9 Azs 49/2014 — Nejvyšší správní soud

9 Azs 49/2014- 27 - text 9 Azs 49/2014 - 32 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: T. D. H., zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Služba cizinecké policie, ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2010, č. j. CPR7736/ČJ2010-9CPR-V237, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č. j. 8 A 265/2010 – 53, takto: I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2013, č. j. 8 A 265/2010 – 53, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí Policie České republiky, Služby cizinecké policie, ředitelství služby cizinecké policie, ze dne 5. 11. 2010, č. j. CPR-7736/ČJ-2010-9CPR-V237, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti v celkové výši 14 036 Kč, k rukám jeho zástupce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, advokáta se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Odůvodnění: [1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 11. 2010, č. j. CPR-7736/ČJ-2010-9CPR-V237, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o vyhoštění stěžovatele. I. Vymezení věci [2] Stěžovatel přicestoval do České republiky v roce 1989. Po ukončení jeho pobytu za účelem podnikání v roce 2002 si požádal o udělení azylu, který mu udělen nebyl, a od ukončení azylového řízení dne 9. 3. 2004 pobýval na území České republiky bez platného cestovního dokladu a bez platného víza. Dne 6. 6. 2010 byl stěžovatel zajištěn při kontrole. Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha, odboru specializovaných činností, oddělení pátrání (dále také „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 6. 2010, č. j. CPPH-11052/ČJ-2010-004003, bylo stěžovateli podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bodů 1. a 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění. [3] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání, ve kterém zejména namítal, že důsledkem vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého života, neboť sdílí společnou domácnost s M. B. a v České republice si vybudoval silné sociální vazby. S ohledem na to byla M. B. přibrána do řízení a k řízení se vyjádřila, když mj. uvedla, že se stěžovatelem se zná, sdílí s ním společnou domácnost společně ještě s vietnamskou rodinou a stěžovatele miluje. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. V odůvodnění dospěl k závěru, že stěžovatel nežije s M. B. ve společné domácnosti, neboť výdaje na společnou domácnost hradí pouze ona a každý z nich má hlášen trvalý pobyt na jiné adrese. Vazbu k M. B. si stěžovatel vytvořil až v době, kdy na území České republiky pobýval nelegálně, a musel si tak být vědom možných důsledků. [4] Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k městskému soudu, ve které zejména rozporoval závěry žalovaného ohledně společné domácnosti. Po uplynutí lhůty pro podání žaloby byla žaloba dále doplněna zvoleným advokátem. V doplnění namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně a podrobněji rozvedl argumentaci týkající se společné domácnosti. [5] Městský soud žalobu zamítl. Poukázal na to, že za 6 let nelegálního pobytu na území ČR stěžovatel neučinil nic, aby svůj pobyt legalizoval. Pokud jde o ekonomickou integraci, lze o ní mít pochybnosti, neboť stěžovatel v rámci správního řízení uvedl, že v podstatě nemá žádné příjmy, takže jeho ekonomická integrace je více než sporná. Pokud jde o integraci společenskou, pak se stěžovatel vyjádřil, že v ČR nemá žádné vazby. Pokud jde o otázku společné domácnosti s M. B., pak pokud žalovaný tvrdil, že nedochází ke společnému uhrazování potřeb, je tento závěr žalovaného v pořádku, neboť přítelkyně stěžovatele výslovně uvedla, že na ní není finančně závislý, že mu žádné peníze nedává, ačkoliv on tvrdil opak. Nicméně stěžovatel se sám vyjádřil tak, že na paní B. finančně závislý je, že nemá žádné příjmy, přičemž všechny jeho výdaje hradí jeho přítelkyně. Těžko mohl tedy žalovaný dospět k jinému závěru, jestliže stěžovatel sám uvedl, že na paní B. je finančně závislý. K otázce dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění na rodinný a soukromý život stěžovatele soud konstatoval, že se poměry stěžovatele a M. B . žalovaný zabýval dostatečně obsáhle na základě skutečností uvedených oběma účastníky řízení. Žalovaný správně vyhodnotil, že stěžovatel pobývá téměř 6 let na území ČR v rozporu se zákonem a vztah s M. B. vznikl v této době a této skutečnosti si byl stěžovatel vědom. Se zhodnocením, ke kterému žalovaný dospěl, se soud proto zcela ztotožnil. Dále se městský soud věnoval délce vyhoštění, která však není předmětem kasační stížnosti. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti [6] Proti oběma výrokům rozsudku městského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel zároveň požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. [7] Stěžovatel poukazuje na to, že nesplňuje podmínky pro správní vyhoštění občana Evropské unie nebo jeho rodinného příslušníka, za kterého je třeba ho považovat, když podle § 15 odst. 4 zákona o pobytu cizinců platí, že ustanovení týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie se obdobně použijí i na cizince, který hodnověrným způsobem doloží, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Správní orgány však tuto skutečnost zcela ignorovaly, když vyšly z toho, že stěžovatel navázal vztah s občanem EU až v době, kdy neměl legální pobyt. Stejně tak soud v napadeném rozsudku toliko konstatuje v řízení provedené důkazy, aniž by však z těchto dovozoval jakékoli relevantní závěry. Stěžovatel přitom výslovně odkazoval na závěry Evropského soudu pro lidská práva, avšak soud na konstatované závěry vůbec nereflektoval a ani uplatněné námitky blíže nevypořádal. [8] Stěžovatel je přesvědčen, že sama o sobě skutečnost, že je dočasně odkázán na pomoc partnerky, nijak nevyvrací možnost soužití ve společné domácnosti. I rodina se může dostat do situace, kdy jeden z partnerů zůstane bez příjmu. Pomoc druhého z partnerů tak spíše než neexistenci vztahu prokazuje právě trvalost vztahu. Posouzení správních orgánů je dle názoru stěžovatele přepjatě formalistické. To samé platí ve vztahu k adrese, na níž partneři sdílí společnou domácnost. Není rozhodné, jaké mají v evidenci osob uvedené adresy, nýbrž faktický stav, který je možno jednoduše ověřit např. formou pobytové kontroly. Správní orgány se však o takové posouzení vůbec nepokoušely, když toliko s konstatováním jiných formálních adres pobytu odmítly společné sdílení domácnosti stěžovatelem a jeho družkou. [9] I pokud by stěžovateli nebylo přiznáno postavení rodinného příslušníka občana EU, je přesvědčen, že postup správních orgánů byl nesprávný a vydaná rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna a tudíž nepřezkoumatelná, když poukazuje v tomto ohledu na dikci ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého rozhodnutí o správním vyhoštění nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Stěžovatel poukazuje zejména na svůj dlouhodobý pobyt na území – téměř 25 let, což je doba, která je velice významná z hlediska možného zásahu především do soukromého života stěžovatele. Stěžovatel se v průběhu doby plně integroval do společnosti a navázal zde základní životní vazby, které již postrádá na území domovského státu, kde nemá žádné rodinné příslušníky, ani majetek, a nemá se tedy kam vrátit. Na území České republiky má přitom stěžovatel partnerku, se kterou plánují společnou budoucnost. Správní orgány možné zásahy do soukromého a rodinného života ve svých rozhodnutích prakticky nijak nezkoumaly, čímž zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Stejně tak městský soud, který tato pochybení nenapravil, přenesl tato pochybení do svého rozhodnutí. Stěžovatel k otázce přiměřenosti napadeného rozhodnutí poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 39/2007 – 72. Stěžovatel také poukazuje na Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, která ve svém článku 8 výslovně