2 As 192/2015 — Nejvyšší správní soud

2 As 192/2015- 23 - text 2 As 192/2015 - 26 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyň: a) B. L., b) B. K., obě obě zast. Mgr. Vladimírem Soukupem, advokátem se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, Stodolní 835/17, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Moravskoslezský kraj, se sídlem Ostrava, Moravská Ostrava, 28. října 2771/117, zast. JUDr. Markem Křížem, Ph.D. advokátem se sídlem Karviná - Fryštát, Masarykovo nám. 28, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 3. 2015, č. j. KUOK 24665/2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2015, č. j. 22 A 44/2015 – 30, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobkyně n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . IV. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně jako stěžovatelky domáhají zrušení „výroku II. a násl.“ usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2015, č. j. 22 A 44/2015 - 30. Výrokem I. tohoto usnesení byla věc náhrady za vyvlastnění vyloučena k samostatnému projednání, výrokem II. byla odmítnuta žaloba v části, jíž se žalobkyně domáhaly přezkoumání rozhodnutí o vyvlastnění, výrokem III. nebyla přiznána náhrada nákladů řízení žádnému z jeho účastníků, výrokem IV. nebyly přiznány náklady řízení osobě na řízení zúčastněné, výroky V. a VI. byl žalobkyním vrácen zaplacený soudní poplatek - každé 3000 Kč, a výroky VII. a VIII. byla žalobkyním uložena povinnost sdělit dispozice pro vrácení soudního poplatku. Krajský soud žalobu v části směřující proti rozhodnutí o vyvlastnění podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítl pro opožděnost, přičemž lhůtu k podání žaloby posuzoval podle § 72 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 416/2009 Sb.“ nebo „zákon o urychlení výstavby“). Stěžovatelky proti tomu v kasační stížnosti uplatňují kasační důvody podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., neboť rozhodnutí považují za nezákonné pro nesprávné právní posouzení, za postižené vadou řízení a za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Stěžovatelky uvádějí, že si jsou vědomy rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2014, č. j. 8 As 48/2015 – 27. Skutkové okolnosti své věci považují ovšem za zásadně odlišné, neboť v jejich případě správní orgán vůbec nevymezil, že rozhoduje podle § 1 zákona č. 416/2009 Sb., a své rozhodnutí opřel jen o zákon o vyvlastnění. Zkrácení lhůt podle § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb. se vztahuje pouze k přezkumu rozhodnutí vydaných podle § 1 téhož zákona. Správní orgán porušil § 68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle něhož je náležitostí rozhodnutí vymezení ustanovení zákona, podle nichž správní orgán rozhoduje. Pokud správní orgán neuvedl ustanovení, z něhož by bylo zřejmé, že se ve věci uplatní zvláštní režim, pak nelze klást stěžovatelkám k tíži, že podle něho nepostupovaly v dalším řízení, a nemohou v důsledku toho pozbýt ochrany ve věci vlastnického práva. Jsou toho názoru, že právní závěry výše uvedeného rozsudku sp. zn. 8 As 48/ 2015 ohledně nedostatku poučení lze vztáhnout i na důsledky nezákonné absence předpisu ve výroku rozhodnutí. Krajský soud proto neměl aplikovat § 5 odst. 2 zákona č. 416/2009 Sb. na běh žalobní lhůty. Následné úvahy soudu ohledně předpisu, podle něhož měl správní orgán rozhodovat, odporující tomu, co je ve výroku uvedeno, považují stěžovatelky za nezákonné. Nad rámec kasačních bodů upozorňují na nesmyslnost výroku I. napadeného usnesení, neboť se svou žalobou žádné náhrady nedomáhaly. Z výše uvedených důvodů stěžovatelky navrhly zrušení napadeného usnesení krajského soudu v uvedeném rozsahu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem o nemožnosti odmítnutí žaloby pro opožděnost z důvodu uplatnění § 2 odst. 5 zákona č. 416/2009 Sb. Současně navrhly přiznání odkladného účinku jejich kasační stížnosti pro hrozící nevratný zásah do jejich vlastnických práv. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukazuje na skutečnost, že stěžovatelky již ve fázi návrhu na uzavření kupní smlouvy byly informovány o tom, že se postup bude řídit i zákonem č. 416/2009 Sb. Ve vyvlastňovacím řízení také požadovaly cenu určenou podle znaleckého posudku a navýšenou podle § 3b odst. 1 písm. a) zákona č. 416/2009 Sb. Vyvlastnění pak probíhalo podle stavebního zákona, zákona o vyvlastnění a zákona o urychlení výstavby. Pozemky jsou určeny k zastavění stavbou veřejně prospěšnou, a to bylo zřejmé již z územního plánu města Ostravy z r. 1994 a následně z r. 2014. Z těchto důvodů žalovaný považuje napadené usnesení krajského soudu za zákonné a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Osoba zúčastněná na řízení ve svém vyjádření označila kasační námitky za neodůvodněné. Vzhledem k tomu, že se jedná o stavbu dopravní infrastruktury a návrh na vyvlastnění byl podán dne 12. 12. 2013, bylo rozhodováno podle zákona č. 184/2006 Sb., ve znění zákona č. 167/2012 a zákona č. 405/2012 Sb., a podle zákona č. 416/2009 Sb., ve znění zákona č. 209/2011 Sb. a zákona č. 405/2012 Sb. Užití zákona č. 416/2009 Sb. nemohlo být pro stěžovatelky překvapivé, neboť se toho samy v řízení domáhaly zejména ve vztahu ke stanovení výše náhrady. Poukazuje i na znění § 28 zákona o vyvlastnění, který žalobu proti výroku o vyvlastnění rovněž váže na třicetidenní lhůtu. Proto navrhuje zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti, neboť ta stojí na důvodech neuvedených v žalobě. V ní totiž stěžovatelky ničeho nenamítaly proti nedostatku zákonných náležitostí výroku prvostupňového rozhodnutí nebo napadeného rozhodnutí žalovaného; přesněji netvrdily, že správní orgány výslovně nepoukázaly na skutečnost, že rozhodovaly podle zákona č. 416/2009 Sb. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je nepřípustná kasační stížnost mj. v případě, že se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. V daném případě však je situace specifická v tom, že kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby pro opožděnost, a posouzení této opožděnosti stojí na právním podkladě, který nemusel být důvodem pro napadení správního rozhodnutí. Za takové situace jsou důvody kasační stížnosti spočívající v námitce, že z rozhodnutí správního orgánu nebylo patrné, že byl aplikován zákon č. 416/2009 Sb., přípustné, neboť na nich stojí argumentace stěžovatelek o nesprávném posouzení otázky včasnosti kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud pak přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 1, věty první s. ř. s. Stěžovatelky svá kasační tvrzení podřadily kasačním důvodům podle § 103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.; ve vztahu k odmítnutí žaloby je ovšem odpovídající pouze kasační důvod podle písm. e) cit. ustanovení, který v sobě zahrnuje veškeré vytýkané vady (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, (všechny citované rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné z www.nssoud.cz). Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti jsou rozhodné následující skutečnosti ze správního spisu. Návrh na vyvlastnění byl podán dne 12. 12. 2013, a to na akci „Silnice II/478 Ostrava – Prodloužená ulice Mostní I. etapa“. V řízení byly předloženy doklady o předchozím jednání o dohodě se stěžovatelkami. Ve znaleckém posudku č. 2013/292 znalce Ing. Pavla Kramera ze dne 6. 8. 2013, který měl být podkladem dohod, je cena předmětných nemovitostí určena včetně zvýšení podle § 3b odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb. Ve spise jsou obsaženy i dopisy projektanta stěžovatelkám ze dne 9. 8. 2013 o předložení návrhů kupních smluv a znaleckého posudku, přičemž v textu je uvedeno, že cena je určena mj. podle § 3b odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb., přičemž v případě nesouhlasu s návrhem bude přistoupeno k vyvlastnění. V uvědomění o zahájení vyvlastňovacího řízení je uveden odkaz na zákon č. 184/2006 Sb. V průběhu řízení byl předložen znalecký posudek č. 1784-370/2014 znalce Ing. Reného Butkova opatřený stěžovatelkami. Při ústním jednání konaném dne 24. 10. 2014 zástupce stěžovatelek poukázal na s