6 Ads 177/2014 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 177/2014- 49 - text 6 Ads 177/2014 - 52 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobců a) J. B., b) V. B., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2014, č. j. SV/486/14, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 6. 2014, č. j. 57 A 35/2014 – 13, t a k t o : I. Žalobcům a) a b) s e p ř i z n á v á osvobození od soudního poplatku za kasační stížnost v plném rozsahu. II. Kasační stížnost s e z a m í t á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), ze dne 24. 6. 2014, č. j. 57 A 35/2014 – 13, byla omítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2014, č. j. SV/486/14, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Nýřany, pracoviště Plzeň, odboru sociálních věcí a zdravotnictví (dále jen „městský úřad“), ze dne 30. 12. 2013 č. j. OSVaZ-Mud/30207/2013, Om 0090/2010, jímž byla dcera žalobců, nezl. Š. B., nar. X, na základě § 45b odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o rodině“), v souladu s § 19 odst. 1 písm. b) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o sociálně-právní ochraně dětí“), svěřena do péče osob, které mají zájem stát se jejími pěstouny, a to manželů: M. V. D., X, a D. B. D., nar. X. [2] Napadeným usnesením krajský soud odmítl žalobu dle § 46 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobci se domáhali přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v soukromoprávní věci. Krajský soud upozornil, že soudní kontrola rozhodnutí správních orgánů je zajištěna buď ve správním soudnictví (pokud jde o věci veřejnoprávní), nebo v občanském soudním řízení (jedná-li se o věci vyplývající ze vztahů soukromého práva). Krajský soud posoudil, zda jsou vydaným rozhodnutím žalovaného, jehož zákonnost má být na základě podané žaloby přezkoumána, dotčena veřejná subjektivní práva žalobců, a rozhodnutí tudíž podléhá přezkumu správních soudů, či zda se jedná o rozhodnutí, kdy správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. V daném případě se jedná o problematiku svěření dítěte umístěného v ústavní výchově do péče osob, které mají zájem stát se jeho pěstouny (tzv. předpěstounská péče). Dotčenými právními předpisy jsou především zákon o rodině, účinný do 31. 12. 2013, a zákon o sociálně-právní ochraně dětí, taktéž ve znění účinném do 31. 12. 2013. Předpěstounská péče je jedním z typů péče nahrazující péči rodičů dítěte, jejímž účelem je poskytnout dítěti prostor pro osobní sblížení se zájemcem o pěstounskou péči a jeho rodinou. „Z povahy věci je tak zřejmé, že svěřením dítěte do opatrování a péče osob, které mají zájem stát se pěstouny, je zasahováno do osobní sféry dotčených osob v rovině jejich rodinných vazeb a vnitřního uspořádání jejich rodinných vztahů. Rozhodnutím o svěření dítěte do péče osob, které mají zájem stát se pěstouny, jsou tedy dotčeny soukromé vztahy těchto osob.“ K přezkumu takového rozhodnutí je věcně příslušný okresní soud rozhodující dle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), kdy jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy (§ 249 odst. 1 o. s. ř.). Krajský soud tudíž žalobu usnesením odmítl a zároveň poučil žalobce, že do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení mohou podat žalobu k věcně příslušnému soudu v občanském soudním řízení. II. Kasační stížnost [3] Žalobci a) a b) (dále jen „stěžovatelé“) napadli společnou kasační stížností v záhlaví označené usnesení krajského soudu z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby a navrhují zdejšímu soudu, aby napadené usnesení zrušil. [4] Dle stěžovatelů pro odmítnutí žaloby dle § 46 odst. 2 s. ř. s. (a odkázáním na řízení dle § 244 a násl. o. s. ř.) nepostačí vymezit oblast práva, v níž došlo napadeným rozhodnutím k úpravě právních vztahů, ale je nutno vycházet ze systematiky právních předpisů. Předmětem zásahu musí být vztah nesoucí i další soukromoprávní atributy, vztah, ve kterém jsou si subjekty rovny, s minimální potřebou dohledu a zásahu veřejné moci. Nesmí se jednat o vrchnostenské vnucování obsahu vztahu proti vůli subjektů. Takové vztahy jsou pak řešeny ve sporném řízení, jímž je také řízení dle § 244 a násl. o. s. ř. V daném případě však soukromoprávní aspekty naplněny nejsou. Právní úprava péče o nezletilé obsahuje silné veřejnoprávní prvky. Umístění dítěte do péče jiných subjektů se děje na základě vrchnostenského rozhodnutí veřejné moci, přičemž za výkon náhradní rodinné péče odpovídá rodičům i dítěti stát. Zákon o sociálně-právní ochraně dětí je ryze veřejnoprávním předpisem upravujícím působnost a pravomoc orgánů veřejné moci. Věci péče o děti jsou rozhodovány v nesporném řízení, což je zvýrazněno také právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014. Řešení těchto otázek ve sporném řízení dle § 244 a násl. o. s. ř. by bylo absurdní. Navíc stěžovatelé nespatřují nezákonnost v samotném nařízení předpěstounské péče, nýbrž v tom, že nebyli vybráni žadatelé žijící blíže bydlišti rodičů, resp. že výběr žadatelů žijících ve větší vzdálenosti od rodičů nebyl dostatečně odůvodněn. Stěžovatelé vyslovili pochybnosti nad tím, čeho by se v občanském soudním řízení vůbec měli domáhat (jak by měl znít petit žalobního návrhu), když soud je v tomto řízení striktně vázán zásadou dispozitivnosti a kontradiktornosti procesu. Stěžovatelé jsou ze všech uvedených důvodů přesvědčeni, že v daném případě je dána působnost správních soudů, rozhodujících dle soudního řádu správního. [5] Dne 23. 7. 2014 obdržel Nejvyšší správní soud vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti, avšak argumenty v něm obsažené nereagovaly na námitky kasační stížnosti, nýbrž se vztahovaly k věcné správnosti rozhodnutí žalovaného. Proto zdejší soud nepovažuje za účelné na tomto místě závěry žalovaného prezentovat. III. Řízení před Nejvyšším správním soudem [6] Spolu s kasační stížností podali stěžovatelé také návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, který však podáním doručeným zdejšímu soudu dne 16. 7. 2014, datovaným téhož dne, vzali zpět. V tomto podání zároveň požádali o osvobození od soudního poplatku. Nejvyšší správní soud proto stěžovatele přípisem ze dne 28. 7. 2014, č. j. 6 Ads 177/2014 - 31, vyzval, aby doložili, že splňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Dne 12. 8. 2014 soud obdržel vyplněné formuláře „Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech“ obou stěžovatelů. [7] Z těchto dokladů Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatelé pobírají dávky sociální podpory a hmotné nouze [žalobce a) celkem 13.831 Kč] a podporu v nezaměstnanosti [žalobce b) 6.932 Kč]. Výživou jsou na nich závislé kromě nezl. Š. čtyři nezl. děti, na jedno z nich je přiznán příspěvek na péči ve výši 9.000 Kč. Nemají žádné další příjmy, ani majetek větší hodnoty, s výjimkou „běžného vybavení domácnosti“. Žalobce b) uvedl také dluhy ve výši 26.200 Kč za „nákup spotřebičů, 57.812,39 Kč za „telekomunikační služby“ a 50.459,80 Kč za „zdravotní pojištění“. [8] Nejvyšší správní soud konstatuje, že individuální osvobození od soudních poplatků je procesním institutem, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých sociálních poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích, který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. [9] Podle § 36 odst. 3 s. ř. s. „[ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne“. [10] S ohledem na výše uvedené majetkové poměry stěžovatelů, dokládající, že nemají dostatečné prostředky, neboť pobírají dávky sociální podpory a hmotné nouze, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že u obou stěžovatelů jednotlivě jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 36 odst. 3 s. ř. s. v plném rozsahu. Podmínku, že nesmí jít o zjevně neúspěšný návrh, zdejší soud shledal splněnou, neboť v daném případě nelze bez dalšího učinit závěr o zjevné neúspěšnosti