7 Ads 19/2014 — Nejvyšší správní soud

7 Ads 19/2014- 32 - text 7 Ads 19/2014 - 34 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: R. V., zastoupený JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Polevsku č. 183, Polevsko, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 17. 12. 2013, č. j. 59 A 60/2012 – 36, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 17. 12. 2013, č. j. 59 A 60/2012 - 36, zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne 28. 6. 2012, č. j. 45091/020/9011/13.06.12/RB/064/R, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen exekuční příkaz Okresní správy sociálního zabezpečení Liberec (dále jen „OSSZ Liberec“) ze dne 14. 5. 2012, č. j. 45005/220/2434/14.05.12/JST/859/2012/EX, srážkami ze mzdy podle ust. § 177 a § 178 odst. 5 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že s ohledem na formulaci žalobních bodů je klíčovou otázkou, zda promlčecí doba podle ust. § 18 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pojistném“), pro vymáhání pojistného běží i po dobu vykonávacího řízení vedeného soudem či nikoli. Krajský soud konstatoval, že zákon o pojistném neobsahoval, a ani ve stávajícím znění neobsahuje, úplnou úpravu běhu promlčecí doby práva vymáhat pojistné. Taková situace zakládá mezeru v zákoně, a to tzv. mezeru otevřenou, neboť v úpravě promlčení v zákoně o pojistném chybí pozitivní vyjádření některých aspektů promlčení, u kterých by bylo možno očekávat, s ohledem na jiné právní předpisy, že vyjádřeny budou. Otevřená mezera v zákoně tak vyžaduje, aby byla zacelena, a to prostřednictvím analogie. Neupravuje-li právní předpis výslovně určitou skutkovou podstatu nebo ji upravuje jen neúplně, je třeba takovou situaci řešit argumentem per analogiam legis (analogie zákona) spočívajícího v tom, že se na skutkovou podstatu zákonem neřešenou vztáhne analogicky ustanovení zákona upravujícího skutkovou podstatu obdobnou. V návaznosti na uvedený výklad se proto jeví jako aplikačně nezbytné při neúplné úpravě promlčení v ust. § 18 odst. 2 zákona o pojistném vycházet z ust. § 100 až 114 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a to v souladu s usnesením velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1103/2010. V dané věci začala promlčecí doba pro vymáhání nedoplatku běžet od právní moci výkazu nedoplatků, tedy dnem 26. 6. 1999, a právě z tohoto důvodu nebyla možná aplikace ust. § 18 odst. 2 zákona o pojistném ve znění účinném od 1. 1. 2009, nýbrž byla na místě analogická aplikace ust. § 112 o. z. Toto ustanovení výslovně stanoví, že uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Podle krajského soudu nebyla důvodná ani stěžovatelova námitka, že ve vymáhacím řízení nebylo řádně pokračováno. OSSZ Liberec po celou dobu od vydání výkazu nedoplatků ze dne 12. 5. 1999, č. j. 3879/99 až do vydání napadeného rozhodnutí ČSSZ činila úkony směřující k vymožení dlužného nedoplatku na pojistném. V rámci hodnocení dané námitky krajský soud upřesnil, že za „nepokračování“ ve vymáhacím řízení nelze považovat okolnosti spojené s ukončením dvou exekučních řízení vedených u soudu. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1272/2010 a jeho usnesení ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2663/2010. Krajský soud se proto ztotožnil s právním závěrem vyjádřeným v rozhodnutí ČSSZ, tedy že právo vymáhat dlužné pojistné ve smyslu ust. § 18 odst. 2 zákona o pojistném nebylo promlčeno. Dlužné pojistné bylo vyměřeno dne 26. 6. 1999, kdy byl stěžovateli doručen výkaz nedoplatků ze dne 12. 5. 1999. Od 26. 6. 1999 tak běžela promlčecí doba, která se stavěla dne 24. 11. 1999, kdy byl doručen Okresnímu soudu v Liberci návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví povinného, a dále pokračovala po právní moci usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 3. 2009, č. j. 42 E 295/2004 - 36, které nabylo právní moci dne 23. 7. 2009. Promlčecí doba poté běžela do 14. 5. 2012, kdy byl vydán exekuční příkaz srážkami ze mzdy. Protože promlčecí doba běžela pouze od 26. 6. 1999 do 24. 11. 1999 a od právní moci usnesení Okresního soudu v Liberci, tj. od 23. 7. 2009 do dne 14. 5. 2012, tj. 3 roky a 81 dní, nedošlo k promlčení nezaplaceného dlužného pojistného. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti vyjádřil nesouhlas s názorem krajského soudu, že zákon o pojistném neobsahuje úplnou úpravu běhu promlčecí doby pro právo vymáhat pojistné, že jde o otevřenou mezeru v zákoně zacelitelnou prostřednictvím argumentu per analogiam legis a že na skutkovou podstatu v ust. § 18 odst. 2 zákona o pojistném tak lze vztáhnout analogicky ust. § 112 o. z. Již v řízení před krajským soudem stěžovatel namítal, že nelze v odvětvích práva veřejného používat analogii legis z odvětví práva soukromého tak, jak to učinila ČSSZ. Podle jeho názoru úprava promlčení podle ust. § 18 odst. 2 zákona o pojistném je úpravou úplnou, která neobsahuje mezeru v zákoně. Citované ustanovení je plně aplikovatelné bez nutnosti použití dalších metod nalézání práva, např. dotvářením práva tak, jak to učinil krajský soud. Stěžovatel se naopak domnívá, že pokud by krajský soud chtěl shledat v zákoně o pojistném absenci pravidel pro stavění běhu promlčecí lhůty, pak by se mohlo jednat pouze o teleologickou zakrytou mezeru v zákoně, kterou by šlo uzavřít teleologickou redukcí. Podle stěžovatele jsou ale v případě nalézání práva jeho dotvářením oblasti práva, ve kterých je toto dotváření, zvláště pak teleologickou redukcí, vyloučeno. Zcela jistě jde o oblast práva daňového a obdobně je tomu i u pojistného na sociální zabezpečení a příspěvků na státní politiku zaměstnanosti. V případě ust. § 18 odst. 2 zákona o pojistném tak nelze nalézat právo jeho dotvářením vůbec, a to ani argumentem per analogiam legis. Právo ČSSZ vymáhat pojistné vůči stěžovateli se tak promlčelo za deset let od právní moci platebního výměru, jímž bylo vyměřeno. Závěrem stěžovatel namítal, že i pro případ, že by soud připustil analogii legis, nesplnila ČSSZ podmínku řádného pokračování v zahájeném řízení a promlčecí doba se tak nestavěla. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. ČSSZ ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2011, č. j. 3 Ads 7/2011 – 54, kde bylo mimo jiné vysloveno, že zákon o pojistném neobsahuje úplnou úpravu běhu promlčecí doby práva vymáhat pojistné a není-li za této situace možné ustanovení náležitě aplikovat, je třeba zkoumat, zda existuje právní úprava (ustanovení zákona), která podrobněji upravuje běh promlčecí doby po dobu řízení u soudu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tuto problematiku je třeba vyložit za pomocí analogie legis podle ust. § 100 až § 114 o. z., který je obecným předpisem upravujícím institut promlčení, obsahující v sobě i pravidla pro běh promlčecí doby po dobu řízení u soudu. Na danou otázku je tak nutné aplikovat také ust. § 112 o. z., zejména větu druhou, podle kterého uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí. Ust. § 112 o. z. aplikovala OSSZ Liberec analogicky. Ke stížní námitce, že zásadním předpokladem pro stavění běhu promlčecí doby je řádné pokračování v řízení, ČSSZ uvedla, že OSSZ Liberec využila veškeré dostupné prostředky k vymožení pohledávky, jak správním, tak soudním výkonem rozhodnutí. Dne 3. 3. 2001 byl podán u Okresního soudu v Liberci návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí, který byl veden na základě usnesení ze dne 23. 3. 2004, č. j. 42 E 295/2004 - 5. Z důvodu nenalezení postižitelných movitých věcí byl výkon rozhodnutí usnesením ze dne 25. 3. 2009, č. j. 42 E 295/2004 - 36