6 Ads 32/2014 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 32/2014- 37 - text pokračování 6 Ads 32/2014 - 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje JUDr. Karla Šimky a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: J. H., zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem, se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, týkající se žaloby proti nečinnosti správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2014, č. j. 5 A 29/2013 - 42, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Odměna advokáta Mgr. Martina Pecha s e u r č u j e částkou 3.146 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : I. Rozhodnutí krajského soudu [1] Městský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2014, č. j. 5 A 29/2013 - 42, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala ochrany před nečinností žalované. Uvedla, že dne 13. 3. 2012 podala žádost o přehodnocení podmínek pro splnění nároku na plný invalidní důchod, o které však nebylo v zákonné lhůtě rozhodnuto. [2] V odůvodnění napadeného rozsudku dospěl krajský soud k závěru, že stěžovatelka nepodala žádost o důchod tak, jak předpokládá § 82 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“), a řízení tak nebylo zahájeno, o čemž byla stěžovatelka správním orgánem poučena. Stěžovatelka však nereflektovala informaci, že žádost uplatněná formou dopisu je nedostačující, podala „výzvu k odstranění nečinnost správního orgánu prvé instance“ a následně podala žalobu proti nečinnosti žalované. Zákon č. 582/1991 Sb. předpokládá podání žádosti o důchod prostřednictvím okresní správy sociálního zajištění i z toho důvodu, že tak bude žadateli poskytnuta pomoc se sepisem žádosti a se shromážděním potřebných dokladů (k žádosti je zpravidla třeba doložit průkaz totožnosti, doklady o studiu, doklady o zaměstnání, rodné listy dětí atd.). Příslušná okresní správa sociálního zajištění přitom nemůže sepis žádosti odmítnout, byť by i byla přesvědčena o její nedůvodnosti. V případě špatného zdravotního stavu je možno, aby žádost za žadatele podal rodinný příslušník či zplnomocněná osoba. Podle krajského soudu tedy nelze dospět k závěru, že by zákonná podmínka podání žádosti kvalifikovaným způsobem byla pro žadatele nepřiměřeně omezující. Vzhledem k tomu, že řízení nebylo zahájeno, žalovaná není nečinná, a proto krajský soud žalobu zamítl. II. Kasační stížnost stěžovatelky a vyjádření žalované k ní [3] V kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnila stěžovatelka důvody podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Namítá, že zákon č. 582/1991 Sb. neuvádí, že by žádosti, které nesplňují náležitosti vymezené v jeho § 82, měly být absolutně neplatné, respektive rovnou nicotné. Podle stěžovatelky došlo k řádnému zahájení řízení o přiznání invalidního důchodu, a pokud nikoli, pak měla být stěžovatelka poučena ze strany žalované, že řízení zahájeno nebylo, eventuelně že je třeba žádost doplnit na předepsaném formuláři či doplnit další nutné náležitosti. Žalovaná či jí nadřízené správní orgány stěžovatelce vždy odpovídaly, že jí nemohou poskytnout součinnost pouze z důvodu zapůjčení správních spisů soudům. Nelze se tak vůbec divit stěžovatelce, že pokládá postup žalované i městského soudu za neodůvodněný průtah v řízení, zejména když ve věci chybí jakékoli rozhodnutí ohledně její žádosti. Podle stěžovatelky nebyla její záležitost jednoznačně vyřešena před správními orgány ani před soudem v přiměřené lhůtě dle zásady vtělené např. do čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. [4] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení. [5] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnila se závěry městského soudu. Uvedla, že v přípisu ze dne 12. 4. 2012 stěžovatelce sdělila, že forma, jakou stěžovatelka požádala o dávku důchodového pojištění, je nedostačující, žádost o invalidní důchod je nutné uplatnit prostřednictvím okresní správy sociálního zabezpečení v Plzni, kde budou stěžovatelce poskytnuty další informace. Současně byla stěžovatelka upozorněna, že s ohledem na to, že pobírá starobní důchod, nesplňuje podmínky pro přiznání invalidního důchodu. Žalovaná se domnívá, že svým postupem nepochybila, podání stěžovatelky posoudila v souladu s ustanovením § 37 odst. 1 správního řádu podle jeho obsahu a vyhodnotila ho tak, že se stěžovatelka domáhá přiznání plného invalidního důchodu. Ustanovení § 81 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. požaduje pro zahájení podání nové žádosti, která je způsobilá zahájit řízení o tuto dávku. Tento zákon požaduje kvalifikovanou formu pro podání žádosti z toho důvodu, že pracovníci okresních správ sociálního zabezpečení poskytují žadateli nezbytné informace a odbornou pomoc pro podání žádosti o dávku důchodového pojištění, vysvětlí mu případné nejasnosti a upozorní ho na případné chybějící doklady, kterých je třeba při rozhodování o dávce. Pokud tedy stěžovatelka namítá, že očekávala ze strany žalované řádné poučení, tak žalovaná má za to, že stěžovatelka poučena byla uvedeným přípisem a že pomoci při podání žádosti o dávku důchodového pojištění by se jí dostalo na příslušné okresní správě sociálního zabezpečení. Stěžovatelka tak měla více možností, jak žádost o dávku důchodového pojištění podat. Možnost, kterou zvolila, však nebyla způsobilá k zahájení řízení o dávce, proto nemohlo být v této věci vydáno rozhodnutí. Nečinnosti se dopustí správní orgán, který nevydal rozhodnutí, ačkoliv byl tak povinen podle zákona učinit. Žalované však zákon tuto povinnost v případě, že nebyla podána kvalifikovaná žádost, neukládá, nelze tak v nevydání rozhodnutí spatřovat nečinnost ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 správního řádu. Žalovaná je přesvědčena, že se nevyhýbá vedení řízení. Poukazuje přitom na skutečnost, že po zjištění vad rozhodnutí ze dne 20. 8. 2013, č. j. X, jímž byla uvolněna výplata částečného invalidního důchodu stěžovatelce, sama iniciovala provedení přezkumného řízení. Věc je však skutkově složitá a řízení bylo v minulosti komplikováno tím, že spis bylo nutno opakovaně zapůjčovat příslušným orgánům na základě dalších podání stěžovatelky. [6] Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem [7] Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. III. 1. Rozhodné skutkové okolnosti [8] Ze spisu vyplynulo, že dne 30. 10. 2006 stěžovatelka jako poživatelka částečného invalidního důchodu podala žádost o přiznání plného invalidního důchodu. Posudkem Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň - město ze dne 20. 12. 2006 byla uznána plně invalidní podle 39 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), rozhodnutím žalované ze dne 26. 3. 2007 však byla její žádost zamítnuta pro nesplnění podmínek uvedených v § 40 zákona o důchodovém pojištění, neboť stěžovatelka nezískala potřebnou dobu pojištění pro nárok na tuto dávku. Proti tomuto rozhodnutí brojila stěžovatelka neúspěšně u Krajského soudu v Plzni i následně u Nejvyššího správního soudu. Rozhodnutím ze dne 26. 9. 2007, č. X, byl pak stěžovatelce přiznán na základě žádosti podané dne 13. 6. 2007 starobní důchod s tím, že ode dne přiznání starobního důchodu stěžovatelce nenáleží částečný invalidní důchod. V současné době probíhá podle žalované řízení za účelem vydání nového rozhodnutí o uvolnění invalidního důchodu pro invaliditu druhého stupně. [9] Co se týče předmětného podání stěžovatelky ze dne 13. 3. 2012, pak toto bylo označeno jako „Žádost o přehodnocení podmínek pro splnění nároku na plný invalidní důchod“. V podání stěžovatelka uvedla, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Plzeň - město ze dne 20. 12. 2006 se stala plně invalidní, nesplnila však potřebnou dobu pojištění. Je však přesvědčena, že podmínky v roce 2006 splňovala, neboť od roku 2001 pobírala částečný invalidní důchod. O přehodnocení podmínek požádala vzhledem ke změně právní úpravy, k níž došlo od 1. 1. 2010. Součástí spisu je i odpověď žalované ze dne 12. 4. 2012 na toto podání, ve kterém žalovaná uvedla, že forma, jakou stěžovatelka požádala o dávku důchodového pojištění, je nedostačující, a žádost o invalidní důchod je nutné uplatnit prostřednictvím okresní sprá