7 As 83/2015 — Nejvyšší správní soud

7 As 83/2015- 56 - text 7 As 83/2015 - 61 pokračování [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: P. S., Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 3. 2015, č. j. 52 A 46/2014 – 62, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce P. S. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 3. 2015, č. j. 52 A 46/2014 – 62, a žalovanému uložena povinnost nahradit náklady řízení žalobce. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 6. 5. 2014, č. j. KrÚ 29759/2014/ODSH/8, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Svitavy, odboru dopravy, ze dne 12. 2. 2014, č. j. 7574-14/OD-bim/7541-2013. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), a za ten mu byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč a povinnost uhradit náklady spojené s projednáním přestupku ve výši 1.000 Kč. Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 9. 9. 2013 v 12:25 hodin řídil vozidlo registrační značky X v obci Březová nad Svitavou na silnici I/43 po ulici Brněnské, ve směru Brno-Svitavy u domu čp. 45, rychlostí 93 km/h (±3 km/h), když povolená rychlost činila 50 km/h. Krajský soud dospěl k závěru, že přestupkové jednání žalobce bylo dostatečně zdokumentováno a prokázáno. Oznámení o přestupku, fotodokumentace se záznamem měření vozidla, ověřovací list radarového rychloměru AD9T a osvědčení o proškolení strážníků městské policie jsou dostatečné k objasnění skutkového stavu věci. Není pravdou, že správní rozhodnutí je neurčité, neboť neobsahuje dostatečné určení věci, kterou mělo dojít ke spáchání protiprávního jednání. Z fotodokumentace lze seznat nejen registrační značku vozidla, ale i též typ vozidla (zn. Ford) a podobu žalobce. Žalobce všechny námitky obsažené v žalobě neučinil předmětem odvolacího řízení. Až v žalobě zpochybnil výsledky měření a její součástí učinil „odborný posudek“. Tuto námitku mohl uplatnit již ve správním řízení. Jeho postup neodpovídá smyslu a účelu plné jurisdikce a jeví se jako účelový a obstrukční. Byly-li podklady použité k prokázání žalobcovy viny postačující a o skutkovém stavu nevznikly v přestupkovém řízení žádné důvodné pochybnosti, bylo možné v soudním řízení vycházet pouze z takto zjištěného skutkového stavu a nebylo třeba dokazování doplňovat. Z vyjádření výrobce měřícího zařízení vyplývá, že měřící přístroj funguje automaticky. Při chybném měření či ztrátě napětí (tj. při nedodržení návodu k obsluze) vůbec není zaznamenána rychlost vozidla. Krajský soud toto vyjádření považoval za věrohodné, když žalobcovy pochybnosti nebyly doloženy žádným relevantním tvrzením či důkazem. Navíc se uvedený „odborný posudek“ jen jako odborný posudek tváří. Odpovědi položené na otázky (samozřejmě účelově) nejsou v souladu s obsahem vlastního posouzení. V něm je totiž vyslovena pouze pochybnost, nikoliv určitý závěr. Závěry se opírají o účelová tvrzení. Krajský soud proto nepovažoval za nutné provádět další dokazování, nejen tímto posudkem. Jelikož neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítl, že ani soud v odůvodnění rozsudku vozidlo, kterým měl být spáchán přestupek, dostatečně neidentifikoval. Výrok rozhodnutí o přestupku musí být přesný. Nelze akceptovat, že se obviněný z výroku nedozví, jakého přesného jednání se měl dopustit. Nelze požadovat, aby si četbou spisového materiálu domýšlel, jak se měl přestupkového jednání dopustit. Názor soudu, že rozhodnutí o přestupku je nutno číst v kontextu s dalšími listinami, je nesprávný. Nedostatečným popisem skutku byla ztížena obhajoba stěžovatele, neboť nevěděl, co je mu přesně kladeno za vinu. Očekával, že nedostatečnou identifikaci vozidla správní orgán druhého stupně napraví. Opatřit vozidlo jakoukoliv falešnou registrační značkou je věc snadná a není složité ani docílit změny registrační značky legální cestou. Nároky na rozhodnutí správních orgánů v řízeních o trestních obviněních by měly být vysoké. S odkazem na ust. § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2014, č. j. 9 As 80/2014 - 37, stěžovatel uzavřel, že popis skutku je nedostatečný. Krajský soud dále neprovedl důkaz fotodokumentací o přestupku, čímž zamezil stěžovateli vyrozumět, že z ní bude vycházet a neposkytl mu možnost se k ní vyjádřit. Soud by měl provádět důkazy listinami ze správního spisu, pokud ve věci koná ústní jednání, i když účastníci řízení listiny nezpochybňují. Pokud by nebyl takový názor akceptován, měly by být listiny ze správního spisu čteny nebo předloženy stranám k nahlédnutí. Soud na ústním jednání vůbec nekonstatoval ani nečetl odborný posudek, který měl dokazovat vadnost měření. V odůvodnění rozsudku pak závěry odborného posudku odmítl a stěžovatele obvinil z účelovosti předložení posudku až v řízení před soudem, aniž by vzal v úvahu, že si jej stěžovatel nechal vypracovat až pro účely soudního řízení z důvodu relativně vysokých nákladů. Nechal si jej vypracovat až v době, kdy zjistil, že věc je skutečně vážná, tedy po doručení rozhodnutí žalovaného. Soud se nedostatečně vypořádal s námitkou, že vyjádření výrobce měřícího zařízení nepochází od nestranné osoby s tím, že by bylo nutné provést důkaz znaleckým posudkem. Zejména se nevypořádal s návrhem žalobce na provedení důkazu: 1) čtením návodu k obsluze, 2) výslech zasahujících policistů, 3) výslech generálního ředitele výrobce měřícího zařízení a 4) výslech Bc. T. R., který se podílel na zpracování posudku. Pouhé vyjádření výrobce není dostatečným důkazem k činnosti měřícího zařízení, neboť se jedná o vyjádření soukromoprávní povahy, do něhož výrobce může uvést nepravdivou informaci. Prodej měřících zařízení je pro něj výnosným byznysem, a nelze proto z jeho strany očekávat zpochybnění řádné funkce měřícího zařízení. Relevantní by byla pouze svědecká výpověď generálního ředitele či jiné osoby pod sankcí trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Soud nevyslechl zpracovatele posudku, a přesto jej podrobil kritice, tedy neumožnil stěžovateli prokázat správnost posudku. S odkazem na ust. § 33 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a ust. § 68 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „krajské zřízení“), stěžovatel namítl, že za žalovaného byl v řízení před soudem oprávněn jednat jen ředitel krajského úřadu, případně jiná osoba oprávněná podle vnitřních předpisů. Ze žádného předpisu nevyplývá, že by vedoucí odboru mohl pověřit své podřízené k zastupování správního orgánu v řízení před soudem. Soudu muselo být již z vyjádření ze dne 13. 11. 2014 seznatelné, že za žalovaného jedná neoprávněná osoba (Mgr. L. K., vedoucí oddělení dopravy). Měl dospět k závěru, že Mgr. M. D., zaměstnanec Pardubického kraje, není oprávněn jednat za žalovaného před soudem, neboť Ing. L. U., vedoucí odboru dopravy a silničního hospodářství, nebyl oprávněn pověřit ho k zastupování před soudem. Nebylo-li doloženo, že za žalovaného jedná osoba k tomu oprávněná, měl dospět k názoru, že v řízení nejsou splněny podmínky řízení. Jednalo se o odstranitelný nedostatek podmínky řízení a žalovaný měl být vyzván k doplnění nebo opravě o skutečnost prokazující oprávnění či k opravě vyjádření. Soud správně nezastavil řízení (a ani nemohl, neboť by zmařil právo žalobce na soudní přezkum), nesměl však připustit přítomnost Mgr. M. D. na jednání. Soud přistupuje k účastníkům odlišně a na základě libovůle. Řízení tak bylo zmatečné. Řediteli žalovaného bylo upřeno právo vyjádřit se k žalobě. Stěžovatel z uvedených důvodu navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a žalované