1 As 89/2008 — Nejvyšší správní soud

9 Ans 13/2013- 32 - text 9 Ans 13/2013 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Naděždy Řehákové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: R. R., zast. JUDr. Pavlem Vespalcem, advokátem se sídlem Na Jíkalce 13, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, ve věci ochrany proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2013, čj. 3A 108/2012-50, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2013, čj. 3A 108/2012-50, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh ve věci [1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala dne 22. 12. 2010 a 9. 8. 2011 k Městskému úřadu Nýřany (dále jen „vodoprávní úřad“) žádost o vyjádření ve věci dodávky vody do odběrného místa – domu č. p. X na pozemku p. č. Y v k. ú. Horní Bříza (dále též jen „nemovitost“), jehož je vlastnicí. Uvedla, že její právní předchůdkyně uzavřela dne 4. 11. 1998 smlouvu o dodávce vody „z veřejného vodovodu“ se společností Keramika Horní Bříza, a.s., ve které je uveden způsob napojení „vlastní přípojkou“. Dne 18. 12. 2003 sama stěžovatelka uzavřela smlouvu o dodávce vody „z vodovodu“ s provozovatelkou vodovodu  společností VODÁRNA PLZEŇ, a. s. (dále též jen „provozovatelka“). Dopisem ze dne 17. 4. 2010 provozovatelka oznámila stěžovatelce záměr zrušit stěžovatelčino odběrné místo (tj. vypovědět smlouvu o dodávce vody) s tím, že je napojeno nikoliv na vodovod pro veřejnou potřebu, ale na přípojku ve vlastnictví společnosti LB IMMO, s. r. o., která se chystá vypovědět smlouvu o dodávce vody do jejího hlavního odběrného místa. Stěžovatelka sdělila vodoprávnímu úřadu nesouhlas, neboť se domnívá, že její nemovitost je napojena na veřejný vodovod a nikoliv vodovodní přípojku jiného vlastníka. [2] Vodoprávní úřad stěžovatelce ve dvou vyjádřeních sdělil, že v jeho archivu není uložena žádná dokumentace, jež by se týkala stavby vodovodu v areálu bývalých keramických závodů v Horní Bříze; může se jednat o vnitroareálový vodovod, který byl vystavěn pro potřebu závodů. Za dobu od roku 2003 není vodoprávnímu úřadu známa žádná změna stavby vodovodu na vodovodní přípojku; při takové změně by vodoprávní úřad byl dotčeným orgánem státní správy. Z předložené smlouvy z roku 1998 usuzoval, že nemovitost stěžovatelky je sice napojena na vodovod pro veřejnou potřebu (nikoliv na přípojku), ale prostřednictvím vnitroareálového vodovodu ve vlastnictví společnosti LB IMMO, s. r. o. Poukázal na § 3 odst. 3 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“). Uvedl, že pokud nedojde mezi společností LB IMMO, s. r. o., a odběrateli (včetně stěžovatelky) k dohodě o převodu (části) vodovodu na pozemku p. č. 317/1 do jejich vlastnictví nebo k převodu tohoto pozemku do vlastnictví města, je vyřešení majetkoprávních sporů možné jen soudní cestou, neboť vodoprávní úřad není příslušný k posuzování dodavatelsko-odběratelských ani majetkoprávních vztahů. [3] Dne 20. 10. 2011 podala stěžovatelka k Ministerstvu zemědělství (dále jen „žalovaný“) „podnět k zahájení řízení“, ve kterém poukázala na obě sdělení vodoprávního úřadu, na smlouvy z roku 1998 a 2003 a tvrdila svou obavu z ukončení dodávek vody. Uvedla, že pokud je vodovodní potrubí v Horní Bříze v ulici K Černému mostu vodovodem, avšak přitom je k němu přípojkou přes areál společnosti LB IMMO, s. r. o., dříve vlastněný společností Keramika Horní Bříza a. s., napojeno několik vlastníků pozemků a staveb, je takový stav v rozporu se zákonem o vodovodech a kanalizacích, neboť společnost LB IMMO, s. r. o. (či právní předchůdci), měla požádat o rekolaudaci přípojky na vodovod pro veřejnou potřebu. Na tento nedostatek nemůže doplácet stěžovatelka jako koncový odběratel. Uvedla, že nabídka společnosti LB IMMO, s. r. o., na zřízení věcného břemene odpovídajícího právu umístění vodovodního napojení na pozemku p. č. 317/1 nepředstavuje pro stěžovatelku řešení, resp. problém se tím přenáší na stěžovatelku. Upozornila na dobré mravy dle § 36 zákona o vodovodech a kanalizacích. Stěžovatelka požádala žalovaného o „podání výkladu, který by byl pro dotčené subjekty, zejména provozovatele vodovodu, zavazující“ a o „vyvolání správního řízení, na jehož základě by byly napraveny zjištěné chyby, zejména bylo uloženo učinit nápravu, pokud jde […] o rekolaudaci stavby“. [4] Dle sdělení žalovaného ze dne 7. 3. 2012 přípojka stěžovatelčiny nemovitosti byla napojena na vnitřní vodovod areálu bývalých keramických závodů v Horní Bříze; to nebylo ani před účinností zákona o vodovodech a kanalizacích běžně možné a zřejmě to souvisí s nesprávným definováním vodovodu ve smlouvě o koupi stěžovatelčina domu. Žalovaný uvedl, že skutečnost nenapojení nemovitosti na vodovod pro veřejnou potřebu nevzala na vědomí ani provozovatelka při uzavírání smlouvy v roce 2003. Pokud bude chtít společnost LB IMMO, s. r. o., zrušit svou přípojku z vodovodu pro veřejnou potřebu, je řešením postup dle § 3a zákona o vodovodech a kanalizacích a čl. II odst. 1 zákona č. 76/2006 Sb. Za „nejekonomičtější“ označil žalovaný rekolaudaci přípojky a části vnitřního vodovodu ve vlastnictví společnosti LB IMMO, s. r. o., na vodovod pro veřejnou potřebu s tím, že tato část bude poté „předána“ do vlastnictví společnosti Vodárenská a kanalizační, a.s., jež je vlastníkem vodovodu pro veřejnou potřebu, ze kterého potrubí přípojky společnosti LB IMMO, s. r. o., odbočuje. Závěrem žalovaný konstatoval, že je na odběratelích, aby jejich připojení bylo v souladu s právními předpisy, tedy aby odbočovalo z vodovodu pro veřejnou potřebu. [5] Stěžovatelka poté podala k žalovanému „návrh na vydání rozhodnutí“ (datovaný dnem 20. 3. 2012), ve kterém znovu poukázala na smlouvu z roku 1998 o dodávce vody z „veřejného vodovodu“ a uvedla, že jediný zdroj vody, ze kterého mohli být odběratelé zásobováni vodou, se nacházel v areálu společnosti Keramika Horní Bříza, a. s., proto rozvod vody mohl být veden pouze přes pozemky této společnosti. Poukázala znovu i na smlouvu z roku 2003 s tím, že provozovatelka v dopisu ze dne 18. 8. 2010 uvedla, že provozuje vodovodní řad v areálu bývalého závodu („Šamotka“). Stěžovatelka namítla, že dodávka vody do její nemovitosti je ohrožena a neexistuje právní jistota, že nebude muset vynakládat finanční prostředky na případné obnovení dodávek. Žádala, aby žalovaný buď vyhověl podnětu ze dne 20. 10. 2011 k zahájení řízení, případně sám určil, že „vodovodní potrubí vedoucí k nemovitosti oznamovatelky je součástí vodovodního řadu“. Podáním ze dne 23. 5. 2012 stěžovatelka doplnila svůj návrh o geometrický plán vodovodní sítě „Západočeských keramických závodů NP Horní Bříza“ pořízený 12. 12. 1972 (s jejím vyznačením závodů - částí „Šamotka“ a „Flíska“). Uvedla, že dle zakreslené vodovodní sítě tato nebyla určena pouze pro závody, ale též pro občany města Horní Bříza. [6] Žalovaný stěžovatelce dopisem ze dne 11. 6. 2012 sdělil, že nemá kompetenci rozhodovat o změně vnitřního vodovodu na vodovodní řad pro veřejnou potřebu nebo vnitřních rozvodů v areálu závodu na vodovodní přípojky; odkázal na příslušnost vodoprávního úřadu. Poukázal současně na § 3a odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích s tím, že vodoprávní úřad si pro potřeby rozhodnutí vyžádá stanovisko příslušného stavebního úřadu. Závěrem zopakoval, že optimálním řešením by byla dle § 3a zákona o vodovodech a kanalizacích „rekolaudace přípojky a patrně i části vnitřního vodovodu […] na vodovod pro veřejnou potřebu […]“. [7] V žalobě proti nečinnosti žalovaného, v níž se stěžovatelka domáhala, aby Městský soud v Praze (dále též jen „městský soud“) uložil žalovanému vydat do 30 dnů rozhodnutí o jejím návrhu, stěžovatelka znovu poukázala na smlouvy z roku 1998 a 2003, na dopis od provozovatelky ze dne 17. 4. 2010 a na obě vyjádření vodoprávního úřadu. Doplnila, že na osobním jednání dne 29. 4. 2011 společnost LB IMMO, s. r. o., a provozovatelka stěžovatelce sdělily, že areálový rozvod vody nebyl nikdy jako veřejný vodovod kolaudován a vodovodní přípojka pro dům stěžovatelky je až po vodoměr v domě ve vlastnictví společnosti LB IMMO, s. r. o. Stěžovatelce nabídli možnost přípojku majetkově vypořádat. Stěžovatelka předložila listinné důkazy, jimiž dle svého tvrzení prokázala, že „vodovodní potrubí vedoucí k její nemovitosti č. p. X v obci Horní Bříza je součástí vodovodního řadu“. Poukázala na § 8 odst. 3 a § 36 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích. Namítla, že dodávka vody do jejího domu je ohrožena, což vyplývá z postoje obou společností. Stěžovatelka je přesvědčena, že jde o veřejnou vodovodní síť, jak byla vybudována a jak z charakteru letitého zásobování obyvatelům obce Horní Bříza vyplývá z mapy z 12. 12. 1972 p