2 As 205/2015 — Nejvyšší správní soud

2 As 205/2015- 20 - text 2 As 205/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: TOP MORAVIA Q, s. r. o., se sídlem Faměrovo náměstí 35/19, Brno, zastoupené JUDr. Liborem Konečným, advokátem, se sídlem Ptašinského 4, Brno, proti žalované: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 2. 2010, č. j. ČOI 22901/2009/0100/3000/2010/Pe/Št, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 8 A 104/2010  35, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. 8 A 104/2010  35, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Česká obchodní inspekce, inspektorát Jihomoravský a Zlínský (dále jen „správní orgán prvního stupně“), rozhodnutím ze dne 11. 12. 2009, č. j. ČOI 10460/2009/3000/R/H, udělil žalobkyni podle § 24 odst. 9 písm. c) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), pokutu ve výši 24 000 Kč a současně jí uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč s odůvodněním, že žalobkyně měla na nabídkové prodejní akci konané mimo prostory obvyklé k podnikání v Otrokovicích dne 19. 8. 2009 spáchat celkem tři správní delikty. Prvního z nich se měla dopustit podle § 24 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 3 a § 5 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele tím, že ve Všeobecných obchodních podmínkách společnosti TOP MORAVIA Q, s. r. o. (dále jen „všeobecné obchodní podmínky“), které spotřebitel obdržel při uzavření kupní smlouvy č. XN79 000216 30 (dále jen „kupní smlouva“), uvedla v rozporu s § 57 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění, nepravdivé údaje o podmínkách odstoupení od kupní smlouvy a o lhůtě k vrácení uhrazené části kupní ceny. Druhého deliktu se měla dopustit podle § 24 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 3 a § 5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele tím, že při uzavření kupní smlouvy v rozporu s § 57 odst. 2 občanského zákoníku neuvedla adresu sídla osoby, u které lze uplatnit odstoupení od kupní smlouvy. Třetí delikt měla žalobkyně spáchat podle § 24 odst. 7 písm. i) zákona o ochraně spotřebitele tak, že při uzavření kupní smlouvy uvedla nepravdivou informaci, že reklamaci lze uplatňovat pouze po předložení originálů záručního listu a faktury. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, o němž žalovaná rozhodnutím ze dne 22. 2. 2010, č. j. ČOI 22901/2009/0100/3000/2010/Pe/Št (dále jen „napadené rozhodnutí“), rozhodla tak, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila. [2] Žalobkyně podala proti napadenému rozhodnutí žalobu, které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 8 A 104/2010 - 35 (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“), vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. S poukazem na § 90 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, konstatoval, že žalovanou nebylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalovaná rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdila, postupovala částečně ve smyslu § 90 odst. 5 správního řádu, nicméně v napadeném rozhodnutí chybí výrok ohledně odvolání žalobkyně, přičemž ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak bylo o odvolání rozhodnuto. Tento postup nelze hodnotit jinak než jako nezákonný, neboť o odvolání žalobkyně žalovaná nijak nerozhodla, čímž zatížila napadené rozhodnutí vadou nesrozumitelnosti. Městský soud dále shledal důvodnou žalobní námitku, jíž žalobkyně poukazovala na to, že se nedopustila klamavé obchodní praktiky ve smyslu § 5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele. Městský soud uvedl, že kupní smlouva obsahuje podrobné označení prodávajícího (žalobkyně) tak, jak je zapsán u příslušného krajského (rejstříkového) soudu, včetně uvedení sídla a identifikačního čísla. Kupní smlouva rovněž obsahuje souhlas kupujícího s všeobecnými obchodními podmínkami. Městský soud tak nesouhlasil s názorem žalované, že žalobkyně při uzavření kupní smlouvy opomenula uvést důležitý údaj, a to adresu sídla osoby, u které lze uplatnit odstoupení od kupní smlouvy. Jestliže je z všeobecných obchodních podmínek zřejmé, u které osoby je třeba právo na odstoupení od smlouvy uplatnit (tj. u prodávajícího), a prodávající je dostatečně specifikován v kupní smlouvě, pak nemůže být pochyb ani o jeho sídle, které rovněž kupní smlouva obsahuje. Ač tedy ve všeobecných obchodních podmínkách není expressis verbis uvedeno sídlo prodávajícího, tento údaj je zřetelně uveden v předložené kupní smlouvě. Městský soud měl z těchto důvodů za to, že žalobkyně se nemohla dopustit jí vytýkaného správního deliktu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 4 odst. 3 a § 5 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně spotřebitele. Zbývající žalobní námitky považoval městský soud za nedůvodné. II. Kasační stížnost [3] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) podala proti napadenému rozsudku kasační stížnost podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Připustila, že formulace výroku napadeného rozhodnutí není zcela perfektní v tom ohledu, že v něm není výslovně uvedeno, že „se odvolání zamítá“. Zůstává však otázkou, zda je výrok bez výslovně vyjádřeného zamítnutí odvolání vnitřně rozporný, nesrozumitelný nebo neurčitý do té míry, že vyvolává nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že kromě pátého odstavce nedává žádný z odstavců § 90 správního řádu prostor pro potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí. Z výroku napadeného rozhodnutí je zřejmé, že „odvoláním napadené rozhodnutí se potvrzuje“, a nemůže se tak jednat o případ nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí. Stěžovatelka rovněž zmínila, že absence výslovné formulace „odvolání se zamítá“ ve výroku napadeného rozhodnutí nebyla předmětem žádného ze žalobních bodů. [4] Stěžovatelka namítla, že městský soud zcela zjevně pochybil, když konstatoval, že z kupní smlouvy zjistil podrobné označení prodávajícího (žalobkyně), včetně uvedení jeho sídla a identifikačního čísla. Dle názoru stěžovatelky sice kupní smlouva obsahuje označení prodávajícího a jeho identifikační číslo, nikoli však jeho sídlo. Adresa uvedená v kupní smlouvě (Novoměstská 2, Brno) není adresou sídla žalobkyně, ale adresou jedné z jejích provozoven. V případech spotřebitelských smluv uzavíraných mimo provozovnu má zcela nezastupitelnou úlohu řádné, tedy včasné, srozumitelné, úplné a prokazatelné informování spotřebitele v souladu s § 57 odst. 2 občanského zákoníku. Pokud citované ustanovení stanoví, že písemné upozornění na právo odstoupit od smlouvy musí obsahovat i označení osoby, u níž je třeba toto právo uplatnit, včetně bydliště či sídla takové osoby, pak stěžovatelka neshledala prostor pro výklad, jímž by bylo možné pojem „sídlo“ nahradit pojmem „provozovna“. Stěžovatelka tedy byla toho názoru, že žaloba žalobkyně nebyla důvodná. [5] Žalobkyně svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila. III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem [6] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních náležitostí. Konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.). Kasační stížnost byla podána včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.) a za stěžovatelku jedná osoba s příslušným vzděláním (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná. [7] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). [8] Městský soud založil závěry napadeného rozsudku, kterým zrušil napadené rozhodnutí, na dvou samostatných rozhodovacích důvodech. Prvním z nich měla být nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí. Městský soud v této souvislosti konstatoval, že žalovaná nerozhodla o odvolání žalobkyně, resp. že z výroku ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, jak bylo o odvolání rozhodnuto. Podle § 90 odst. 5 správního řádu platí, že pokud odvolací orgán neshledá, že odvoláním napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, že je nesprávné nebo že nastala skutečnost, která odůvodňuje zastavení řízení (srov. § 90 odst. 1 až 4 správního řádu), „odvolání zamítne a napadené rozhodnutí potvrdí. Jestliže odvolací správní orgán změní nebo zruší napadené rozhodnutí jen zčásti, ve zbytku je potvrdí.“ Výkladem § 90 odst. 5 správního řádu se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 As 30/2011 – 127 (všechna v tomto rozsudku citova