3 Ads 106/2013 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 106/2013- 29 - text 3 Ads 106/2013 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jana Vyklického v právní věci žalobkyně: MUDr. I.B., zastoupené Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem Lešetín I/674, Zlín, proti žalované: Česká lékařská komora, Dolní náměstí 27/38, Olomouc, o přezkoumání rozhodnutí čestné rady žalované ze dne 3. 6. 2011, č. j. 04/63/439, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2013, č. j. 78 Ad 6/2011 – 37 t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Marku Davidovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4.114 Kč. Přiznaná částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dní od právní moci tohoto rozhodnutí. IV. Žalovaná je povinna uhradit České republice na náhradě nákladů právního zastoupení žalobkyně částku 4.114 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku, a to na účet Nejvyššího správního soudu vedený u České národní banky č. 46127621/0710, v. s. 31062013. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností brojila žalovaná (dále také „stěžovatelka“) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajského soudu“) ze dne 28. 11. 2013, č. j. 78 Ad 6/2011-37 (dále jen „napadený rozsudek“), jímž krajský soud zrušil rozhodnutí čestné rady České lékařské komory ze dne 3. 6. 2011, č. j. 04/63/439 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím stěžovatelka rozhodla o vyloučení žalobkyně z České lékařské komory (dále také „ČLK“). Napadeným rozhodnutím rozhodla čestná rada ČLK o tom, že se žalobkyně disciplinárně provinila tím, že v rámci zdravotní péče poskytované pacientce J. S. tuto pacientku dopisem ze dne 2. 6. 2004 podrobně instruovala, jak má postupovat při zdravotní prohlídce ze strany Okresní správy sociálního zabezpečení tak, aby při této prohlídce byl zdravotní nález objektivně horší, než nález odpovídající skutečnému zdravotnímu stavu pacientky, přičemž tuto pacientku vybavila léky, které vzhledem ke svému skutečnému zdravotnímu stavu nepotřebovala a jejichž užívání by ji mohlo poškodit. Tímto jednáním se dopustila porušení povinnosti vykonávat lékařské povolání odborně, v souladu s etikou a způsobem stanoveným zákony, stavovskými předpisy a závaznými stanovisky komory dle § 9 odst. 2 písm. a) zák. č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o komorách“) a § 7 odst. 2 písm. a) Stavovského předpisu komory č. 1 – Organizačního řádu, když toto jednání je v rozporu nejen s požadavkem poskytování zdravotní péče lege artis dle ust. § 11 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., ale je i porušením stavovské povinnosti být za všech okolností ve svých profesionálních rozhodnutích nezávislý a odpovědný dle § 1 odst. 4 Etického kodexu komory (dále jen „Etický kodex“), povinnosti neposkytovat odborně neodpovídající vyjádření, z nichž by plynuly občanům neoprávněné výhody dle § 2 odst. 13 Etického kodexu a povinnosti být si vědom své občanské úlohy i vlivu na okolí dle § 2 odst. 18 Etického kodexu, čímž se žalobkyně disciplinárně provinila, a za to jí bylo dle § 13 odst. 3 písm. a) Stavovského předpisu komory č. 4 – Disciplinárního řádu (dále jen „disciplinární řád“) a podle § 18 odst. 3 písm. c) zákona o komorách uloženo disciplinární opatření – vyloučení z České lékařské komory. Čestná rada ČLK se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřila i k námitce promlčení a k úpravě promlčecí doby v disciplinárním řádu. Uvedla, že ke své disciplinární pravomoci jsou orgány ČLK zmocněny přímo zákonem o komorách (nikoli zákonem o přestupcích), kdy podle § 2 odst. 2 písm. f) zákona o komorách jsou komory oprávněny vykonávat disciplinární pravomoc v rozsahu stanoveném tímto zákonem, současně § 15 odst. 2 písm. a) zákona o komorách zmocňuje ČLK k vydání disciplinárního řádu. Je tu tedy přímé zmocnění k vydání stavovského předpisu upravujícího procesní pravidla disciplinárního řízení před orgány stěžovatelky, přičemž tyto orgány vykonávají disciplinární pravomoc v souladu se zákonem o komorách, nikoli už v souladu se zákonem o přestupcích či zákonem jiným. Zákon o přestupcích nelze obecně použít jako podpůrný předpis, nelze jej pak použít ani analogicky, když § 2 odst. 1 disciplinárního řádu výslovně upravuje institut promlčení, a to na základě zmocnění zákonem o komorách, v souladu s ním a v jeho mezích. V napadeném rozhodnutí je zdůrazněno, že princip počítání promlčecí lhůty v disciplinárním řízení žalované již několikrát zkoumal i krajský soud, kdy se odkazuje na rozsudky krajského soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. 22 Ca 210/2008 a ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 22 Ca 220/2008, přičemž kasační stížnosti proti těmto rozsudkům byly Nejvyšším správním soudem zamítnuty. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobkyně namítala, že ČLK nevzala v potaz porušení listovního tajemství podle čl. 13 Listiny základních práv a svobod vztahujícího se k dopisu pacientce, tím zároveň poukázala na nezákonnost tohoto důkazu. Dále žalobkyně namítala, že se jedná o řízení o disciplinárním deliktu, a tento delikt by měl být následně posuzován spíše jako přestupek. Jakákoliv společenská škodlivost deliktu od jeho spáchání vymizela. Dále namítala, že i zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), stanoví, že provinění musí být projednáno do 1 roku od spáchání deliktu. Disciplinární řád je pouze interní předpis a neměl by odporovat zákonu. Provinění je tak podle žalobkyně promlčeno a nemělo by být dále projednáváno. Žalobkyně zdůraznila i úpravu trestněprávní, která stanoví tříletou promlčecí dobu u lehčích trestných činů. Krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Nejprve krajský soud zrekapituloval časovou posloupnost relevantních úkonů v řízení před ČLK i soudem. Dále krajský soud shrnul relevantní zákonnou úpravou. K námitce žalobkyně, že úprava dob, po které se „promlčecí“ lhůta dle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu přerušuje, je v rozporu s obecnou úpravou promlčení provinění fyzických osob, které nejsou trestným činem, tj. s úpravou obsaženou v § 20 zákona o přestupcích, krajský soud uvedl, že disciplinární delikt je proviněním fyzické osoby, které není přestupkem. Zákon o přestupcích přitom svou působnost váže jen na přestupky, nikoli na disciplinární delikty. Úprava provedená disciplinárním řádem nemůže být v rozporu se zákonem o přestupcích, když disciplinární řád a zákon o přestupcích opravují zcela odlišný okruh otázek, obdobné závěry je třeba učinit i ve vztahu disciplinárního deliktu a trestného činu. Jednotlivá úprava postihů za disciplinární delikty v jednotlivých oblastech je pak provedena vždy konkrétními právními předpisy upravujícími právě tuto oblast. Pokud pak zákon o komorách – na rozdíl od některých jiných zákonů upravujících disciplinární delikty – otázku zániku práva disciplinární delikt projednat a jeho pachatele za něj postihnout neupravuje a pokud současně k úpravě procesních otázek disciplinárního řízení zmocňuje stěžovatelku (§ 15 odst. 2 písm. a) zákona o komorách), je třeba konstatovat, že zánik práva provinění projednat a o něm rozhodnout je – na rozdíl od zániku trestnosti – institutem práva procesního. Na základě zmocnění obsaženého v § 15 odst. 2 písm. a) zákona o komorách byla stěžovatelka oprávněna upravit otázky zániku práva disciplinární delikt člena ČLK projednat a o něm rozhodnout ve svém stavovském předpise – disciplinárním řádu, a to bez ohledu na úpravu provedenou zákonem o přestupcích. Krajský soud zdůraznil, že podle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu se dále vyjmenovanými skutečnostmi lhůta k projednání disciplinárního deliktu staví, nikoli přerušuje. Dále zdůraznil, že pokud uplynutí lhůty v předpisech veřejného práva má za následek zánik práva (zde zánik práva disciplinární delikt projednat a o něm rozhodnout), jedná se o prekluzi (zánik práva), nikoli o promlčení (situaci, kdy právo dále existuje, v případě vznesení námitky však nepožívá ochrany rozhodujícího orgánu). Lhůta uvedená v § 2 odst. 1 disciplinárního řádu je tak svou povahou prekluzivní. První skutečností, která dle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu staví běh prekluzivní lhůty, je den, kdy stížnost komoře došla (lhůta neběží pouze po dobu tohoto jednoho dne). Druhou skutečností, která běh prekluzivní lhůty podle § 2 odst. 1 disciplinárního řádu staví, je trvání předběžného šetření. Předběžné šetření následuje po podání jakékoli stížnosti, jedná se o řízení po dobu od doručení stížnosti žalované do rozhodnutí o ukončení předběžného šetření. Stížnost je svou povahou toliko „podnětem“ k zahájení disciplinárního řízení (které příp