8 Ads 23/2015 — Nejvyšší správní soud

8 Ads 23/2015- 32 - text 8 Ads 23/2015 - 39 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: D. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 978/23, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 9. 2013, čj. MPSV-UM/12379/13/4S-ÚSK, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 1. 2015, čj. 75 Ad 27/2013 – 23, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : I. [1] Rozhodnutím ze dne 30. 7. 2013, čj. 61799/13/LT, Úřad práce České republiky – krajská pobočka v Ústí nad Labem (dále jen „úřad práce“) nepřiznal žalobci přídavek na dítě ode dne 27. 3. 2013. [2] Rozhodnutím ze dne 17. 9. 2013, čj. MPSV-UM/12378/13/4S-ÚSK (dále též „napadené rozhodnutí“), Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále „žalovaný“) zamítlo žalobcovo odvolání proti rozhodnutí úřadu práce a toto rozhodnutí potvrdilo. II. [3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Krajský soud žalobu zamítl. Mezi stranami bylo sporné, zda je důvodem pro nepřiznání dávky státní sociální podpory – přídavku na dítě, pokud žadatel o tuto dávku, s nímž rodič nežije ve společné domácnosti, nedoloží k výzvě správního orgánu rozsudek o úpravě poměrů k nezletilým dětem, případně soudem schválenou dohodu rodičů o výživném. [4] Krajský soud poukázal na své dřívější rozsudky ze dne 27. 5. 2013, čj. 42 Ad 3/2011 – 30, čj. 42 Ad 5/2011 – 32 a čj. 42 Ad 15/2011 – 95, v nichž se rovněž zabýval shora uvedenou otázkou, a uzavřel, že neshledal důvod se od nich odchýlit ani v nyní posuzované věci. [5] V posuzované věci není sporné, že žalobce nežije se svým otcem. Z jazykového výkladu § 50 odst. 1 a § 86 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o rodině“) vyplývá, že pokud spolu rodiče nezletilých dětí nežijí, musí být výživné upraveno buď rozhodnutím soudu, nebo dohodou rodičů, která podléhá schválení soudu. Z hlediska teleologického nelze přehlédnout, že záměrem zákonodárce při tvorbě zákona o rodině bylo chránit zájmy, práva a postavení nezletilých dětí i ve vztahu k jejich vlastním rodičům. Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 1954, sp. zn. Cz 529/54) se soudy neomezují pouze na formální potvrzení existence takové dohody, ale zabývají se tím, zda odpovídá odůvodněným potřebám dítěte a možnostem rodiče. Pokud dohodu neschválí, může soud i bez návrhu přistoupit k rozhodnutí o rozsahu vyživovací povinnosti. Tím je zaručeno, že nezletilé děti nebudou zkráceny na svých právech. Nepostačuje tedy dohoda rodičů o výživném neschválená soudem. [6] Podle krajského soudu byly správní orgány oprávněny v rámci řízení o přiznání přídavku na dítě požadovat rozhodnutí soudu o stanovení vyživovací povinnosti či soudem schválenou dohodu rodičů o výživném. Výše výživného, které platí rodič nezletilých dětí, je totiž jednou z rozhodných skutečností pro trvání nároku na přídavky na děti [srov. § 5 odst. 1 písm. b) bod 2. zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře ve znění do 31. 12. 2013, dále jen „zákon o státní sociální podpoře“]. Podle § 68 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře je k žádosti o přídavek na dítě, tj. dávku podmíněnou příjmem, nutno doložit mimo jiné i doklad o výši příjmu posuzované osoby a osob společně s ní posuzovaných v rozhodném období. Podle § 68 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 3 písm. b) a § 68 odst. 4 téhož zákona může správní orgán v případě pochybností žádat potvrzení o příjmech z výživného. Potvrzením se rozumí doklad prokazující v souladu se zvláštními předpisy výši takového příjmu. U výživného na nezletilé děti je takovým dokladem dohoda o výživném schválená soudem nebo rozhodnutí soudu o vyživovací povinnosti. [7] Podle § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře je příjemce dávky povinen na výzvu správního orgánu osvědčit skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku, její výši nebo výplatu ve lhůtě 8 dnů od doručení výzvy, neurčil-li orgán státní sociální podpory delší lhůtu; pokud výzvě nevyhoví, může mu dávka být odňata nebo nepřiznána, jestliže byl příjemce na tento následek prokazatelně upozorněn. [8] Podle správního spisu byl žalobce vyzván úřadem práce dne 16. 7. 2013 k předložení rozsudku o stanovení výživného nebo doložení příjmu otce P. S. Žalobce byl zároveň poučen o následcích nesplnění této povinnosti. Žalobce tyto doklady nepředložil. Správní orgán jeho žádost zamítl. Vzhledem ke shora uvedenému shledal krajský soud postup úřadu práce v souladu se zákonem. III. [9] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Uvedl, že názor krajského soudu, že dohoda rodičů, kteří spolu nežijí, o výživném jejich společných dětí musí být schválena soudem, je v rozporu se zákonem, zejména pak s § 50 odst. 1 zákona o rodině. Podle § 49 odst. 1 zákona o rodině rozhoduje soud ve věcech rodičovské zodpovědnosti až tehdy, nedojde-li mezi rodiči k dohodě. Na věc nelze použít závěry judikátu sp. zn. Cz 529/54, neboť se netýká podstaty nynějšího sporu a byl vydán v době jiného právního a politického zřízení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1324/2006, zákon preferuje dobrovolnost plnění, avšak není-li tak plněno řádně a včas, rozhodne o výživném soud podle § 86 zákona o rodině. Stěžovatel tedy nebyl povinen žádat soud o určení výživného a předkládat toto rozhodnutí správnímu orgánu k přiznání přídavku na zletilé dítě. [10] Stěžovatel splnil povinnost uvést výši příjmu v podobě výživného podle § 68 odst. 1 písm. g) zákona o státní sociální podpoře. Nad rámec svých povinností podle § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře doložil i dohodu rodičů o výživném a rozhodnutí úřadu práce ze dne 24. 11. 2005, čj. 147/2005/SSP-VO/LTA, podle něhož se k jeho otci nepřihlíží od 1. 9. 2004 jako k osobě společně posuzované. Zdůraznil, že § 68 odst. 1 písm. g) zákona o státní sociální podpoře neodkazuje na zákon o rodině; jinak je tomu např. v § 72 odst. 3 písm. e) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi ve znění do 31. 12. 2014 [pozn. NSS: stěžovatel mylně odkazuje na § 72 odst. 1 písm. i) uvedeného zákona], podle něhož je třeba předložit doklad o plnění soudem stanovené vyživovací povinnosti vůči dítěti. [11] Stěžovatel poukázal také na vyjádření oddělení metodiky dávkových systémů Ministerstva práce a sociálních věcí, podle něhož ministerstvo nevydalo žádný metodický pokyn, který by upřednostňoval rozhodnutí soudu o výživném nezletilých dětí. Podle tohoto vyjádření je dohoda rodičů o výživném pro účely dávek státní sociální podpory dostačující. Stěžovatel se také vyjádřil k rozsudkům krajského soudu ze dne 27. 5. 2013, čj. 42 Ad 3/2011 – 30, čj. 42 Ad 5/2011 – 32 a čj. 42 Ad 15/2011 – 95. Předmětem sporu v těchto rozsudcích byl zmatečný postup úřadu práce, který v letech 2009 a 2010 střídavě přiznával a odebíral stěžovatelově matce dávky státní sociální podpory, aniž došlo k jakýmkoli změnám ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávky a aniž by úřad práce tento postup odůvodnil. Matka stěžovatele nepodávala proti těmto rozsudkům kasační stížnosti z finančních důvodů. [12] Stěžovatel žádal krajský soud o doručování písemností prostřednictvím České pošty, s. p., aby si je mohl vyzvednout v místě trvalého bydliště. Zásilky však doručovala společnost AZ cíl s. r. o. se sídlem v Ústí nad Labem, kde si žalobce nemohl zásilky vyzvednout. Krajský soud se k těmto námitkám nevyjádřil. Napadený rozsudek byl vložen do schránky až 10. 2. 2015, ačkoli úložní lhůta uplynula již 6. 2. 2015. Tím byla stěžovateli fakticky zkrácena lhůta pro podání kasační stížnosti. Krajský soud rovněž neakceptoval jeho žádost o přednostní rozhodnutí ve věci a rozhodl více než po roce od podání žaloby. Argumentace v napadeném rozsudku nepostihla materiální jádro žaloby a nemůže uspět ani v rovině jednoduchého, ani v rovině ústavního práva. Krajský soud se nezabýval náležitostmi žádosti o přídavek na dítě podle zákona o státní sociální podpoře a v odůvodnění rozsudku v rozporu se zákonem upravoval znění tohoto zákona. IV. [13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. V. [14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.). [15] Kasační stížnost není důvodná. [16] Žalovaný vydal napadené rozhodnutí dne 17. 9. 2013, tedy před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, za účinnosti zákon