6 As 152/2014 — Nejvyšší správní soud

6 As 152/2014- 78 - text 6 As 152/2014 - 84 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: Ing. A. S., zastoupen Mgr. Radkem Pokorným, advokátem, se sídlem Karoliny Světlé 301/8, Praha 1, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, týkající se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2013, č. j. 4920/2013-900000-304.7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2014, č. j. 11 Af 17/2013 – 57, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 4.114 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Radka Pokorného, advokáta. III. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Komise pro cenné papíry vydala dne 13. 12. 2005 rozhodnutí č. j. 51/Se/35/2005/13, kterým žalobce uznala vinným z přestupku podle § 178 odst. 1 zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o podnikání na kapitálovém trhu“), kterého se měl žalobce (jako tzv. zasvěcená osoba) dopustit porušením povinnosti stanovené v § 124 odst. 4 písm. a) téhož zákona. Za tento přestupek uložila Komise pro cenné papíry žalobci pokutu ve výši 4.000.000 Kč a paušální částku náhrady nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. [2] Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí rozklad k bankovní radě České národní banky (dále jen „bankovní rada“), která rozhodnutím ze dne 13. 8. 2009, č. j. 2009/2146/110, napadené rozhodnutí změnila tak, že žalobci uložila pokutu ve výši 1.700.000 Kč a paušální částku náhrady nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce pokutu ve lhůtě splatnosti (do 17. 9. 2009) uhradil, uložená pokuta byla připsána na účet správce daně dne 7. 9. 2009. [3] Žalobce napadl uvedené rozhodnutí bankovní rady žalobou u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 A 10/2011 - 88, toto rozhodnutí bankovní rady zrušil; rozsudek nabyl právní moci dnem 6. 4. 2012. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 9. 2012, č. j. 2 Afs 36/2012 - 43. [4] Na základě uvedených rozhodnutí Celní úřad Praha 1 (dále jen „celní úřad“) projednal žádost žalobce ze dne 18. 4. 2012 (podanou 19. 4. 2012) o vrácení přeplatku podle § 155 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a o zaplacení úroku dle § 254 odst. 1 téhož zákona, a dne 7. 6. 2012 rozhodnutím č. j. 11809-4/2012-176100-021 výrokem pod bodem I. rozhodl o vrácení částky 1.700.000 Kč odpovídající uložené pokutě na účet žalobce a pod bodem II. vyslovil, že příslušným orgánem ve věci přiznání nároku na vyplacení úroku ve smyslu § 254 odst. 1 daňového řádu je Česká národní banka (dále jen „ČNB“), které bude žádost v příslušné části postoupena k vyřízení. [5] Proti výroku II. rozhodnutí celní úřadu podal žalobce dne 20. 6. 2012 včasné odvolání, o němž rozhodl žalovaný dne 31. 1. 2013, pod č. j. 4920/2013-900000-304.7; výrok II. rozhodnutí celního úřadu nahradil tak, že se úrok podle § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2010 (dále jen „ZSDP“), žalobci nepřiznává. Žalovaný konstatoval, že ukladatelem uložená pokuta byla uhrazena v roce 2009, proto je třeba aplikovat předpis účinný v době, kdy byla platební povinnost splněna, tj. § 64 odst. 6 ZSDP nikoli § 254 odst. 1 daňového řádu. Nepřiznání úroku odůvodnil tím, že podle uvedeného ustanovení ZSDP nárok žadatele na úrok vzniká pouze tehdy, pokud přeplatek, vzniklý v souvislosti se zrušením zaplacené pokuty uložené ukladatelem, vznikl zaviněním správce daně tj. v daném případě celního úřadu, který v rámci dělené správy (věcné) podle ZSDP postupoval až v rovině platební (při vybírání, evidenci a vymáhání platební povinnosti). V daném případě však zavinění musí jít na vrub ukladatele ČNB v postavení orgánu veřejné moci ve smyslu správního řádu, který v postavení správce daně není a nebyl. [6] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 28. 3. 2013. Městský soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2014, č. j. 11 Af 17/2013 - 57, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že má za to, že je-li správním soudem zrušeno rozhodnutí státního orgánu o uložení pokuty, která je podle zákona příjmem státního rozpočtu a jiný státní orgán má zákonem nadanou povinnost dbát o to, aby pečoval o řádné zaplacení či vymáhání pokuty, pak tato odlišnost dvou orgánů státu (toho, kdo rozhodl o uložení pokuty na straně jedné a toho, kdo sleduje faktickou úhradu uložené pokuty na straně druhé) nemůže mít za následek to, že v případě, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí o uložení pokuty, stát prostřednictvím státního orgánu nehradí úroky z prodlení v případě, kdy uloženou pokutu právě z důvodu zrušení rozhodnutí vrací. Jinými slovy – pokud stát pověří jiný svůj orgán, než který svým rozhodnutím uložil pokutu k tomu, aby „spravoval“ pravomocně uloženou pokutu, nelze dospět v případě následného zrušení rozhodnutí o uložení pokuty k závěru, že nejsou splněny podmínky pro to, aby stát uhradil úrok z řádně a včas zaplacené pokuty pouze proto, že jde o různé orgány téhož státu. Městský soud je zároveň toho názoru, že pokud žalobou napadené rozhodnutí, respektive jeho druhý výrok zní, že „se úrok žalobci nepřiznává“, lze mít za to, že tímto výrokem žalovaného rozhodnutí bylo fakticky pravomocně rozhodnuto o tom, že se nepřiznává úrok a otázka případné náhrady škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb. by byla minimálně problematická. II. Kasační stížnost, doplnění kasační stížnosti a vyjádření žalobce [7] Žalovaný /stěžovatel/podal proti tomuto rozsudku městského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1, písm. a) a d). Namítal tak nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodu rozsudku, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel současně s kasační stížností podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. Odkladný účinek nebyl kasační stížnosti usnesením zdejšího soudu ze dne 23. 7. 2014 přiznán. [8] Jádrem argumentace stěžovatele je úvaha, že ukladatel při uložení pokuty nebyl v postavení správce daně, a také se jím nestal ani v budoucnu při jejím vybrání či vymáhání. Pokud při uložení pokuty ukladatelem došlo k zavinění (zapříčinění, pochybení) a rozhodnutí o uložení pokuty bylo následně (v budoucnu) zrušeno, musí jít toto zavinění na vrub ukladatele, kterým je ČNB v postavení orgánu veřejné moci ve smyslu § 161 a 162 daňového řádu, které upravují dělenou správu, nikoliv celního úřadu v postavení správce daně. [9] Daňový řád peněžitým plněním v rámci dělené správy explicitně charakter daně přiznává, avšak pouze pro potřeby jejich inkasa. Nelze proto dovozovat, že už v momentě ukládání takovýchto plnění je možné na ně nazírat jako na daně a postupovat podle daňových procesních předpisů. [10] Žalobcem uplatněný nárok na zaplacení úroku dle daňového řádu stěžovatel opakovaně odmítá, a to z důvodu nesplnění podmínek pro jeho materiální aspekt, kterým je právě zavinění správce daně (v tomto postavení ukladatel nebyl). To, že (v budoucnu) bylo rozhodnutí ukladatele pravomocně zrušeno v řízení před správními soudy (dne 6. 4. 2012), nelze přičítat na vrub celního úřadu (správce daně) jakožto jeho zavinění, jakkoli jsou účinky rozhodnutí ukladatele spojeny s přijetím platby na účet celního úřadu. Stěžovatel doplňuje, že v případě pokuty uložené pravomocným rozhodnutím ukladatele je ze zákona povinen takovou jistinu přijmout, jistina je příjmem státního rozpočtu a její přijetí nelze ex lege odmítnout. [11] Vzhledem k tomu, že právní titul, na jehož základě je peněžité plnění inkasováno v procesním režimu daňového řádu, vznikl v jiném procesním prostředí, nelze na něj aplikovat ta ustanovení daňového řádu, která se vztahují k modifikaci samotné daně. Stěžovatel uvádí jako příklad situaci, kdy v řízení o přestupku uplatní poškozený nárok na náhradu majetkové škody podle § 70 zákona o přestupcích, a tato škoda není dobrovolně uhrazena. Správní orgán poté uloží povinnost uhradit škodu způsobenou přestupkem rozhodnutím, které se okamžikem vykonatelnosti stává ve smyslu § 104 správního řádu exekučním titulem. Nárok osoby oprávněné z exekučního titulu (tj. náhrada škody způsobené přestupkem) má bezesporu soukromoprávní charakter, což vylučuje také použití postupu podle daňového řádu. [12] Stěžovatel dále namítá,