosti žalobce původní rozsudek krajského soudu z důvodu procesního pochybení zrušil (sp. zn. 1 As 104/2012), rozhodoval krajský soud o žalobě žalobce na ústním jednání dne 6. 2. 2014 znovu rozsudkem uvedeným v záhlaví. [3] Krajský soud při posuzování věci vycházel ze zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, účinného do 31. 12. 2005, a dále ze zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, účinného do 31. 12. 2006. V odůvodnění napadeného rozsudku dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Předně konstatoval, že předmětem řízení je posouzení správnosti postupu správních orgánů při vydávání dodatečného stavebního povolení pouze pro výměnu kotle a filtračního zařízení centrálního odsávání. K věci samotné krajský soud zejména uvedl, že je v dispozici stavebníka (vlastníka nepovolené stavby), zda podá žádost o dodatečné povolení stavby, či nikoliv. Účelem tohoto řízení je uvedení právního stavu do souladu se stavem faktickým. V daném případě stavebník (resp. i jeho právní předchůdce Dřevo Senožaty, v. d.) žádost podal. Krajský soud uznal, že stavební řízení nebylo vedeno v souladu se zásadou rychlosti a efektivity správního řízení, doba řízení však sama o sobě nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Dále se krajský soud postupně vyjádřil k námitkám v žalobě uplatněným pod body I. až XIV. Konstatoval, že rozhodnutí žalovaného nevykazuje vady, pro něž by muselo být zrušeno a správní orgán nevybočil z mezí a hledisek stanovených zákonem pro správní uvážení. O nákladech řízení rozhodl na základě § 60 odst. 1 s. ř. s. výroky III. a IV., kdy o odměně za zastupování a o náhradě hotových výdajů ustanovenému zástupci pro řízení o předchozí kasační stížnosti rozhodl tak, že je hradí stát (k tomu viz níže bod III.D. níže). II. Stručné shrnutí argumentů v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného [4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V rozsáhlé kasační stížnosti (29 stran) stěžovatel uplatňuje celou řadu několikrát se opakujících kasačních námitek, které z větší části kopírují námitky žalobní, příp. odvolací. Jde zejména o tyto námitky: obtěžování stěžovatele a jeho rodiny nadměrným hlukem, prachem, pachem, pilinami, kouřem, popílkem, vibracemi a z toho vyplývající zdravotní potíže, spalování neschváleného nebezpečného topiva v kotli místo dřeva, kontaminace spodní vody ve studni stěžovatele, nedostatečné sankcionování osoby zúčastněné na řízení ze strany žalovaného, nesplnění požadavků na nerušené bydlení, nevyhlášení ochranných pásem kolem dotčené stavby, nesplnění zákonných podmínek pro umístění stavby, výklad pojmu „veřejný zájem“, nezohlednění znaleckých posudků vypracovaných pro účely řízení před civilními soudy (Okresní soud v Pelhřimově, sp. zn. 5 C 540/1999 a 4 C 556/2001) a dalších důkazních prostředků (např. stanovisko MUDr. R. z Ministerstva životního prostředí, stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 30. 8. 2004, tzv. „dotazníková akce“, atd.). Stěžovatel má za to, že krajský soud se s těmito námitkami vypořádal nedostatečně nebo vůbec, proto považuje jeho rozsudek předně za nepřezkoumatelný. [5] Současně stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nesprávně právně věc posoudil, protože vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu ve správním řízení. Správní orgány zjistily stav věci v rozporu s § 3 odst. 3 a 4 zákona č. 71/1967 Sb. a v rozporu s § 62 zákona č. 50/1976 Sb. Krajský soud pouze opisoval výroky žalovaného a dokazování soudu bylo neobjektivní, případně žádné. Návrhy stěžovatele na provádění důkazů krajský soud zamítl, návrhy osoby zúčastněné na řízení však připustil. Z toho stěžovatel dovozuje, že krajský soud straní osobě zúčastněné na řízení i žalovanému a porušuje tak zásadu rovnosti stran. Stěžuje si také na nemorální chování osoby zúčastněné na řízení při ústním jednání před krajským soudem dne 6. 2. 2014. [6] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěry krajského soudu o předmětu řízení. Není totiž pravdou, že předmětem řízení byla pouze sporná technologická zařízení; naopak, předmětem řízení měla být provozovna osoby zúčastněné na řízení jako celek, neboť hluk a emise ze sporného technologického zařízení je nutno ve výsledku sčítat s provozem v celé provozovně. I v této části považuje stěžovatel napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. V této souvislosti stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby provedl důkaz spisem Okresního soudu v Pelhřimově 5 C 540/1999 a k tomuto účelu navrhl, aby si ho zdejší soud vyžádal. Dále stěžovatel zdejší soud vyzval, aby zajistil jednotu rozhodování dle § 12 s. ř. s., neboť rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově a napadený rozsudek krajského soudu jsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu týkajícího se věci obtěžování hlukem, sp. zn. 22 Cdo 2808/2007. [7] Stěžovatel je nespokojen i s délkou celého řízení. Má za to, že došlo k průtahům řízení ze strany žalovaného i soudu. Navíc, dodatečné stavební povolení je dle stěžovatele nicotné, neboť osoba zúčastněná na řízení podepsala dne 10. 10. 2008 protokol, v němž se zavázala stavbu odstranit do 31. 5. 2009. Tento důkaz soud i žalovaný ignorovali. [8] Nesprávný postup v řízení vytýká stěžovatel i krajskému soudu, který, ač byl na to zdejším soudem upozorněn v rozhodnutí o předchozí kasační stížnosti, stěžovateli nedoručil vyjádření osoby zúčastněné na řízení k žalobě. [9] Konečně, stěžovatel též zpochybňuje rozhodnutí o nákladech řízení. Krajský soud totiž nerozhodl o nákladech řízení ve výši 219 343 Kč, které stěžovatel uplatňoval v podání návrhu na určení lhůty k provedení úkonu krajským soudem ze dne 6. 1. 2014 a na jednání před krajským soudem dne 6. 2. 2014. Poukazuje na skutečnost, že tyto náklady vznikly především před Okresním soudem v Pelhřimově, neboť to byl právě žalovaný, který odkázal stěžovatele s námitkou obtěžování emisemi na okresní soud. Žalovaný v rozporu s § 3 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., nechránil práva stěžovatele a nepoučil stěžovatele, že náklady v takové výši vzniknou. [10] Stejně tak stěžovatel nesouhlasí s výrokem o nákladech do té míry, že by odměna za zastupování ustanovenému advokátovi měla být placena Krajským soudem v Brně. Vzhledem k tomu, že předchozí kasační stížnost stěžovatele byla úspěšná a náklady vznikly zaviněním žalovaného, měl by náklady řízení hradit dle § 60 odst. 1 a 6 s. ř. s. žalovaný. [11] Stěžovatel se cítí být zkrácen na právech vyplývajících z čl. 10 Ústavy, z čl. 11, 35, 37 odst. 3 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a z čl. 1 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. [12] Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. [13] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v přípisu ze dne 14. 4. 2014. Odkázal na svá předešlá vyjádření k věci. Nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že vedl řízení se zbytečnými průtahy. Naopak, plně respektoval lhůty pro vydání rozhodnutí o odvolání dle § 71 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Věc stěžovatele je zvlášť složitý případ a žalovaný rozhodl vždy ve lhůtě 60 dnů od předložení spisu. Dále žalovaný uvedl, že nebyl oprávněn ukládat pokuty za porušení stavební kázně, neboť věc nepřevzal a nerozhodoval namísto stavebního úřadu. Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. III. Právní názor Nejvyššího správního soudu [14] Předtím, než zdejší soud mohl věcně posoudit přípustné kasační námitky, musel se zabývat vymezením předmětu daného řízení a