4 As 2/2013 — Nejvyšší správní soud

4 As 2/2013- 75 - text 4 As 2/2013 - 80 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobců: a) L. C., b) BcA. A. C., oba zast. Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4, Praha 2, o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 A 43/2012 – 118, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 9. 2009, č. j. 36110/2009-HH-30.1-13.8.09, bylo změněno rozhodnutí Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 7. 7. 2009, č. j. 6574/2008/BM/PRAV, konkrétně výše pokuty uložená každému ze žalobců snížena z částky 6000 Kč na 4000 Kč; mimoto byl změněn údaj o aplikovaném ustanovení z § 52 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o přestupcích“), na písm. b) téhož ustanovení, jakož i o nejzazším termínu očkování ze dne 24. 3. 2009 na dne 25. 3. 2009. Ve zbytku bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. [2] Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla ve společném řízení podle § 57 odst. 2 zákona o přestupcích každému ze žalobců uložena pokuta podle § 29 odst. 2, s přihlédnutím k § 11 odst. 1, § 12 odst. 1 a § 13 odst. 1 zákona o přestupcích. Žalobci (každý z nich jednotlivě) byli uznáni vinnými ze spáchání přestupku na úseku zdravotnictví, uvedeného v § 29 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, kterého se dopustili tím, že nesplnili povinnost k předcházení vzniku šíření infekčních onemocnění, stanovenou v § 46 odst. 1 a 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“), ve spojení s § 4 odst. 1 vyhlášky č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 537/2006 Sb.“), když nezajistili, aby se jejich nezletilá dcera A. C., nar. X, podrobila u zvoleného praktického lékaře pro děti a dorost MUDr. Z. A., X, základnímu očkování proti záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivnímu onemocnění vyvolanému původcem Haemophilus influenzae b, přenosné dětské obrně a virové hepatitidě typu B, a to v termínech stanovených uvedenými právními předpisy. Současně byla každému ze žalobců uložena povinnost nahradit paušální částku nákladů spojených s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč. [3] V odůvodnění rozhodnutí se žalovaný ztotožnil se závěrem správního orgánu prvního stupně, že jednáním žalobců byly naplněny formální znaky skutkové podstaty předmětného přestupku, jakož i znak materiální, spočívající ve významném riziku poškození veřejného zdraví. Žalovaný poukázal na § 46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví a vyložil, že jedinou zákonnou překážku z povinnosti podrobit se pravidelnému očkování představuje zjištění imunity (odolnosti) vůči infekci, anebo zdravotního stavu, který brání podání očkovací látky. U dcery žalobců však nebyly žádné takové důvody shledány, přičemž na povinnosti podrobit se povinnému očkování nemůže nic změnit argumentace, zpochybňující záruky očkovacích látek, odkazující na možnost neodhalení nemocí či alergií, popř. anafylaktického šoku, jakož ani náhled žalobců na institut povinného očkování a nedostatečné informování o něm ze strany lékařů. Žalovaný konstatoval, že je povinen trvat na dodržování zákona, jehož úprava se pohybuje plně v intencích čl. 26 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, vyhlášena pod č. 96/2001 Sb. m. s.), umožňujícího omezení v ní zakotvených práv zákonem a v zájmu bezpečnosti veřejnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. Zdůraznil, že povinné očkování představuje nejvýznamnější systematické protiepidemické opatření, zabraňující vzniku a šíření infekčních onemocnění ohrožujících veřejné zdraví. Dodal, že ke snížení pokuty dospěl na základě vlastní úvahy o naplnění kritérií pro určení její výše; zohlednil zejména bezúhonnost žalobců a jejich pohnutky k odepření povinného očkování. [4] Proti rozhodnutí žalovaného se žalobci bránili žalobou ze dne 5. 11. 2009, v níž navrhli, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení. Namítali nezákonnost rozhodnutí spočívající v tom, že povinnost podrobit se očkování, resp. skutková podstata daného přestupku je stanovena vyhláškou č. 537/2006 Sb. jako podzákonným právním předpisem; to podle žalobců odporuje ústavnímu pořádku. V případě jejich dcery mimoto nebyla spolehlivě zjištěna možnost kontradikce či přirozené imunity ve smyslu § 46 odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. Žalobci upozornili na rizika spojená s očkováním hexavakcínou a namítali, že nebyli řádně a úplně poučeni o rizicích a důsledcích očkování a alternativách k němu; na podporu svých tvrzení poukázali na rozsudek německého Spolkového soudního dvora ze dne 15. 2. 2000, sp. zn. VI ZR 48/99. Napadené rozhodnutí je podle jejich názoru v rozporu s čl. 5 a 26 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, jakož i s Úmluvou o právech dítěte (vyhlášena pod č. 104/1991 Sb.) a principem přiměřenosti. Uloženou pokutu žalobci považují za nepřiměřeně vysokou; žalovaný se podle nich nevypořádal s nízkou společenskou nebezpečností jednání a skutečností, že žalobci jednali v nejlepším zájmu dítěte. Brojili proti tomu, že pokuta a náhrada nákladů (jediného společného) řízení byla udělena každému ze žalobců jako rodičů zvlášť. [5] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2010, č. j. 4 Ca 26/2009 – 56, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a rozhodl dále, že žalovaný je povinen nahradit žalobcům náklady řízení. V odůvodnění shledal důvodnou námitku porušení čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (vyhlášena pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších ústavních předpisů, dále jen „Listina“), a to s ohledem na stanovisko, které zaujal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2010, č. j. 3 Ads 42/2010 – 92. Městský soud dospěl k závěru, že žalobci neporušili zákonem stanovenou povinnost, z obecného ustanovení § 46 odst. 1 zákona o ochraně veřejného zdraví nelze vyvozovat správněprávní odpovědnost, přičemž konkrétní skutkové podstaty reprobovaného jednání nejsou upraveny zákonem, nýbrž vyhláškou č. 537/2006 Sb., jako podzákonným právním předpisem. Dalšími žalobními námitkami se již nezabýval. [6] Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2010 se žalovaný bránil kasační stížností ze dne 4. 10. 2010, ve které navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Namítal, že zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví základní pravidla pro provedení pravidelných očkování, přičemž v návaznosti na jeho § 46 odst. 1, 2 a 6, § 47 odst. 3 a § 108 odst. 1 a 4 je přípustné, aby byly výčet pravidelných očkování a termíny jejich provedení, včetně případné povinnosti zjištění imunity vůči infekci, upraveny (toliko) vyhláškou. Zákon a podzákonná úprava vytvářejí podle žalovaného zákonný předpoklad pro vyvození správněprávní odpovědnosti. [7] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, č. j. 4 As 8/2011 – 98, rozsudek městského soudu ze dne 27. 8. 2010 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění vyšel z usnesení rozšířeného senátu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 8 As 6/2011 – 120, publikováno pod č. 2624/2012 Sb. NSS, podle něhož „rámcová úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování stanovená v § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, a její upřesnění ve vyhlášce Ministerstva zdravotnictví č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, odpovídají ústavně právním požadavkům, podle nichž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem (čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).“ Vycházeje z právního názoru vysloveného v citovaném usnesení konstatoval, že závěry napadeného rozsudku městského soudu nemohou obstát, neboť právní úprava povinnosti fyzických osob podrobit se očkování, stanovená v § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví a vyhlášce č. 537/2006 Sb., odpovídá ústavněprávním požadavkům čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny. [8] Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 10. 2012, č. j. 4 A 43/2012 – 118, žalobu ze dne 5. 11. 2009 zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náh