2 As 166/2015 — Nejvyšší správní soud

2 As 166/2015- 33 - text 2 As 166/2015 - 37 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: P. T., zastoupeného JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou, se sídlem Kodaňská 521/57, Praha 10, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2014, č. j. KUJCK 35704/2014/OREG, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2015, č. j. 10 A 109/2014 – 30, t a k t o : I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2015, č. j. 10 A 109/2014 – 30, s e z r u š u j e . II. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 17. 6. 2014, č. j. KUJCK 35704/2014/OREG, a rozhodnutí Městského úřadu Strakonice ze dne 12. 3. 2014, č. j. MUST/014541/2014/SÚ/rem, s e z r u š u j í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně JUDr. Sylvy Rychtalíkové, advokátky. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 6. 2014, č. j. KUJCK 35704/2014/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Strakonice (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 12. 3. 2014, č. j. MUST/014541/2014/SÚ/rem, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o dodatečné povolení stavby. Správní orgány založily své závěry především na tom, že stavba byla umístěna v rozporu s územně plánovací dokumentací, konkrétně s regulačním plánem Za Stínadly, vydaným jako usnesení zastupitelstva města Strakonice ze dne 25. 2. 2009, č. 546/ZM/2009 (dále jen „regulační plán“), resp. s územním plánem Strakonice, vydaným jako usnesení zastupitelstva města Strakonice ze dne 14. 12. 2011, č. 184/ZM/2011 (dále jen „územní plán“). [2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 9. 6. 2015, č. j. 10 A 109/2014 – 30 (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“), zamítl. Konstatoval, že se nemohl zabývat námitkami týkajícími se řízení o odstranění stavby, neboť rozhodnutí o odstranění stavby není předmětem nyní posuzované věci a žalobce jej dokonce ani nenapadl odvoláním. Námitky žalobce poukazující na absenci poučení o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby a na materiální nevykonatelnost rozhodnutí o odstranění stavby (z důvodu pochybení při vymezení odstraňované části stavby) jsou tedy bezpředmětné. Napadené rozhodnutí bylo vydáno v řízení o žádosti a správní orgány proto rozhodovaly o části stavby tak, jak ji žalobce v žádosti vymezil, a nelze tak shledat žádnou souvislost s vymezením části stavby, která má být odstraněna. Krajský soud považoval obě správní rozhodnutí za přezkoumatelná, neboť správní řízení tvoří jeden celek od zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí. V zásadě tedy není vyloučeno, aby žalovaný jakožto odvolací orgán napravil nepodstatné vady rozhodnutí vydaného správním orgánem prvního stupně. Krajský soud neshledal rozpor regulačního plánu s územním plánem, neboť v obou je stanoveno nepřekročitelné ochranné pásmo pro stavbu rodinného domu jako 25 metrů od pozemků určených k plnění funkcí lesa. Pokud žalobce poukazoval na rozdílné pojmy užité v obou regulativech (územní plán stanoví ochranné pásmo od okraje lesa, zatímco regulační plán od hranice pozemku určeného k plnění funkcí lesa), pak krajský soud konstatoval, že pojem okraj lesa je třeba chápat stejně jako hranice pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Dle názoru krajského soudu tedy žalobce při stavbě rodinného domu dané regulativy (tj. regulační plán a územní plán) nedodržel a svou stavbou zasáhl do platného ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa. Krajský soud podotkl, že žalobce nedodržel ani půdorys stavby podle ověřené projektové dokumentace a bez povolení jej rozšířil o 5,31 metrů. [3] Krajský soud uvedl, že žalobce napadl závěr správních orgánů, že se nezměnily okolnosti oproti stavu v době řízení o odstranění stavby, avšak v žalobě nevymezil, jak se podle něj okolnosti změnily. V řízení o dodatečném povolení stavby je nutno vycházet ze stavu územně plánovací dokumentace k době vedení tohoto řízení. V té době dle regulačního plánu stále platilo ochranné pásmo o rozsahu 25 metrů od pozemku určeného k plnění funkcí lesa a jakékoli úvahy žalobce o tom, že regulační plán bude změněn, jsou tedy nepřípadné a nezakládají změnu okolností, které se žalobce dovolával. Krajský soud rovněž zdůraznil, že v tomto řízení nemůže zkoumat zákonnost územního souhlasu a souhlasu s provedením ohlášené stavby ze dne 22. 6. 2011, nicméně je třeba ověřit, zda bylo umístění stavby dostatečným způsobem vymezeno. Konstatoval, že součástí tohoto územního souhlasu byla ověřená projektová dokumentace stavby, v níž bylo umístění stavby jednoznačně vymezeno tak, aby nezasáhla do ochranného pásma 25 metrů, které bylo v projektové dokumentaci přímo zakresleno. Podle ověřené projektové dokumentace měla mít hlavní budova rozměry 10,5 x 8 metrů, její reálné rozměry byly správním orgánem prvního stupně zjištěny jako 15,8 x 7,7 metrů. Krajský soud tedy shrnul, že žalobce věděl, kde přesně má být stavba umístěna, a toto schválené umístění ani půdorysné rozměry stavby nedodržel. Za takové situace je bezpředmětné dovolávat se nedostatečného vymezení ochranného pásma a nepřekročitelných stavebních čar v popisné části územního souhlasu, neboť vše potřebné vyplývalo z ověřené projektové dokumentace (která byla přílohou tohoto rozhodnutí) a též z platné územně plánovací dokumentace. Krajský soud znovu uvedl, že zákonností rozhodnutí o odstranění stavby se nemůže zabývat, neboť nejde o podkladové rozhodnutí ve smyslu § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). O právech žalobce nabytých v dobré víře nelze uvažovat, neboť žalobce znal obsah schválené projektové dokumentace a věděl, že je jí vázán a že je povinen umístit a postavit stavbu v souladu s projektem. Zvětšení stavby o 5,31 metrů a umístění stavby do ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa naopak svědčí o bezohlednosti žalobce k vlastnickým právům svých sousedů a k chráněnému veřejnému zájmu. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného [4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Pokud krajský soud stěžovateli vytkl, že půdorys stavby neoprávněně rozšířil o 5,31 metrů, pak dle názoru stěžovatele je toto zjištění nepřezkoumatelné, neboť u půdorysu lze hodnotit pouze plošnou výměru, nikoli běžné metry. Není tedy zřejmé, co krajský soud tímto argumentem sledoval a jaká je jeho právní relevance. Případný přesah půdorysu realizované stavby oproti schválené projektové dokumentaci nemůže být sám o sobě důvodem pro zamítnutí žádosti o dodatečné stavební povolení. Z argumentace žalovaného je zřejmé, že důvodem pro zamítnutí žádosti o vydání dodatečného stavebního povolení byl rozpor stavby s regulačním plánem; žalovaný však územní plán v této souvislosti výslovně nezmínil. Závěr krajského soudu, že důvodem pro nařízení odstranění části stavby, jakož i pro zamítnutí žádosti o její dodatečné povolení, bylo porušení jak územního plánu, tak regulačního plánu, byl tedy nepřesný a tudíž nesprávný. [5] Stěžovatel poukázal na to, že žalovaný se vyhnul porovnání obsahu regulačního plánu a územního plánu a takový výklad za něj provedl až krajský soud. Výklad provedený krajským soudem považoval stěžovatel za spekulativní a nemající oporu v právních normách upravujících územní či stavební řízení. Stěžovatel měl za to, že územně plánovací dokumentace musí být formulována způsobem, který nepřipouští dvojí výklad, a proto by měly být kladeny přísné požadavky na určitost a srozumitelnost v ní použitých pojmů a terminologie. V opačném případě vzniká prostor pro libovůli státních orgánů, které si její obsah mohou vykládat po svém. Stěžovatel namítl, že regulační plán je v rozporu s územním plánem, neboť každý z nich vychází z jiných závazných stanovisek. Závěr krajského soudu, že v regulačním plánu a územním plánu je způsob stanovení ochranného pásma obsahově totožný, je tedy v rozporu se spisem. Dle názoru stěžovatele měl žalovaný přednostně aplikovat územní plán, který počítá s umístěním staveb ve vzdálenosti průměrné mýtní výšky od okraje lesa. Les, od jehož hranice je stanoveno ochranné pásmo, plní v daném případě funkci větrolamu, nejde tedy o žádný chráněný přírodní útvar a ve skutečnosti se jedná o nově vysázenou řadu listnatých stromů, které mohou v budoucnu dosáhnout maximální výšky 22 metrů. Z věcného (odborného) hlediska je tedy