5 As 60/2015 — Nejvyšší správní soud

5 As 60/2015- 30 - text 5 As 60/2015 - 36 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců Mgr. Petry Weissové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce Ing. K. Š., zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem, se sídlem Žižkova 52, 301 00 Plzeň proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Obce Mladý Smolivec, se sídlem Mladý Smolivec 95, 335 01 Nepomuk, IČ 00256935, zastoupené JUDr. Andreou Rečkovou, advokátkou, se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, 2) K. M., 3) D. Ž., 4) Ing. L. A., o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2015, č. j. 57 A 87/2013 - 70, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 9. 7. 2012, č. j. ŽP/6018/13, Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen „žalovaný“) zamítl odvolání žalobce (dále jen „stěžovatel“) a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Nepomuk, odboru výstavby a životního prostředí (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 4. 2. 2013, č. j. VŽP/279/2013-Va, kterým nebyly podle § 7 odst. 1 zákona č. 23/1962 Sb. o myslivosti (dále jen „zákon o myslivosti“) uznány za oboru honební pozemky parc. č. 221, 222, 223, 229, 235, 236, 237, 238, 239, 240, 242, 243, 244, 245, 248, 249, 250, 257, 258, 259, 260, 261, 262, 306 (PK) v k. ú. Starý Smolivec o celkové výměře 11 ha (dále jen „dotčené pozemky“). Proti rozhodnutí žalovaného (dále je „napadené rozhodnutí“) se stěžovatel bránil žalobou. Považoval napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost ohledně posouzení existence dohody s vlastníky dotčených pozemků k jejich přičlenění do obory pro vnitřní rozpornost závěrů, k nimž žalovaný dospěl. Na jedné straně totiž žalovaný potvrdil argumentaci stěžovatele, že dříve udělené souhlasy vlastníků dotčených pozemků nepozbyly plynutím doby platnosti (s ohledem na skutečnost, že řízení před správním orgánem prvního stupně bylo z důvodů na straně tohoto správního orgánu v době od 24. 6. 2002 do 28. 5. 2012 přerušeno - poznámka Nejvyššího správního soudu), resp. u těch dotčených pozemků, kde v době přerušení správního řízení před správním orgánem prvního stupně došlo ke změnám vlastnictví, stěžovatel doložil „souhlasy právních nástupců původních vlastníků“, avšak na druhou stranu potvrdil závěr správního orgánu prvního stupně, že nejsou splněny podmínky pro uznání obory proto, že nebyly uzavřeny nové dohody s těmi vlastníky dotčených pozemků, u nichž ke změně vlastnictví nedošlo. Napadené rozhodnutí považoval stěžovatel také za nezákonné, neboť žalovaný nesprávně vyhodnotil existenci a platnost dohody o začlenění dotčených pozemků do obory s dvěma vlastníky dotčených pozemků, F. T. a obcí Mladý Smolivec, tedy také nesprávně posoudil splnění jedné z podmínek pro uznání obory (podmínku písemné dohody s vlastníky dotčených pozemků začleněných do obory, která měla být uznána). Konečně vytýkal i vady řízení před správním orgánem prvního stupně, které ani žalovaný v napadeném rozhodnutí neodstranil, když nesprávně hodnotil návrh stěžovatele na změnu původní žádosti o uznání obory spočívající ve změně hranic obory, který učinil dne 22. 6. 2012 e-mailovým podáním bez zaručeného elektronického podpisu. Nakonec stěžovatel vytýkal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí v rozporu s § 59 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neodstranil nezákonnosti, jichž se dopustil správní orgán prvního stupně v tom, že porušil zásadu rovnosti účastníků správního řízení, zásadu ochrany dobré víry a ochrany veřejného zájmu, a závěrem dodal, že správní orgán prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, jelikož nevzal v úvahu existenci užívacího práva stěžovatele k dotčeným pozemkům, jichž sám není vlastníkem, na základě dohod o zatímním bezplatném užívání pozemků, které jsou předmětem jednoduchých pozemkových úprav, které s jejich vlastníky uzavřel. Podle uvedených dohod totiž má stěžovatel neomezené užívací právo i k dotčeným pozemkům, které nejsou jeho vlastnictvím. Ani v tomto ohledu však žalovaný nezjednal nápravu vady, jíž se správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí dopustil a tuto nezákonnost ani neodstranil, ani jinak nevypořádal. Stěžovatel tedy navrhoval, aby bylo napadené rozhodnutí žalovaného, jako i předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, č. j. 57 A 87/2013 - 70 (dále jen „napadený rozsudek“), který byl napaden nyní podanou kasační stížností. Krajský soud uzavřel, že zákon o myslivosti v § 7 odst. 1, na rozdíl od smlouvy o nájmu honitby dle § 16 odst. 1 téhož zákona, nestanoví obsahové náležitosti „písemné dohody o přičlenění navazujících honebních pozemků jiných vlastníků k pozemkům jednoho vlastníka“ a s poukazem na čl. 11 Listiny základních práv a svobod, z něhož lze dovodit, že bez souhlasu vlastníka nelze jeho vlastnické právo omezit, shledal logickým závěr, že „zákon o myslivosti vyžaduje k tomu, aby mohlo dojít k přičlenění cizích pozemků k pozemkům vlastníka, souhlas těchto jiných vlastníků. Bez tohoto souhlasu by přičlenění pozemků, resp. jejich zahrnutí do obory, nebylo možné“. Z uvedeného krajský soud dále dovodil, že písemnou dohodou dle § 7 odst. 1 zákona o myslivosti není míněna žádná soukromoprávní smlouva, nýbrž je jí třeba rozumět pouze formalizovaný projev souhlasu vlastníka pozemku s budoucím možným omezením jeho vlastnického práva existencí obory a tento „souhlas“ je podle krajského soudu adresován správnímu orgánu, neboť ten bez něj nemůže dotčené pozemky učinit součástí obory. Tyto závěry o povaze „souhlasů“ učinil krajský soud výkladem obsahu těch z nich, které udělila obec Mladý Smolivec a dále postupně dvakrát F. T. ve dnech 20. 10. 2001 a 14. 6. 2012, z nichž také výslovně citoval podstatné části. Přitom právě postoj uvedených dvou vlastníků dotčených pozemků k jejich (ne)připojení k pozemkům stěžovatele byl pro rozhodnutí a posouzení věci zcela zásadní. Krajský soud tedy měl za to, že znění udělených „souhlasů“ nekoresponduje povaze soukromoprávní dohody, neboť neupravují vzájemná práva a povinnosti jednajících osob a ze souhlasů ani neplyne, že jsou adresovány stěžovateli. Podle krajského soudu je pro věc rozhodný stav v době vydání rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, tedy bylo povinností uvedeného správního orgánu posoudit, zda v této rozhodné době stěžovatel disponuje souhlasy všech vlastníků dotčených pozemků. Ze strany obce Mladý Smolivec však nebyl nikdy udělen souhlas ve vztahu k přičlenění pozemku parc. č. 305 a ze strany F. T. byl dříve udělený souhlas odvolán do protokolu dne 9. 7. 2012. Proto krajský soud závěr napadeného rozhodnutí a před ním i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně shledal správným, jelikož absence souhlasu uvedených dvou vlastníků dotčených pozemků vylučovala možnost žádosti stěžovatele o uznání obory vyhovět. S poukazem na tyto skutečnosti krajský soud neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele týkající se tvrzené vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí a tento stěžovatelem naznačený rozpor nedovodil. Žalovaný totiž při posouzení věci nevycházel ze závěru o tom, že vlivem plynutí času pozbyly dříve udělené souhlasy platnosti, jak se domníval stěžovatel, nýbrž pouze ze skutečnosti, že ohledně některých dotčených pozemků nebyla v rozhodné době dohoda s jejich vlastníky buď vůbec uzavřena, či byla odvolána. V dalším krajský soud posuzoval námitku stěžovatele týkající se vad správního řízení v důsledku nesprávného posouzení návrhu stěžovatele na změnu jeho žádosti, kterou učinil podáním ze dne 22. 6. 2012. Poukázal na § 19 odst. 1 správního řádu, podle něhož elektronické podání lze učinit, je-li opatřeno zaručeným elektronickým podpisem, a jelikož tuto náležitost podání stěžovatele ze dne 22. 6. 2012, v němž bylo obsaženo omezení rozsahu dotčených pozemků pro uznání obory, nesplňovalo, neboť bylo učiněno „prostým“ e-mailem, nemohl k němu správní orgán prvního stupně přihlížet. Nadto uvedené „částečné zpětvzetí“ ze dne 22. 6. 2012 se podle krajského soudu týkalo pouze dotčených pozemků ve vlastnictví obce Mladý Smolivec, nikoliv těch ve vlastnictví F. T., který však také souhlas s přičleněním pozemků v jeho vlastnictví neudělil (resp. dříve udělený souhlas následně odvolal). Krajský soud tedy shledal napadené rozhodnutí v souladu se zákonem, a proto jím nemohlo dojít k porušení zásady rovnosti účastníků, porušení práv účastníků nabytých v dobré víře či vydání rozhodnutí, které by bylo v rozporu s veřejným zájmem. K