7 As 115/2013 — Nejvyšší správní soud

7 As 115/2013- 19 - text 7 As 115/2013 - 21 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: nezl. J. D. H., proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 9 A 68/2013 – 93, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 9 A 68/2013 - 93, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, č. j. 9 A 68/2013 – 93 zrušil rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále jen „stěžovatel“) ze dne ze dne 25. 5. 2009, č. j. 570/2042-04b/07 a ze dne 26. 5. 2009, č. j. 570/2042-08b/07, a věci vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Prvním z citovaných rozhodnutí stěžovatel zamítl jako opožděné odvolání právního předchůdce žalobce (J. D. H., nar. X, zem. X) proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Praha (dále jen „inspekce“) ze dne 20. 12. 2005, č. j. 01/OL/18427/05/Mi, o ustanovení opatrovníka právnímu předchůdci žalobce podle ust. § 16 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Druhým z citovaných rozhodnutí stěžovatel zamítl jako opožděné odvolání právního předchůdce žalobce proti rozhodnutí inspekce ze dne 11. 4. 2005, č. j. 01/OL/6202/05/Mi, jímž bylo právnímu předchůdce žalobce uloženo podle ust. § 3 odst. 2 zákona č. 282/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, opatření k nápravě spočívající v zalesnění celé porostní skupiny 14B0 na ploše 0,07 ha a vylepšení porostní skupiny 14B1 na ploše 0,46 ha na pozemku p. č. 1301 v k. ú. Soutice. Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že právní předchůdce žalobce byl ve správním řízení zastoupen Mgr. M. B., a proto nebyly splněny zákonné podmínky pro ustanovení opatrovníka. Rozhodnutí o ustanovení opatrovníka tak nemohlo být právnímu předchůdci žalobce řádně doručeno veřejnou vyhláškou. Protože v důsledku toho nezačala běžet lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, nemohla tato lhůta uplynout a odvolání právního předchůdce žalobce nemohlo být zamítnuto jako opožděné. K obdobnému závěru dospěl městský soud i ve vztahu k rozhodnutí o uložení opatření k nápravě, které mělo být správně doručeno zástupkyni právního předchůdce žalobce. Protože inspekce rozhodnutí o uložení opatření k nápravě zástupkyni právního předchůdce žalobce nedoručovala, její rozhodnutí o uložení povinnosti k nápravě nemohlo nabýt právní moci a v důsledku toho nemohla začít běžet lhůta pro podání odvolání. Proto odvolání podané právním předchůdcem žalobce nemohlo být zamítnuto pro opožděnost. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., ve které vyjádřil zásadní nesouhlas se závěrem městského soudu ohledně zastoupení právního předchůdce žalobce v řízení o uložení opatření k nápravě. V daném případě nebyla splněna žádná z podmínek podle ust. § 17 odst. 4 správního řádu. Výklad městského soudu jde proti smyslu tohoto ustanovení, jakož i proti léta aplikované praxi správních orgánů a zažitým zvyklostem. V dané věci nešlo o nepochybný případ, kdy lze od průkazu plnou mocí upustit. Právní předchůdce žalobce vůči inspekci neprojevil vůli být v jí vedených správních řízeních zastupován Mgr. M. B. Že se nejednalo o nepochybný případ je zřejmé i ze skutečnosti, že inspekce poté, co jí Mgr. M. B. dne 27. 1. 2005 během telefonního hovoru oznámila, že je zástupkyní právního předchůdce žalobce, jmenovanou přípisem ze dne 28. 1. 2005, č. j. 01/OL/1449/05/Mi, který převzala dne 7. 2. 2005, vyzvala, aby předložila plnou moc nebo jakýkoliv jiný průkaz prokazující její oprávnění zastupovat právního předchůdce žalobce, resp. aby sdělila, na jaké adrese právní předchůdce žalobce poštu pravidelně přebírá. Na tuto výzvu nebylo nijak reagováno. Zmocnění k zastupování právního předchůdce žalobce ve správním řízení o uložení opatření k nápravě tak neprokázala. Tuto skutečnost ostatně správně konstatoval a potvrdil městský soud. Šlo tedy zcela jednoznačně o „pochybný“ případ neumožňující upuštění od průkazu plnou mocí. Inspekce i přesto, že se pokusila vyjasnit otázku, zda je právní předchůdce žalobce zastoupen či nikoliv, nebyla úspěšná. Proto nemohla od průkazu plnou mocí upustit, neboť zde existovala pochybnost o oprávnění Mgr. M. B. zastupovat právního předchůdce žalobce. Mgr. M. B. své zmocnění k zastupování prezentovala pouze ústně při telefonátu dne 27. 1. 2005 a při jednání na Městském úřadě Vlašim dne 24. 2. 2005. Opis plné moci ze dne 1. 9. 1996 byl inspekci poprvé předložen Mgr. M. B. až dne 6. 11. 2006. Oprávnění Mgr. M. B. zastupovat právního předchůdce žalobce nebylo prokázáno i z důvodu jeho negativního procesního postoje. Inspekci se nepodařilo opakovaně doručit mu jakoukoliv písemnost na známé adresy v České i Rakouské republice. Pokud by inspekce za dané situace doručovala písemnosti v průběhu správního řízení Mgr. M. B., tedy domnělé (ničím nedoložené) zástupkyni právního předchůdce žalobce, pak by se jednalo o závažnou vadu řízení způsobující nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Podle stěžovatele náleží úvaha o možnosti upuštění od průkazu plnou mocí pouze správnímu orgánu, který vede správní řízení, nikoliv soudu. Z obsahu zápisu o jednání na Městském úřadě Vlašim dne 24. 2. 2005 rovněž nelze dovozovat, že by inspekce neměla pochybnosti o zmocnění Mgr. M. B. k zastupování právního předchůdce žalobce v předmětném správním řízení. Toto jednání se nekonalo v rámci správního řízení vedeného inspekcí, nýbrž bylo jen náhodným a neplánovaným setkáním pracovníků inspekce s právním předchůdcem žalobce na Městském úřadě Vlašim. To, že se Mgr. M. B. při tomto jednání označila za jeho právní zástupkyni, ještě neznamená, že jí skutečně byla, když tuto ústně uváděnou informaci nijak nedoložila. Z tohoto zápisu také nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce v průběhu tohoto jednání jakkoliv projevil vůli být ve správních řízeních vedených inspekcí zastupován Mgr. M. B. Naopak z něj vyplývá, že neměl zájem, aby o tomto jednání byl sepsán zápis, když odešel, a tudíž zápis ani nepodepsal. Ze skutečnosti, že pracovníci inspekce při tomto neplánovaném setkání na Městském úřadě Vlašim jednali s Mgr. M. B., nelze dovodit, že by inspekce neměla pochybnosti o vůli právního předchůdce žalobce být ve vedených správních řízeních zastupován Mgr. M. B. Rovněž tak skutečnost, že Mgr. M. B. během telefonního hovoru s pracovníkem inspekce oznámila, že je zástupkyní právního předchůdce žalobce, nemůže sama o sobě nahradit kvalifikovaný projev vůle právního předchůdce žalobce. Stěžovatel také poukázal na to, že v uvedené době Mgr. M. B. vystupovala jako statutární orgán společnosti Velkostatek Soutice, s. r. o., která na základě příkazní smlouvy hospodařila na lesních pozemcích právního předchůdce žalobce v k. ú. Soutice. Pochybnost inspekce ohledně postavení Mgr. M. B. v jí vedených správních řízeních tedy byla více než důvodná. Výše uvedené lze vztáhnout i k protokolu ze dne 24. 2. 2005 sepsaném na Městském úřadě Vlašim za přítomnosti právního předchůdce žalobce, Mgr. M. B. a pracovnice tohoto správního orgánu J. V. a k oznámení Městského úřadu Vlašim ze dne 3. 5. 2005 o nepřevzetí zásilky. Navíc inspekce nebyla u těchto správních úkonů vůbec přítomna. K uvedenému oznámení Městského úřadu Vlašim o nepřevzetí zásilky stěžovatel dále uvedl, že toto bylo příslušným správním orgánem vyhotoveno až dne 3. 5. 2005, přičemž rozhodnutí inspekce bylo vydáno již dne 11. 4. 2005. Argumentace městského soudu tímto oznámením Městského úřadu Vlašim je tedy lichá. Rovněž tak nelze přehlédnout, že kdyby skutečně byla Mgr. M. B. zástupkyní právního předchůdce žalobce, nepokoušel by se Městský úřad Vlašim doručit rozhodnutí inspekce o uložení sankce (sankcí) právnímu předchůdci žalobce, nýbrž doručoval by přímo jeho zástupkyni Mgr. M. B. Jelikož se tak nestalo, je zřejmé, že i tento doručující správní orgán měl pochybnost o zastoupení právního předchůdce žalobce. Proto nelze tuto skutečnost vykládat k tíži stěžovatele a inspekce, jak to chybně učinil městský soud. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Podle ust. § 17 odst. 1 správního řádu se mohou dát účastníci řízení, jejich zákonní zástupci a opatrovníci zastupovat advokátem nebo jiným zástupcem, kterého si zvolí. Po