5 As 147/2014 — Nejvyšší správní soud

5 As 147/2014- 53 - text 5 As 147/2014 - 59 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Vodovody a kanalizace Pardubice, a.s., se sídlem Pardubice - Zelené předměstí, Teplého 2014, zast. JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Jungmannova 24, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem Brno, třída Kpt. Jaroše 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2014, č. j. 31 Af 131/2012 - 218, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2014, č. j. 31 Af 131/2012 - 218, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Dne 17. 2. 2011 uveřejnil žalobce jako zadavatel v Úředním věstníku Evropské unie pod ev. číslem 2011/S35-057423 oznámení o zahájení otevřeného zadávacího řízení o veřejné zakázce „Zhotovení stavebního díla ‚Modernizace BČOV Pardubice‘“. Dne 12. 5. 2011 žalobce rozhodl o výběru nejvhodnější nabídky uchazeče Sdružení „BČOV Pardubice“, a to společnosti Skanska a.s. a Metrostav a.s. (dále jen „vybraný uchazeč“). Dne 25. 5. 2011 podal jeden z uchazečů o veřejnou zakázku – Sdružení „SYNER – HST BČOV Pardubice“ (společnost Syner s.r.o. a HST Hydrosystémy s.r.o.; dále jen „neúspěšný uchazeč“) – námitky proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky, kterým žalobce nevyhověl a dne 31. 5. 2011 rozhodl o jejich zamítnutí. Neúspěšný uchazeč se s uvedeným rozhodnutím neztotožnil a návrhem ze dne 10. 6. 2011 inicioval řízení o přezkoumání úkonů žalobce. Dne 15. 6. 2011 oznámil žalovaný (dále jen „stěžovatel“) žalobci, vybranému uchazeči a neúspěšnému uchazeči zahájení správního řízení podle § 114 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“). Dne 7. 10. 2011 stěžovatel přípisem označeným jako „Seznámení s novými skutečnostmi ve správním řízení“ oznámil žalobci, vybranému uchazeči a neúspěšnému uchazeči, v návaznosti na § 36 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), skutečnosti, které budou podkladem pro rozhodnutí. Současně stěžovatel odkázal na § 120 odst. 1 písm. a) a d) a § 120 odst. 2 písm. a) ZVZ a uvedl skutkové okolnosti týkající se uzavření smlouvy o dílo mezi žalobcem a vybraným uchazečem. Dne 3. 11. 2011 stěžovatel přípisem označeným jako „Seznámení s novými skutečnostmi ve správním řízení“ oznámil žalobci, vybranému uchazeči a neúspěšnému uchazeči, v návaznosti na § 36 odst. 2 správního řádu další skutečnosti, které budou podkladem pro rozhodnutí. S odkazem na § 6, § 80 odst. 1 a § 76 odst. 1 a odst. 3 ZVZ oznámil, že vzniká pochybnost, zda žalobce při posouzení a následně i při hodnocení nabídky uchazeče OHL ŽS a.s. dodržel postup stanovený v § 76 ZVZ. Dále opětovně citoval § 120 odst. 1 písm. a) a § 120 odst. 2 písm. a) ZVZ a uvedl: „S ohledem na výše uvedené je správní řízení vedeno rovněž ve věci možného spáchání správního deliktu dle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ zadavatelem, a to při posouzení nabídek uchazečů a následném vypracování zprávy o posouzení a hodnocení nabídek.“ Dne 28. 12. 2011 vydal stěžovatel rozhodnutí č. j. ÚOHS-S214/2011/VZ-12720/2011/5 30/RNi (dále jen „ rozhodnutí I. stupně“), kterým výrokem I. správní řízení podle § 66 odst. 1 písm. g) správního řádu zastavil, ve výroku II. rozhodl o tom, že žalobce se dopustil správního deliktu podle § 120 odst. 1 písm. a) ZVZ a ve výroku III. žalobci za spáchání správního deliktu podle výroku II. uložil pokutu ve výši 9 000 000 Kč. Proti výroku II. a III. rozhodnutí I. stupně podal žalobce dne 12. 1. 2013 rozklad, ve kterém navrhl zrušení výroků II. a III. pro jejich nezákonnost. Žalobce výslovně uvedl, že souhlasí se stěžovatelem, že správní řízení mělo být zastaveno; nenapadá tedy výrok I. předmětného rozhodnutí. Předseda stěžovatele rozhodnutím ze dne 25. 7. 2012, č. j. ÚOHS-R11/2012/VZ-13883/2012/310/Pse, podle § 152 odst. 5 písm. b) správního řádu rozhodnutí I. stupně ve všech výrocích potvrdil a podaný rozklad žalobce zamítl. Rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 7. 2012. II. Napadený rozsudek krajského soudu Žalobce brojil proti rozhodnutí předsedy stěžovatele žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), který rozsudkem ze dne 6. 8. 2014, č. j. 31 Af 131/2012 - 218, dle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), bez nařízení jednání rozhodnutí předsedy stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud nejprve dovodil, že přípisem označeným jako „Seznámení s novými skutečnostmi ve správním řízení“ stěžovatel rozšířil předmět řízení o možné spáchání správního deliktu žalobcem. V tomto přípise stěžovatel dostatečně určitě popsal skutečnosti vedoucí k podezření ze spáchání správního deliktu a rovněž uvedl, na základě jakých zákonných ustanovení se domnívá, že došlo ke spáchání správního deliktu a jaký případný postih žalobci hrozí. Žalobci tedy bylo (resp. minimálně mělo být) z obsahu tohoto přípisu zřejmé, že stěžovatel předmětné řízení rozšířil o řízení ve věci spáchání správního deliktu. Krajský soud tedy dospěl k závěru, že po tomto rozšíření předmětného správního řízení nebylo řízení nadále vedeno výlučně ve věci návrhu neúspěšného uchazeče, ale také ve věci spáchání správního deliktu. V této souvislosti krajský soud zdůraznil, že se nadále jedná o identické správní řízení s rozšířeným předmětem a odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 2. 2002, č. j. 2 A 9/2001 - 62: „Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nemůže zahájit správní řízení z vlastního podnětu, nebylo-li ukončeno jiné, dříve zahájené správní řízení, jež se týkalo téže věci a identických účastníků řízení, ani v případě postupu orgánu dohledu podle § 57 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek.“ Krajský soud dále konstatoval, že v hlavičce rozkladu žalobce podaného dne 12. 1. 2012 je výslovně uvedeno: „[...] s ohledem na uvedenou skutečnost zadavatel tímto využívá svého práva a v souladu s poučením Úřadu podává v zákonné lhůtě proti Výroku II. a Výroku III. rozhodnutí rozklad.“ Naprosto totožně je v závěru rozkladu uveden návrh: „Z výše uvedených důvodů zadavatel navrhuje, aby předseda Úřadu Výrok II. a Výrok III. rozhodnutí Úřadu ze dne 28. 12. 2011, č. j. ÚOHS-S214/2011/VZ-12720/2011/530/RNi pro jejich nezákonnost zrušil.“ V textu rozkladu je pak také výslovně uvedeno: „[...] zadavatel nemůže než s Úřadem souhlasit, že správní řízení bylo bezpředmětné a mělo být zastaveno, a proto také nenapadá Výrok I. rozhodnutí.“ Na základě posouzení tohoto obsahu rozkladu pak měl krajský soud za nezpochybnitelné, že žalobce se rozkladem v souladu s § 82 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 152 odst. 4 správního řádu domáhal toliko přezkumu výroku II. a III. rozhodnutí I. stupně. Vzhledem ke skutečnosti, že jiný účastník správního řízení rozklad nepodal a povinností orgánu rozhodujícího o rozkladu je podle § 89 odst. 2 správního řádu ve spojení s § 152 odst. 4 správního řádu přezkoumat rozhodnutí I. stupně jen v rozsahu napadeném rozkladem, tedy v dané věci pouze ve výrocích II. a III. rozhodnutí I. stupně, krajský soud dovodil, že výrok I. rozhodnutí I. stupně nabyl právní moci uplynutím patnáctidenní lhůty pro podání rozkladu. Následně dospěl krajský soud k závěru, že řízení bylo výrokem I. rozhodnutí I. stupně zastaveno v celém rozsahu, neboť v daném případě šlo o řízení ve dvou věcech, a to ve věci návrhu neúspěšného uchazeče a ve věci spáchání správního deliktu žalobcem, které byly společně projednávány a rozhodovány, přičemž není z výroku I. a z odůvodnění rozhodnutí I. stupně jakkoli patrné, že by stěžovatel řízení zastavil pouze v jedné z těchto dvou věcí. O správnosti tohoto závěru svědčí dle krajského soudu rovněž ustálená praxe stěžovatele, který v jiných řízeních ve svých rozhodnutích rozlišuje mezi výrokem ve věci řízení zahájeného na návrh a ve věci řízení zahájeného z moci úřední (viz např. rozhodnutí stěžovatele ze dne 23. 4. 2012, č. j. S309/2011/VU-13801/2011/540/GS). Krajský soud se dále zabýval otázkou, jaké důsledky má tento závěr pro výroky II. a III. rozhodnutí I. stupně. V tomto směru krajský soud poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2006, č. j. 8 As 12/2005 - 51, ve kterém zdejší soud uvedl: „Rozhodnutí správního orgánu v řízení o uložení pokuty, jehož výrokem I. se bez dalšího odůvodnění řízení zastavuje a jehož výrokem II. se ukládá pokuta, je nepřezkoumatelné – ve vztahu k výroku I. pro nedostatek důvodů, ve vztahu k oběma výrokům pro nesrozumitelnost spočívající v jejich vzájemné rozpornosti. K této vadě Nejvyšší správní soud přihlédne z úřední povinnosti, byla-li zcela pominuta odvolacím správním orgánem a krajským soudem, jejichž rozhodnutí se vypořádala pouze s