10 As 84/2014 — Nejvyšší správní soud

10 As 84/2014- 59 - text 10 As 84/2014 - 66 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Naděždy Řehákové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: Teplárna Liberec, a. s., se sídlem tř. Dr. Milady Horákové 641/34a, Liberec 4, zast. Mgr. Martinem Pecklem, advokátem se sídlem Italská 27, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Společenství vlastníků bytů domu Jáchymovská 266, 267, se sídlem Jáchymovská 266, Liberec 10, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2013, č. j. OÚPSŘ 28/2013-330-rozh., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 3. 2014, č. j. 59A 44/2013-42, t a k t o : I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Předmět řízení a vymezení sporu před krajským soudem [1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 2. 4. 2013, č. j. OÚPSŘ 28/2013-330-rozh. Tímto rozhodnutím bylo k odvolání stěžovatele částečně změněno a ve zbývající části potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Liberec, odboru stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) ze dne 24. 7. 2012, č. j. SURR/7130/062535/12-No, CJ MML 101183/12. Uvedeným prvostupňovým rozhodnutím bylo Společenství vlastníků bytů domu Jáchymovská 266, 267 (dále jen „osoba zúčastněná na řízení“) vydáno stavební povolení na stavbu „Změna způsobu vytápění a ohřevu TV pro bytový dům Jáchymovská 266, 267, Liberec – instalace plynových kotlů“. Částečná změna výroku stavebního povolení spočívala ve změně definice povolované stavby. [2] Stěžovatel byl účastníkem stavebního řízení ve stadiu odvolacího řízení z důvodu vlastnického práva k soustavě zásobování tepelnou energií v Liberci (dále též „SZTE“), která zahrnuje i rozvod vedoucí k předmětnému bytovému domu, a z důvodu svého práva odpovídajícího věcnému břemeni ve smyslu zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „energetický zákon“). V řízení před krajským soudem zdůrazňoval zkrácení na svých právech v důsledku neúplného přezkumu rozhodnutí stavebního úřadu a závazných stanovisek dotčených orgánů státní správy. Dopady výstavby plynové kotelny do práv stěžovatele žalovaný posoudil formalisticky, výlučně ve vztahu k přípojce k danému objektu, aniž by náležitě posoudil jeho další námitky ohledně podmínek povolení stavby energetického zákona, zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, a zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona). [3] Stěžovatel v podané žalobě namítal rozpor s energetickým zákonem. [4] Vytýkal, že podle ustanovení § 77 odst. 5 cit. zákona nebyl správně posouzen soulad změny způsobu vytápění s územní energetickou koncepcí města Liberec, podle které v mimocentrální oblasti, ve které se předmětný bytový dům nachází, je třeba v dosahu vybudované soustavy CZT (centrálního zdroje tepla) upřednostňovat dodávkové teplo, neboť zemní plyn lze preferovat jen při splnění podmínek ekonomické a ekologické přijatelnosti v lokalitách nedostupných ze systému CZT. Namítal, že žalovaný územní energetickou koncepci považoval jen za odborný podklad a dle ustanovení § 2 odst. 2 písm. c) body 3 a 14 energetického zákona nepřihlédl k tomu, zda povolovaná stavba nebude ohrožovat veřejný zájem na zajištění provozuschopnosti SZTE, udržení cen za dodávané teplo na co nejnižší úrovni a ochraně životního prostředí, poukázal přitom na technické, ekonomické i ekologické důsledky stavby. [5] Stěžovatel v podané žalobě namítal rozpor se zákonem na ochranu ovzduší. [6] Stěžovatel se neztotožnil se způsobem doložení ekonomické přijatelnosti změny vytápění ve smyslu ustanovení § 16 odst. 7 zákona o ochraně ovzduší, jež zakotvuje povinnost využití tepla ze SZTE nebo zdroje, který není stacionárním zdrojem. Doplnil, že vzniká nový zdroj znečištění, který má být posuzován spolu s ostatními zdroji znečištění, které vznikají odpojováním dalších bytových domů v sousedství. [7] Stěžovatel v podané žalobě namítal rozpor se stavebním zákonem. [8] Stěžovatel vytýkal neprovedení územního řízení a nevydání územního rozhodnutí na předmětnou stavbu. Podle názoru stěžovatele mělo být před vydáním stavebního povolení vedeno územní řízení podle § 81 odst. 2 stavebního zákona, protože stavba bude mít významné dopady na okolí, včetně popsaných dopadů na SZTE a životní prostředí a tyto dopady měly být v územním řízení kvalifikovaně posouzeny. Stavba, kterou dojde ke změně v užívání části prostor bytového domu, není pouhou stavební úpravou, ale vzhledem k vyvedenému komínovému tělesu nástavbou ve smyslu § 2 odst. 5 písm. a) stavebního zákona. [9] Stěžovatel v podané žalobě namítal i porušení procesních předpisů, které spatřoval v tom, že žalovaný odmítl jeho námitky s poukazem na ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona. Stěžovatel z ustanovení § 89 odst. 2 ve spojení s § 149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, dovozoval, že žalovaný byl povinen si vyžádat potvrzení nebo změnu závazných stanovisek Hasičského záchranného sboru Libereckého kraje ze dne 26. 4. 2012, Krajské hygienické stanice Libereckého kraje ze dne 23. 4. 2012 a Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí ze dne 9. 5. 2012 od správního orgánu nadřízeného, a to bez ohledu na obsah odvolacích námitek. Stěžovatel namítal nedostatek závazného stanoviska Státní energetické inspekce (dále jen „SEI“) dle ustanovení § 94 odst. 3 energetického zákona a porušení § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu, spočívající v odmítnutí argumentace stěžovatele pro omezenou možnost podávání námitek ve stavebním řízení. II. Posouzení věci krajským soudem [10] Krajský soud při posuzování postavení stěžovatele ve stavebním řízení a jeho námitek uplatňovat procesní práva vycházel z judikatury Nejvyššího správního soudu, obsažené např. v rozsudcích č. j. 9 As 52/2011-159 a č. j. 7 As 108/2010-71, v nichž se tento soud zabýval otázkou možnosti dodavatele tepelné energie uplatňovat v řízení o změně způsobu vytápění a „odpojování“ bytových domů od SZTE námitky. Krajský soud uvedl, že postavení stěžovatele jako držitele licence na rozvod tepla a dodavatele tepelné energie do budov v rámci obchodních vztahů determinuje možnost vznášet jen některé námitky. Krajský soud také s odkazem na další rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2004, čj. 7 A 139/2001-67, a ze dne 11. 7. 2007, čj. 2 As 10/2007-83, uvedl, že stěžovatel nebyl oprávněn uplatňovat žalobní námitky k ochraně veřejných subjektivních práv jiné osoby či k ochraně veřejného zájmu, ale podle ustanovení § 114 odst. 1 stavebního zákona mohl úspěšně vznášet jen ty námitky, kterými by poukázal na přímé dotčení svých práv odpovídajících zákonnému věcnému břemeni za účelem přístupu ke svému rozvodnému tepelnému zařízení v bytovém domě. V dané věci se však stěžovatel dovolával ochrany svého vlastnického práva k SZTE ve veřejném zájmu a nadto jen obecně. Nespecifikoval, jak se povolené stavební úpravy konkrétně dotknou jeho práv k SZTE, pouze zmiňoval snížení účinnosti a provozuschopnosti SZTE a technické problémy. Podle krajského soudu ze žádného ustanovení energetického zákona ani z jiného právního předpisu nevyplývá povinnost správních orgánů ve stavebním řízení zjišťovat, jak se případně změna způsobu vytápění dotkne provozování SZTE jako celku, a řešit, zda v důsledku povolované změny způsobu vytápění dojde k tomu, že provozování SZTE již nebude pro dodavatele možné či ekonomické. Krajský soud seznal, že ustanovení § 77 odst. 5 a rovněž ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, a s účinností od 1. 9. 2012 ustanovení § 16 odst. 7 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, se změnou způsobu vytápění počítá (a to právě i ve formě odpojení od stávající SZTE a zřízení vlastního zdroje vytápění), neboť odběrateli se v takovém případě ukládá povinnost hradit náklady spojené s odpojením od rozvodného tepelného zařízení, a případně náklady na přeložku rozvodných tepelných zařízení dle ustanovení § 86 odst. 2 energetického zákona. Krajský soud uvedl, že otázka zhoršení provozuschopnosti či dokonce ekonomiky provozu SZTE nemohla být za daného legislativního rámce řešena ve stavebním řízení a nemohla být důvodem pro odepření vydání povolení na změnu způsobu vytápění při splnění zákonných podmínek. Ani stoupající cena tepelné energie pro o