5 As 197/2014 — Nejvyšší správní soud

5 As 197/2014- 26 - text 5 As 197/2014 - 30 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: FTV Prima, spol. s r.o., se sídlem Praha 8, Na Žertvách 132/24, proti žalovanému: Úřad pro ochranu osobních údajů, se sídlem Praha 7, Pplk. Sochora 27, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 3 A 1/2012 - 53, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 3 A 1/2012 - 53, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci Rozhodnutím předsedy žalovaného Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „stěžovatel“) ze dne 27. 10. 2011, č. j. SPR-0595/11-21, byl zamítnut rozklad žalobce proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále jen „správní orgán rozhodující v I. stupni“) ze dne 27. 4. 2011, zn. SPR-0595/11-15, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 4000 Kč za spáchání správního deliktu podle § 17e odst. 1 písm. a) ve spojení s § 17e odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“). Tohoto správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že v pořadu TV Prima „Soukromá dramata,“ odvysílaném dne 4. 1. 2011, a ke dni zahájení správního řízení dostupném na www.iprima.cz, zveřejnil rodná čísla L. D. a N. M., a to tak, že součástí pořadu byl záběr na výpis z obchodního rejstříku obsahujícího čitelná rodná čísla, čímž porušil povinnost stanovenou v § 13 odst. 9 zákona o evidenci obyvatel, tedy neoprávněně nakládal s rodnými čísly. Žalobce brojil proti uvedenému rozhodnutí žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který jí rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, č. j. 3 A 1/2012 - 53, vyhověl a podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. Městský soud dospěl k závěru, že řízení před správními orgány bylo zatíženo vadou, neboť jediný důkaz, z něhož správní orgány při správním trestání vycházely (audiovizuální záznam pořadu), nebyl proveden v souladu s § 18 odst. 1, § 51 odst. 1, 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), proto k takovému důkazu nelze vůbec přihlížet. S ohledem na to, že pro posouzení věci správními orgány obou stupňů se jednalo o klíčový důkaz, nebyl skutkový stav věci dostatečně zjištěn. Procesní práva žalobce pak byla touto procesní vadou natolik zasažena, že to mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Za této situace se městský soud nezabýval ostatními žalobními námitkami, neboť podrobování tohoto (procesně zcela vadně zjištěného) skutkového stavu právnímu hodnocení a vyvozování závěrů z něj by bylo předčasné. II. Kasační stížnost Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel uvedl, že se závěry městského soudu nesouhlasí, neboť se domnívá, že ze správního řádu nelze dovodit povinnost provádět důkaz audiovizuálním záznamem jeho přehráním a vyhotovením protokolu o ohledání, pokud je tento záznam založen ve správním spise. Stěžovatel považuje názor městského soudu za přepjatě formalistický, když má za to, že důkaz je proveden již samotným založením audiovizuálního záznamu do spisu, kde je přístupný účastníkům řízení, kteří mají možnost si pořídit jeho kopii a vyjádřit se k jeho obsahu. Provedení důkazu způsobem, který městský soud popisuje ve svém rozsudku, fakticky znamená pouze „puštění si videa“ za přítomnosti účastníka řízení. Vypovídací hodnota tohoto postupu pro správní řízení je ovšem nulová, protože oprávněná úřední osoba si vždy při přípravě rozhodnutí záznam přehraje opakovaně „v klidu“ bez přítomnosti účastníka řízení a teprve tehdy si vyhodnotí jeho obsah. To, že si obsah audiovizuálního záznamu přehrála, je vždy seznatelné z obsahu odůvodnění správního rozhodnutí, ve kterém je na něj odkazováno. Stěžovatel poukázal na skutečnost, že městský soud konstatoval, že uvedený záznam byl klíčovým důkazem, a bez toho, aby si ho správní orgán (oprávněná úřední osoba) přehrál, by nikdy nemohl vydat rozhodnutí ve věci. Provedení důkazu ohledáním má proto dle stěžovatele zásadní význam ve chvíli, kdy samotný důkaz není součástí správního spisu, tedy např. když se jedná o ohledání konkrétního místa, věci apod. V takovém případě neexistuje o provedeném důkazu žádný jiný záznam než právě protokol o ohledání. Jestliže je však důkaz založen ve správním spise (listina, audiovizuální záznam apod.), může se kdokoliv s tímto důkazem seznámit a vyjádřit se k jeho obsahu. Stěžovatel vyslovil přesvědčení o absurdnosti názoru městského soudu, což ilustroval na situaci, že místo toho, aby správní orgán založil do spisu kopii audiovizuálního záznamu, provedl by požadované ohledání a vyhotovil o něm protokol, ale kopii záznamu by do spisu již nezaložil (neboť by to bylo zjevně nadbytečné za situace, když existuje protokol o ohledání). Veškerý další přezkum (včetně soudního) by pak při hodnocení důkazu nevycházel z obsahu audiovizuálního záznamu, ale pouze z toho, jak by byl jeho obsah popsán v protokolu o ohledání. To, že je tento postup méně komfortní (pro účastníka řízení, odvolací orgán i soud), přičemž neumožňuje plný přezkum provedených důkazů a je evidentně nelogický, je dle stěžovatele zjevné. Stěžovatel je dále názoru, že smyslem provádění důkazů ve správním řízení je především zajištění práv účastníka řízení se k těmto důkazům vyjádřit, mnohem méně již zásada bezprostřednosti provádění důkazů. Správní řízení na rozdíl od řízení před soudem nezná pravidlo zákonného soudce. Bylo by tedy běžné, že při akceptaci názoru soudu o provádění důkazu ohledáním by důkaz provedla oprávněná úřední osoba A, návrh rozhodnutí by vypracovala oprávněná úřední osoba B, samotné rozhodnutí by podepsala a vydala jménem správního orgánu oprávněná úřední osoba C. Takový postup je zákonný, pokud by ovšem správní soudy nechtěly konstituovat nad rámec zákona také „princip zákonného úředníka“. Z uvedeného vyplývá, že oprávněná úřední osoba, která nakonec rozhodnutí vydá, se na provádění důkazu vůbec nemusí podílet a fakticky se s jeho obsahem stejně seznámí ze správního spisu mimo tento městským soudem požadovaný formalistický úkon. Z tohoto důvodu se také dle názoru stěžovatele pro něj neuplatní závěry uvedené v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 7 As 57/2010 - 82, neboť ten posuzoval věc z pohledu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání jako specifického kolektivního (kolegiálního) správního orgánu, jehož členové plní úkoly správního orgánu osobně. Závěry Nejvyššího správního soudu v daném usnesení z těchto zvláštností vycházejí a nelze je tedy dle stěžovatele zobecnit na ostatní správní orgány. Práva účastníka řízení jsou dle názoru stěžovatele zajištěna dostatečně v té chvíli, kdy má možnost si kdykoli v průběhu správního řízení pořídit kopii záznamu ze spisu a vyjádřit se k jeho obsahu, o čemž je povinen jej správní orgán v souladu s § 36 odst. 3 správního řádu poučit a vyzvat jej k tomu. Takto stěžovatel v průběhu předmětného řízení postupoval. Naopak, „přehrávání videa“ u správního orgánu nic nového přinést ani z povahy věci nemůže. Stěžovatel považuje za nevhodné také závěry městského soudu o kabinetním rozhodování. Správní řízení je ze své povahy řízením písemným a nikoliv ústním. Práva účastníka řízení jsou zajištěna především povinnostmi správního orgánu stanovenými § 36 odst. 3 správního řádu, vyjma případů, kdy se jedná o důkazy, u kterých je z povahy věci nutné zajistit účast účastníka řízení, jako je např. výslech svědka. Stěžovatel je tedy toho názoru, že neměl v dané věci povinnost provádět důkaz ohledně audiovizuálního záznamu jeho ohledáním s vyhotovením příslušného protokolu. I pokud by měl Nejvyšší správní soud opačný názor, tak nesplnění této povinnosti je zcela marginální a jedná se o formalitu, která nemá žádný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, neboť obsah příslušného audiovizuálního záznamu je z napadeného rozhodnutí (a také spisového materiálu, s nímž měl účastník řízení možnost se řádně seznámit) zřejmý. Proto zde neexistují důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. III. Vyjádření ke kasační stížnosti Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti, když se ztotožnil se závěry městského soudu. Žalobce dále uvedl, že mu není zřejmé, zda ze strany stěžovatele vůbec někdo, kdo, kdy a jaký záznam promítl a co viděl. Žalobci tak není známo, zda případně promítaný záznam promítal úředník, který ve věci rozhodoval nebo jiný (např. podjatý) úředník nebo dokonce „ne-úředník“, zda promítaný záznam byl či nebyl oproti realitě či záznamu upraven,